IV. ÚS 3443/12

15. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti H. S., právně zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Čs. Legií 1719/5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. března 2011, č.j. 48 T 7/2009-2926, a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. července 2011, č.j. 2 To 45/2011-3040, a Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012, č.j. 5 Tdo 280/2012-77, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 8 odstavcích 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 až 40 Listiny, jakož i v čl. 6 odstavcích 1, 2 a 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2010, č.j. 48 T 7/2009-2538, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ustanovení § 187 odstavce 1 a odstavce 2 písmene a) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně do věznice s ostrahou; dále mu byl uložen trest propadnutí věci 1,2613 g pseudoefedrinu. Z podnětu státního zástupce i stěžovatele byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2010, č.j. 2 To 59/2010-2650, rozsudek nalézacího soudu zrušen a věc byla krajskému soudu vrácena. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě nově rozhodl a stěžovatele shledal vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ustanovení § 187 odstavce 1 a odstavce 2 písmene a) a odstavce 4 písmene c) trestního zákona, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání deseti let nepodmíněně do věznice se zvýšenou ostrahou; dále mu byl uložen trest propadnutí věci 1,2613 g pseudoefedrinu. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Vrchní soud v Olomouci zamítl a následné dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle popsal, v čem spatřuje zásah do svých zaručených práv. Soudům vytýkal, že rozhodly při neexistenci důkazů o vině, a neprovedly důkazy svědčící v jeho prospěch. K tvrzenému zkrácení v zásadách in dubio pro reo a presumpci neviny, odkázal na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 154/02; IV. ÚS 335/05; IV. ÚS 36/98; IV. ÚS 260/05; I. ÚS 733/01 a další). Podrobně popsal, v čem orgány činné v trestním řízení podle jeho přesvědčení pochybily, když založily své závěry především na výpovědi jediného svědka, kterého považuje za nevěrohodného nejen stěžovatel, ale v jiném řízení i sám Krajský soud v Ostravě (sp. zn. 37 T 1/2011).

V projednávané věci se krajský soud nevypořádal s návrhy stěžovatele, přehlédl zjevné rozpory ve výpovědi klíčového svědka, neprověřil tvrzení svědka, zejména o reálné možnosti výslechu jeho syna, který se má zdržovat neznámo kde na území Polska. Svědek přitom sám je zapojen do mezinárodního obchodu s drogami. Odvolací a dovolací soud pak nekriticky převzaly závěry soudu nalézacího. Rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný a stejně tak i napadená usnesení. Soudy nedostatečně prověřovaly zda se jednalo o drogy, případně v jaké koncentraci, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (č.j. 3 Tdo 136/2012-47), přičemž stěžovatel nadále tvrdí, že se o zakázané látky nejednalo.

S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 48 T 7/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel byl stíhán a odsouzen, když orgány činné v trestním řízení vzaly za prokázané, že v Holandsku opatřil a, prostřednictvím kurýrů, dopravil do České republiky nejméně 10 kg kokainu. Stěžovatel v průběhu celého řízení popíral, že by se uvedené trestné činnosti dopustil, avšak soudy jeho tvrzení neuvěřily. Námitky, které stěžovatel předložil v ústavní stížnosti, opakovaně užil již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi opakovaně vypořádaly. Stěžovatel nesouhlasil s jejich závěry a svá tvrzení opakovaně překládal i v opravných prostředcích. Jak je i z napadeného rozsudku patrné, soud provedl řadu důkazů, jejichž zohlednění se stěžovatel i v ústavní stížnosti domáhal. Celá řada těchto důkazů vinu neprokazovala, ale ani nebyla sto vyvrátit závěr o vině stěžovatele.

Stěžovatel byl odsouzen k vysokému trestu odnětí svobody, a proto je pochopitelný jeho nesouhlas se závěry soudů. Jejich rozhodnutí však spočívá na provedených důkazech, které se naopak stěžovatel snaží znevěrohodnit. Soudy, zejména soud nalézací, ve svých rozhodnutích, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, vyhodnotily důkazy a jasně přezkoumatelným způsobem vysvětlily, o která svá zjištění opřely a na základě jakých úvah dospěly ke svému závěru. Z odůvodnění je patrno, jak se soudy vypořádaly s námitkami obhajoby, a proč neprovedly další důkazy. Za takového stavu věci nelze v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Neprovedení navržených důkazů by znamenalo porušení procesní zásady in dubio pro reo jen za situace, kdy hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.

Samo přesvědčení stěžovatele o zásahu do jeho zaručených práv, bez uvedení dalších okolností, které by svědčily o nesprávném postupu soudů v jeho věci, neopodstatňuje ústavní stížnost. Jak je z napadených rozhodnutí i ze spisu nalézacího soudu patrné, soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu a tyto své závěry řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2013


Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3443/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies