IV. ÚS 941/13

15. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Pavla Hrdličky, zastoupeného Mgr. Radko Stránským, advokátem se sídlem na adrese Liberec, Dvořákova 646/4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 18. května 2010 č. j. 36 Co 539/2009-127 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2012 č. j. 22 Cdo 1841/2011-147, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. března 2013, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 18. května 2010 č. j. 36 Co 539/2009-127 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to zejména právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu, dále právo na spravedlivý proces a na spravedlivé rozhodnutí.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 12 C 118/2007 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 28. června 2007 proti žalované Magdaleně Hrdličkové (dále jen "žalovaná") domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. Frýdlant. Předmětné nemovitosti stěžovatel nabyl ve veřejné dražbě ze dne 28. listopadu 1992 za částku 250 000,- Kč. Duplicitní zápis v katastru nemovitostí pak vznikl na základě zápisu dvou různých protokolů o veřejné dražbě, kdy v jednom je uvedena i manželka stěžovatele (žalovaná). Manželství stěžovatele s žalovanou bylo uzavřeno 27. října 1990 a rozvedeno pravomocně ke dni 6. února 1997.

Okresní soud rozsudkem ze dne 12. října 2009 č. j. 12 C 118/2007-106 žalobu zamítl a určil, že stěžovatel i žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, neboť stěžovatel nemovitosti uhradil i z prostředků tvořících bezpodílové spoluvlastnictví s žalovanou. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. května 2010 č. j. 36 Co 539/2009-127 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal i dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. prosince 2012 č. j. 22 Cdo 1841/2011-147 dovolání jako nedůvodné zamítl. Dovolací soud dovolání připustil ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť řešení právní otázky režimu nemovitostí nabytých jedním z manželů jako výlučným účastníkem dražby konané podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 427/1990 Sb.), bylo pro rozhodnutí soudů podstatné a uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech jeho souvislostech dosud vyřešena. Dovolací soud dovodil, že pokud cena za vydražené nemovitosti nebyla uhrazena z výlučných prostředků stěžovatele, ale z části i z prostředků tvořících bezpodílové spoluvlastnictví, je správný výchozí závěr nalézacích soudů, že vydražené nemovitosti se staly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Pokud pak po jeho zániku ve lhůtě tří let ohledně těchto nemovitostí nebyla uzavřena dohoda o jejich vypořádání, ani nedošlo k podání žaloby, jíž by se některý z účastníků domáhal jejich vypořádání soudním rozhodnutím, obstojí i závěr, že nemovitosti jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví účastníků.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odvolací soud se vůbec nezabýval skutečností, že stěžovatel byl jediným účastníkem veřejné dražby nemovitostí a podle § 11 zákona č. 427/1990 Sb. vlastnictví k věcem vydraženým příklepem licitátora přechází na vydražitele v okamžiku příklepu a zápis v katastru nemovitostí proto není rozhodující pro vznik vlastnictví, neboť pouze deklaruje stav, tj. skutečnost, že vydražitel nabyl vlastnictví k nemovitostem v okamžiku příklepu licitátora, a to před zaplacením vydražené ceny za nemovitosti. Stěžovatel dále zpochybnil celé důkazní řízení provedené odvolacím soudem. Stěžovatel má za to, že ve věci rozhodující soudy rozhodly v rozporu se zjištěnými skutečnostmi a důkazy a v důsledku toho v rozporu se stanoveným postupem, jak je tento dán ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. Listiny.

Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím obsahem. Ačkoli stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2012 č. j. 22 Cdo 1841/2011-147 v petitu nepožadoval. V pochybnostech jednal Ústavní soud ve prospěch stěžovatele, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti rozsudek Nejvyššího soudu citoval a je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, č. 57567/00, in ASPI). Ústavní soud pak vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti a má za to, že ústavní stížnost směřuje i proti rozsudku Nejvyššího soudu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci obecných soudů znovu podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.

Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. dubna 2013


Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 941/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies