IV. ÚS 820/13

15. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1/ Ing. Karla Pryla, 2/ Jiřího Pryla, 3/ Zdeňky Prylové, 4/ Ing. Jany Novotné, 5/ Heleny Železné, všech zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 1, Mezibranská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012 č. j. 28 Cdo 3212/2012-872, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 3. května 2012 č. j. 15 Co 253/2012-831 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. prosince 2011 č. j. 3 C 5/2004-685, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. března 2013, stěžovatelé podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na rovnost v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle č. 11 odst. 1 Listiny, dále namítali porušení čl. 36 Listiny, podle něhož se může každý domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a porušení čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 3 C 5/2004 bylo zjištěno, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 31. prosince 1996 proti žalovaným a/ Dřevozpracujícímu družstvu Lukavec a b/ Pozemkovému fondu České republiky domáhali poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.). Ve věci opakovaně rozhodovaly jak okresní soud, tak Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací (dále jen "krajský soud"), Nejvyšší soud i Ústavní soud nálezem ze dne 11. června 2009 sp. zn. II. ÚS 289/06 (N 138/53 SbNU 717; dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Okresní soud naposledy rozhodl rozsudkem ze dne 9. prosince 2011 č. j. 3 C 5/2004-685, kterým žalobu zamítl. Na základě podaného odvolání krajský soud rozsudkem ze dne 3. května 2012 č. j. 15 Co 253/2012-831 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud poukázal na zjištění soudu prvního stupně, že došlo k převzetí dvoru Lukavec (v němž byl mrtvý inventář a zásoby uváděné stěžovateli) od právních předchůdců stěžovatelů, jako osob hospodařících tu podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a došlo k jeho předání do Správy státních lesů - právnické osoby, která mrtvý inventář spolu se zásobami převzala. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by právním nástupcem uvedeného podniku Správy státních lesů bylo Dřevozpracující družstvo Lukavec. Za univerzálního nástupce jednotlivých krajských organizací a národních podniků v oblasti lesního hospodářství lze považovat Lesy České republiky, které lze označit za povinnou osobu k poskytnutí náhrad podle ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Podle závěrů učiněných odvolacím soudem žalovaný Pozemkový fond není v předmětném soudním řízení pasívně legitimován a není tak povinen k poskytnutí náhrady za stěžovateli uváděný odňatý majetek.

Nejvyšší soud dovolání podané stěžovateli usnesením ze dne 18. prosince 2012 č. j. 28 Cdo 3212/2012-872 odmítl pro jeho nepřípustnost. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 3. května 2012 sp. zn. 15 Co 253/2012, proti němuž dovolání směřovalo, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.) nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyslovili nesouhlas s právními závěry, které dovodily ve věci rozhodující soudy a namítali, že v jejich případě došlo ke svévolné aplikaci jednoduchého práva, neboť soudy se nevyvarovaly libovůli při výkladu pojmu univerzální nástupnictví. Stěžovatelé mají za to, že rozhodnutí soudů se nezakládají na racionální argumentaci, ani nejsou náležitě odůvodněna, dále zpochybnili provedené důkazní řízení s tím, že odvolací soud se nevypořádal s jejich důkazními prostředky, jimiž jednoznačně prokázali, že Lesy České republiky nejsou a ani nemohou být právním nástupcem jakéhokoliv předchozího podniku spravujícího lesy, neboť všechny tyto podniky zanikly a zakládací listina je nezákonná a protiprávní. Stěžovatelé dále tvrdili, že v předmětném případě byly zákonné předpisy interpretovány nad rámec rozsahu zákona, dovolací soud se nevypořádal se všemi uplatněnými dovolacími důvody a svým postupem neposkytl ochranu základním právům stěžovatelů. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 11. června 2009 sp. zn. II. ÚS 289/06 (N 138/53 SbNU 717; in http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06, (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelů, v posuzované věci neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé toliko nesouhlasí se závěry, které soudy v řízení vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich názoru. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V právních závěrech soudy učiněnými neshledal Ústavní soud žádný náznak libovůle, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci ve věci rozhodujících soudů znovu podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.

Ústavní soud rovněž odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (rozhodnutí ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95 a ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999, stížnost č. 30544/96). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (rozhodnutí ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. února 1998, stížnost č. 20124/92). Zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (rozhodnutí ve věci Novák proti České republice ze dne 8. července 2003, stížnost č. 43791/98). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (rozhodnutí ve věci Perez proti Francii ze dne 12. dubna 2004, stížnost č. 47287/99).

Odkazují-li stěžovatelé na výše citovaný nález Ústavního soudu, který byl vydán v projednávané právní věci stěžovatelů, neboť dle jejich názoru se dovolací soud nevypořádal ve svém odůvodnění s tím, zda se v dané věci jedná o otázku zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Ústavní soud k tomu uvádí, že Nejvyšší soud tak učinil zcela standardním způsobem na str. 5 a 6 svého rozsudku. Proto Ústavní soud neshledává aplikaci stěžovateli citovaného nálezu jako případnou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelům se nezdařilo doložit porušení jejich ústavně zaručených práv, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. dubna 2013


Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 820/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies