I. ÚS 4081/12 #2 - K odměně ustanoveného obhájce a doručování stížnosti proti rozhodnutí o přiznání odměny

16. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Stěžovatelka shledávala porušení svých základních práv mimo jiné v tom, že stížnost státního zástupce (proti usnesení soudu prvního stupně) jí nikdy nebyla doručena, a k námitkám v ní uplatněným se tedy nemohla vyjádřit. To platí tím spíše, jestliže krajský soud v napadeném usnesení toliko převzal argumentaci státního zástupce obsaženou v jeho stížnosti.

Ústavní soud uvádí, že touto otázkou se ve své judikatuře - dokonce i nálezové - již zabýval [nálezy ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69) a ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 395/11 (N 196/63 SbNU 283)].

Z citované nálezové judikatury plyne právní názor, že porušením základního práva na spravedlivý proces je, pokud obecný soud nezašle dříve ustanovenému obhájci - o jehož odměně rozhoduje - k vyjádření stížnost druhé strany, která obsahuje konkrétní argumentaci (a contrario blanketní stížnost). Tím spíše platí tento právní názor se zřetelem na specifika nyní posuzované věci, neboť napadené usnesení krajského soudu pouze převzalo argumentaci státního zástupce vtělenou právě do jeho stížnosti.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 29.04.2013 sp. zn. I. ÚS 4081/12 #2)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 16. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 4081/12 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Hany Rámešové, zastoupené JUDr. Renatou Volnou, advokátkou, se sídlem Pellicova 25, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 4 To 355/2012, kterým bylo rozhodnuto o odměně stěžovatelky jako obhájkyně v trestní věci, za účasti stěžovatelky a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 4 To 355/2012 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 4 To 355/2012 se zrušuje.


Odůvodnění

I.

Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů následující.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2012 č. j. 89 T 100/2011-68 bylo rozhodnuto - v trestní věci proti odsouzenému M. V. - podle § 151 odst. 2 a 3 tr. řádu o odměně stěžovatelky jako obhájkyně v částce 7 900 Kč. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že obviněný byl stíhán pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy přečin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let. Odměnu za úkony právní služby bylo nutno stanovit částkou 1 050 Kč, u úkonu však došlo k navýšení na dvojnásobek, neboť se jednalo o obhajobu konanou v den pracovního klidu [§ 12 odst. 1 vyhlášky č. 399/2010 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Zároveň snížil městský soud odměnu obhájkyně dle ustanovení § 12 odst. 4 citované vyhlášky, neboť šlo o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob. Obhájkyni tedy přiznal odměnu za čtyři provedené úkony právní služby 1 680 Kč a 4x režijní paušál á 300 Kč.

Proti uvedenému usnesení podal stížnost státní zástupce. Poukázal především na to, že v posuzované věci se konalo zkrácené přípravné řízení se zadržením, kdy ve věci bylo rozhodnuto trestním příkazem. Součástí poskytnuté právní služby, a to právního úkonu spočívajícího v první poradě s klientem, včetně převzetí a přípravy obhajoby, nepochybně musí být i seznámení se se spisem, neboť teprve seznámením se se spisem a s podstatou obvinění může obhájce řádně převzít obhajobu obviněného a na ni se náležitě připravit. Proto státní zástupce nesouhlasil s tím, že soud přiznal obhájci samostatně - vedle odměny za převzetí obhajoby - také odměnu za právní úkon spočívající v prostudování spisu při skončení vyšetřování, neboť k převzetí obhajoby i k seznámení se se spisem mělo dojít ve stejný den, a není možné je tedy považovat za dva samostatné úkony právní služby. Státní zástupce pak nesouhlasil ani s tím, že městský soud přiznal obhájci odměnu za účast při vyšetřovacím úkonu v přípravném řízení podle § 11 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spočívajícím ve výslechu podezřelého P. K. Poukázal na to, že stěžovatelka byla ustanovena obhájkyní M. V. nejdříve dne 4. 6. 2011 v 16:10 hod., kdy převzala "ustanovení obhájce", prostudovala spisový materiál a byla jí umožněna krátká porada s obviněným. Výslech P. K. se však konal dne 4. 6. od 15:20 do 15:55 hod., a proto se tohoto výslechu jako obhájkyně obviněného M. V. nemohla účastnit. Tato skutečnost vyplývá i z protokolu, dle kterého obhájkyně převzala návrh na potrestání a ustanovení obhájce (2 písemnosti), "tedy v každé věci ustanovení zvlášť". Nebyla tedy ustanovena oběma obviněným současně před výslechem P. K. Proto státní zástupce navrhl, aby stížnostní soud napadené usnesení zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se stěžovatelce stanoví odměna a náhrada hotových výdajů v částce 3 960 Kč.

Krajský soud v Brně napadeným usnesením stížnosti státního zástupce plně vyhověl. Uvedl, že všechny skutečnosti uváděné ve stížnosti mají oporu ve spisovém materiálu. Stížnostní soud se plně ztotožnil s tím, že stěžovatelce nelze přiznat odměnu za právní úkony - účast u výslechu P. K. a seznámení se se spisem. Proto napadené usnesení zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal odměnu pouze za 2 úkony právní pomoci a 2 režijní paušály, tedy přiznal jí podle § 151 odst. 2 a 3 tr. řádu odměnu a náhradu hotových výloh v částce 3 960 Kč.

II.

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, a to pro porušení svých ústavně zaručených práv, zejména na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivou odměnu podle čl. 28 Listiny.

V konkrétnostech uvádí, že nesouhlasí s právním názorem státního zástupce a krajského soudu, podle kterého bylo v nyní posuzované věci třeba podřadit studium spisu pod převzetí a přípravu obhajoby podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Podle stěžovatelky jde naopak v případě seznámení se spisem o samostatný úkon právní služby, za který má nárok na odměnu.

Dále stěžovatelka nesouhlasí s názorem státního zástupce a krajského soudu, podle kterého jí nemohla být přiznána odměna za účast při výslechu podezřelého P. K. Podle státního zástupce a krajského soudu se totiž nemohla účastnit výslechu P. K. i jako jeho obhájkyně, ale výlučně jako obhájkyně M. V. Stěžovatelka však namítá, že se naopak výslechu P. K. účastnila i jako obhájkyně P. K..

Konečně stěžovatelka namítá, že tím, že nevěděla o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí obecného soudu prvního stupně, neměla ani žádný procesní nástroj a prostor k tomu, aby své námitky proti stížnosti státního zástupce uplatnila.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na napadené usnesení (i když to se s otázkou nezaslání stížnosti státního zástupce stěžovatelce k vyjádření nijak nevypořádalo).

Městské státní zastupitelství ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatelka opírá ústavní stížnost o tři body.

Prvním je skutečnost, že nebyla o podání stížnosti státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. června 2012 vyrozuměna a nebyla vyzvána, aby se k této stížnosti vyjádřila. K tomuto státní zástupce uvádí, že zákon nestanoví povinnost informovat stěžovatelku o této skutečnosti. Krajský soud v Brně se při řízení o stížnosti státního zástupce řídil zákonem a pro své rozhodnutí neshledal potřebu vyžádat si vyjádření stěžovatelky. "Následováním" procesních předpisů při řízení nemohlo být a nebylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Druhým rozporovaným bodem je podle státního zástupce skutečnost, že Krajský soud v Brně rozhodl, že stěžovatelce jako obhájci nemá být přiznána zvlášť odměna za převzetí obhajoby a za prostudování spisu, byť dle jejího názoru se jedná o dva samostatné úkony ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) a f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Státní zástupce se s tímto tvrzením neztotožňuje, jak již uvedl v odůvodnění své stížnosti ze dne 25. 7. 2012. Faktické prostudování spisu při převzetí a přípravě obhajoby je nutno považovat za integrální součást úkonu dle § 11 odst. 1 písm. b) zmíněné vyhlášky. Pokud stěžovatelka tvrdí, že je běžnou praxí, že své klienty obhajuje bez toho, že by nahlédla do spisového materiálu, pak tato praxe je výlučně záležitostí stěžovatelky, nicméně nic to nemění na skutečnosti, že seznámení se se spisovým materiálem je zcela přirozeně úkonem přípravy obhajoby. Stěžovatelka se se spisem seznamovala po svém ustanovení jako obhájce, bezprostředně předtím, než se radila s klientem, celý tento úkon (tedy prostudování spisu a samotná porada) trval dle protokolu maximálně několik desítek minut. Stranou těchto argumentů zůstává fakt, že stěžovatelka do spisu nahlédla až ve fázi řízení před soudem, zatímco ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. počítá s prostudováním spisu při skončení vyšetřování, tedy ve fázi přípravného řízení.

Třetím rozporovaným bodem je podle státního zástupce skutečnost, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně byla stěžovatelce přiznána odměna ve věci obžalovaného P. K. pouze za úkony právní služby poskytnuté obviněnému. K této námitce státní zástupce poznamenal, že na takovém postupu snad ani nelze shledat nic závadného. Městský soud v Brně vydal v předmětné věci dva samostatné trestní příkazy zvlášť ve vztahu ke každému z obviněných. Stěžovatelka byla dle protokolu ustanovena obhájcem a zastupovala obviněného P. K. dne 4. 6. 2012 mezi 15:20 a 15:55 hod., zatímco u druhého obviněného, M. V., byla ustanovena obhájcem a zastupovala jej až od 16:10 do 16:55 hod. Z toho jednoznačně plyne, že v době zastupování prvního z obviněných nebyla zároveň obhájcem druhého, a tedy mu nemohla poskytovat úkony právní služby, které si následně vyúčtovala.

III.

Ústavní stížnost je důvodná.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky; základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Stěžovatelka shledávala porušení svých základních práv mimo jiné v tom, že stížnost státního zástupce (proti usnesení soudu prvního stupně) jí nikdy nebyla doručena, a k námitkám v ní uplatněným se tedy nemohla vyjádřit. To platí tím spíše, jestliže krajský soud v napadeném usnesení toliko převzal argumentaci státního zástupce obsaženou v jeho stížnosti.

Ústavní soud uvádí, že touto otázkou se ve své judikatuře - dokonce i nálezové - již zabýval.

V nálezu ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69) Ústavní soud konstatoval:

"24. Z § 146 odst. 2 písm. c) tr. ř. vyplývá, že v případě, kdy lhůta k podání již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo podle odstavce 1 autoremedurou vyhověno, předseda senátu okresního soudu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, předloží věc k rozhodnutí nadřízenému krajskému soudu; ,přitom doručí, je-li to potřebné, opis stížnosti státnímu zástupci a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena.' Jak již Ústavní soud mnohokrát prohlásil, jazykový výklad konkrétního ustanovení zákona, podle kterého je doručování opisu stížnosti následným rozhodnutím potenciálně dotčené osobě v dispozici předsedy senátu, je nutno chápat jako toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě [tato teze byla již zformulována v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Jednotlivá ustanovení jednoduchého práva je třeba orgány veřejné moci interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany základních práv [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93), sp. zn. I. ÚS 315/99 ze dne 10. 11. 1999 (N 157/16 SbNU 165) či sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. Protože rozhodnutím stížnostního soudu mohou být významným způsobem dotčena subjektivní práva účastníků řízení (body 18-20), je okresní soud za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné ve stížnosti proti rozhodnutí prvoinstančního soudu naznačují, že eventuální vyjádření dalšího účastníka k podané stížnosti může ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, povinen doručit stížnost podanou do výroku o odměně ustanoveného obhájce a náhradě jeho hotových výdajů ustanovenému obhájci, aby měl stejnou možnost k uplatnění svých práv, přestože z procesního předpisu tato povinnost přímo nevyplývá [srov. analogicky v případě řízení o náhradě nákladů řízení dle o. s. ř. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 841/07 ze dne 26. 7. 2007 (N 119/46 SbNU 125)]. Proto je § 146 odst. 2 písm. c) tr. ř. nutno vykládat ústavně konformním způsobem tak, že v případě stížnosti proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů plyne povinnost doručovat stížnost přímo z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce se totiž bezprostředně dotýká jeho základního práva na legitimní očekávání, a je tedy způsobilé je omezit, případně dokonce neústavně porušit.

25. V projednávané věci stížnostní soud zrušil rozhodnutí nalézacího soudu a stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů přibližně v polovičním rozsahu v celkové výši 55 410 Kč (bod 10). Pokud nebyla stížnost odsouzeného mladistvého Karla L. (bod 11) zaslána stěžovateli, byla mu odňata možnost seznámit se s obsahem odvolání a realizovat svá procesní práva. Došlo k tomu v důsledku formálně sice možné, ale ústavně zcela nepřijatelné interpretace a aplikace zákona (bod 24). Proces rozhodování stížnostního soudu nebyl v souladu s ústavně zaručeným základním právem na fair proces (body 15-17), neboť nebyla stěžovateli jako účastníkovi řízení zaslána stížnost proti usnesení o odměně a náhradě hotových výdajů, a nebyl mu tak vytvořen procesní prostor k uplatnění námitek proti argumentům obsaženým v této stížnosti. Realizace tohoto práva byla o to naléhavější, že rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je konečné. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že popsaným postupem porušujícím fair proces ..."

V nálezu ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 395/11 (N 196/63 SbNU 283) Ústavní soud uvedl:

"... ve věci sp. zn. I. ÚS 2025/10 tehdejší stěžovatel podal stížnost obsahující konkrétní argumentaci, ze které stížnostní soud při svém rozhodování také vyšel a ve shodě s ní snížení přiznané odměny odůvodnil ... zasílání daného opravného prostředku k vyjádření nemůže být předmětem libovůle. Je přesvědčen, že toto zasílání by mělo být pravidlem, a výraz ,je-li to potřebné' užitý v aplikovaném ustanovení je nutno v tomto směru vykládat restriktivně ... nálezem sp. zn. I. ÚS 2025/10 (viz výše), neboť tehdy bylo porušení ústavně zaručených práv Ústavním soudem shledáno právě v tom, že tehdejšímu stěžovateli nebyl vytvořen procesní prostor ,k uplatnění námitek proti argumentům obsaženým v (...) stížnosti ...'."

Z citované nálezové judikatury plyne právní názor, že porušením základního práva na spravedlivý proces je, pokud obecný soud nezašle dříve ustanovenému obhájci - o jehož odměně rozhoduje - k vyjádření stížnost druhé strany, která obsahuje konkrétní argumentaci (a contrario blanketní stížnost). Tím spíše platí tento právní názor se zřetelem na specifika nyní posuzované věci, neboť napadené usnesení krajského soudu pouze převzalo argumentaci státního zástupce vtělenou právě do jeho stížnosti.

Uvedená argumentace tak reaguje na vyjádření státního zástupce k ústavní stížnosti, pokud jde o první rozporovaný bod stížnosti (nedoručení stížnosti státního zástupce proti usnesení Městského soudu v Brně stěžovatelce). Další dva rozporované body (uváděné ve vyjádření státního zástupce) jsou z hlediska argumentace tohoto nálezu irelevantní.

IV.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně porušilo základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož se dovolává.

Dalšími námitkami stěžovatelky se již Ústavní soud nezabýval, protože by tím nahrazoval činnost obecného soudu, který bude v řízení pokračovat.

Proto Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 4 To 355/2012 zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Za splnění podmínek uvedených v § 44 citovaného zákona učinil tak s upuštěním od ústního jednání.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 4081/12 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies