II. ÚS 1548/11 - Doručování soudních rozhodnutí účastníkům řízení

16. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 473/01 ze dne 13. 12. 2001 (N 198/24 SbNU 491) Ústavní soud připomněl, že při doručování rozhodnutí vyhotovených soudy účastníkům nelze připustit stav, který by byť jen vzbuzoval pochybnosti o tom, zda tato rozhodnutí byla doručena či nikoli. Pokud tedy dovolací soud na základě šetření, dle něhož bylo již odvolacím soudem rozhodnuto, že nebylo prokázáno řádné doručení písemnosti stěžovatelce, bez dalšího šetření uzavřel, že opakované doručení bylo nadbytečné a že již doručení první založilo účinky doručení řádného, jeho postup je v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, spočívajícím v odepření možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30.04.2013 sp. zn. II. ÚS 1548/11)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 16. dubna 2013 sp. zn. II. ÚS 1548/11 ve věci ústavní stížnosti IMMOGARD, s. r. o., se sídlem Libavské Údolí 44, IČ 252 21 141, zastoupené JUDr. Martinem Grubnerem, advokátem, se sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 969/2009-180 ze dne 22. února 2011, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání jako opožděně podané, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 969/2009-180 ze dne 22. února 2011 se ruší.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. května 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno její ústavní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 17 Nc 7006/2007 bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 15 Co 11/2008-108 ze dne 30. ledna 2008 bylo změněno usnesení Okresního soudu v Sokolově č. j. 17 Nc 7006/2007 ze dne 16. srpna 2007 tak, že návrh oprávněné (dále též jen "stěžovatelka") na nařízení exekuce podle vykonatelných notářských zápisů (označených ve výroku) k vymožení částky 56 808 191,74 Kč s přísl. úrokem, nákladů exekuce a nákladů oprávněné se zamítá (viz výrok I), stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 7 735 Kč a povinnému na nákladech řízení před soudy obou stupňů 154 210 Kč (viz výroky II a III). Uvedené usnesení stěžovatelka napadla dovoláním, které bylo okresnímu soudu doručeno dne 4. června 2008 (k poštovní přepravě bylo předáno dne 2. června 2008). Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. října 2008 č. j. 17 Nc 7006/2007-140 bylo dovolání odmítnuto jako opožděně podané. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na exekuci bylo předáno poště k doručení zástupci stěžovatelky dne 7. března 2008. Protože se nevrátila doručenka, bylo předmětné usnesení zástupci stěžovatelky doručováno opětovně, přičemž mu byla zásilka doručena dne 10. dubna 2008. Při řešení otázky včasnosti dovolání okresní soud reklamoval vrácení zpátečního lístku od prvního doručení. Podle dokladu předloženého Českou poštou měla být zásilka obsahující předmětné usnesení doručena zástupci stěžovatelky dne 11. března 2008. O odvolání stěžovatelky i povinného proti usnesení o odmítnutí dovolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. února 2009 č. j. 18 Co 36/2009-161, kterým uvedené usnesení okresního soudu o odmítnutí dovolání změnil tak, že se dovolání stěžovatelky neodmítá. Odvolací soud vyslovil souhlas se stěžovatelkou, že druhopis dodejky, z něhož vyšel okresní soud, není řádným dokladem o doručení zásilky, když nadto neobsahuje ani povinné údaje ve smyslu čl. 23 a 38 poštovních podmínek - na dodejce je uvedena nesprávná adresa advokáta a absentuje údaj o tom, proč nebylo možno opatřit podpis příjemce. Zohlednil i skutečnost, že soud prvního stupně doručil spornou písemnost právnímu zástupci stěžovatelky znovu, a proto vyšel až z druhého doručení dle řádných údajů na nové doručence a dovolání shledal za včasně podané.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako opožděně podané. Vyšel z druhopisu dodejky od rozhodnutí odvolacího soudu a z kopie příslušné části poštovního podacího archu a z nich vyvodil, že pracovnice advokátní kanceláře potvrdila převzetí zásilky dne 11. března 2008 na poštovním podacím archu svým podpisem. S poukazem na svou judikaturu dále konstatoval, že doručenka má povahu veřejné listiny, a to i v případě, že nemá všechny zákonné náležitosti, přičemž každý údaj, který je na doručence uveden, se považuje za pravdivý, nebyl-li prokázán opak. Soud proto nemusí vycházet striktně pouze z údajů uvedených na doručence; takový postup by byl přepjatým formalismem. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že usnesení odvolacího soudu bylo stěžovatelce doručeno již 11. března 2008. Pokud bylo dovolání podáno k poštovní přepravě dne 3. 6. 2008, stalo se tak až po marném uplynutí zákonné lhůty k dovolání.

Stěžovatelka se zjištěními a závěry dovolacího soudu nesouhlasí. Trvá na tom, že usnesení krajského soudu jí bylo doručeno pouze jedenkrát, a to dne 10. dubna 2008. Dovolání podané dne 3. června 2008 bylo tudíž podáno v zákonné lhůtě. V zásadě jedinými podklady, na jejichž základě Nejvyšší soud učinil svůj závěr o údajném doručení předmětné zásilky dne 11. března 2008, je blíže neidentifikované rukou psané prohlášení "doručeno dne 11/3/08" a listina označená jako "dodejka druhopis" s fotokopií zřejmě podacího archu. Stěžovatelce ani není známo, kdo "dodejku druhopis" vytvořil, je však zřejmé, že nebyla vyplněna při údajném doručení, nýbrž až zpětně mnohem později, zřejmě až dne 24. září 2008. Na dodejce druhopisu je dokonce poznámka rukou psaná znějící "adresát nepotvr. druhopis", což odpovídá skutečnosti, jelikož nejenže tato zásilka nebyla stěžovateli doručena, ale dodejka druhopis ani nebyla poštou stěžovateli předložena. Nadto je otázkou, zda předmětná dodejka druhopis v podobě, v jaké byla dodatečně vystavena poštou, vůbec může být považována za doručenku ve smyslu příslušných ustanovení o. s. ř., a zda tedy vůbec přichází v úvahu argumentace Nejvyššího soudu, že údaje na této listině se považují za pravdivé, není-li dokázán opak. Pokud Nejvyšší soud stěžovatelce vytkl, že ve svém odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově o odmítnutí dovolání ani nenamítala, že by podpis na předmětném poštovním podacím archu nebyl pracovnice kanceláře zástupce stěžovatelky, stěžovatelka uvádí, že zřejmě jde o podpis pracovnice zástupce, nicméně k faktickému předání údajné zásilky dne 11. března 2008 ve skutečnosti nedošlo. V této souvislosti stěžovatelka vysvětluje, že recepce kanceláře zástupce stěžovatelky slouží i jako podatelna pro účely doručování více subjektům, které zde mají své sídlo, podatelna přebírá denně kolem 30 zásilek. Pokud se tedy na tzv. poštovním podacím archu vyskytuje podpis pracovnice podatelny, tento podpis neprokazuje, že konkrétní zásilka byla skutečně této pracovnici předána. Jestliže by skutečně došlo k řádnému doručení a předání předmětné zásilky, měl by odpovědný pracovník doručovatele v držení podepsanou doručenku, která by následně byla zaslána okresnímu soudu. Dle názoru stěžovatelky lze doručení prokázat jen způsoby uvedenými v § 50e o. s. ř. ve spojení s § 50g o. s. ř. Soud však žádným z předepsaných způsobů údajné doručení předmětné zásilky dne 11. března 2008 neprokázal, neboť doručenka ve smyslu § 50f odst. 1 a 2 o. s. ř. musí obsahovat předepsané náležitosti, které však žádný z podkladů, z nichž Nejvyšší soud vycházel, nesplňuje. Stěžovatelka se proto domnívá, že jí Nejvyšší soud neoprávněně znemožnil domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu.

K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Nejvyšší soud, který uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, a v podrobnostech odkázal na argumentaci použitou v napadeném usnesení.

Vedlejší účastník LIBATEX, s. r. o., se sídlem Libavské Údolí 44, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadeného rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením práv fyzických či právnických osob chráněných předpisy hmotného a procesního práva, pokud takové porušení současně neznamená zásah do práv či svobod základních; například práva na spravedlivý proces, jehož ochrany se stěžovatelka v posuzované věci dovolává.

Výrok napadeného usnesení dovolacího soudu vyjadřuje závěr, že dovolání bylo podáno po marném uplynutí zákonné lhůty. Protože běh této lhůty počíná od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, zahrnuje tento závěr logicky i zjištění, že rozhodnutí bylo stěžovatelce řádně doručeno; jen řádné doručení má za následek, že dovolací lhůta počne běžet osobě, které je rozhodnutí doručováno. Posouzení, zda je v konkrétním případě vyslovená podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů, jež upravují doručení) a z šetření o okolnostech, které jsou z hlediska této právní úpravy významné.

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 110/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 202/43 SbNU 261) Ústavní soud připomněl, že zákon o poštovních službách a z něj vycházející poštovní podmínky ve spojení s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu tvoří právní úpravu doručování podání soudů poštou. Institut doručování je nutno považovat v této souvislosti za komunikační prostředek mezi orgány veřejné moci a subjekty, jež vůči veřejné moci uplatňují svá subjektivní práva; na druhé straně orgány veřejné moci jeho prostřednictvím seznamují subjekty práv s akty výkonu veřejné moci. Tento zásadní účel doručování nesmí být při interpretaci souvisejících norem pomíjen. Účelem právní úpravy doručování není totiž kladení překážek osobám uplatňujícím práva, nýbrž stanovení formálního postupu pro jejich uplatňování. Tento princip pak vybízí obecné soudy, aby interpretovaly a aplikovaly právní normy související s doručováním s maximální dávkou racionality a s ohledem na požadavek souladnosti výkladu právních norem jednotlivých právních předpisů. Vnitřní soulad právního normativního systému je totiž podmínkou právní jistoty osob, kterou lze považovat za nezbytnou náležitost právního státu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417)]. Ustanovení občanského soudního řádu a zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů, upravující doručování tedy jsou ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stanoveným postupem, kterým je možno domáhat se u nezávislého a nestranného soudu svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že zkoumaná právní úprava je konkretizací kautel práva na soudní ochranu, zejména práva na přístup k soudu, a je způsobilá za dodržení imperativu ústavně konformní interpretace působit k ochraně základních práv a svobod, čímž nevykračuje z ústavněprávního rámce; z řečeného současně vyplývá, že přílišný formalismus spočívající v uplatňování výkladu právní normy nerespektující účel tohoto institutu by byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a založil by porušení základních práv a svobod [srov. např. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].

Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, v projednávané věci se okresnímu soudu nevrátila doručenka, která by prokazovala doručení usnesení odvolacího soudu (o zamítnutí návrhu stěžovatelky na nařízení exekuce) zástupci stěžovatelky. Dle referátu na č. l. 114 měla být doručenka urgována, a pokud by pošta nepředložila doklad o doručení, měla být písemnost doručena znovu. Tak se také stalo; předmětné usnesení bylo znovu doručováno, a to bez poznámky typu, že doručování má již jen informativní charakter, a dle doručenky, vylepené u originálu předmětného rozhodnutí, zástupce stěžovatelky tuto písemnost převzal dne 10. 4. 2008. Až poté, co bylo podáno dovolání, začal soud prvního stupně reklamovat doručenku od původní zásilky, podané na poště dne 7. 3. 2008. Na základě sdělení pošty a předloženého dokladu pak uzavřel, že první zásilka byla zástupci stěžovatelky doručena již dne 11. 3. 2008. Odvolací soud se však s jeho závěrem neztotožnil, druhopis dodejky, který neobsahoval ani povinné údaje ve smyslu čl. 23 a 38 poštovních podmínek České pošty při reklamacích dodání, neshledal jako řádný doklad o doručení, přičemž zohlednil i okolnost, že zástupci stěžovatelky byla zásilka doručována znovu, a dospěl proto k závěru, že je nutno vycházet až z nové doručenky, která obsahuje řádné údaje o doručení písemnosti dne 10. 4. 2008. Dovolací soud však k závěrům rozhodnutí krajského soudu nepřihlížel a vyslovil, že první doručení proběhlo v souladu se zákonem, přičemž označil za přepjatě formalistický postup, kdy by vycházel striktně pouze z údajů uvedených na doručence. Otázkou, proč byla předmětná písemnost zástupci stěžovatelky doručována dvakrát, a případnými důsledky takového postupu se však nezabýval.

Ústavní soud považuje shora uvedenou otázku pro rozhodnutí této konkrétní věci za stejně významnou jako otázku prokázání řádného doručení rozhodnutí, neboť zjištění, že soud prvního stupně doručil rozhodnutí zástupci stěžovatelky znovu, aniž k tomu měl důvod, nutně vede k hodnocení jeho postupu jako procesně vadného. Byť opětovné (nesprávné) doručení téhož rozhodnutí účastníku obecně další (novou) lhůtu k podání dovolání nezakládá, v posuzovaném případě, kdy se soudu vůbec nevrátila doručenka potvrzující řádné doručení písemnosti stěžovatelce, a nebylo tedy postaveno najisto, zda stěžovatelka vůbec předmětnou písemnost obdržela, mělo toto opětovné doručení jistě na další průběh řízení vliv, neboť u stěžovatelky tím byla mylně vyvolána představa, že všem svým procesním povinnostem (co do doložení, že její dovolání je včasné) dostála, podala-li dovolání ve lhůtě počítané od onoho nového (dalšího) doručení. Soud prvního stupně jí totiž dal svým postupem (tím, že rozhodnutí doručil znovu) najevo, že s prvním doručením písemnosti počátek běhu lhůty k podání dovolání nespojuje.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani závěru dovolacího soudu, že dodatečně předložené doklady dostatečným způsobem prokazují, že stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce předmětnou písemnost převzala již 11. 3. 2008. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí krajského soudu, který z provedeného šetření vyvodil, že nebylo zcela jednoznačně prokázáno řádné doručení písemnosti, neboť příslušný doklad, který měl doručení osvědčit (druhopis dodejky), nelze považovat za řádný doklad o doručení ve smyslu čl. 23 a 38 poštovních podmínek České pošty při reklamacích dodání. Pokud dovolací soud v této souvislosti na jedné straně shledal, že doručenka nemá předepsané náležitosti, a na straně druhé uvedl, že by bylo přepjatě formalistické striktně vycházet pouze z údajů uvedených v doručence, na rozdíl od odvolacího soudu se sám zachoval formalisticky a dal přednost řešení, které bylo pro stěžovatelku nepříznivé.

Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 473/01 ze dne 13. 12. 2001 (N 198/24 SbNU 491) Ústavní soud připomněl, že při doručování rozhodnutí vyhotovených soudy účastníkům nelze připustit stav, který by byť jen vzbuzoval pochybnosti o tom, zda tato rozhodnutí byla doručena či nikoli. Pokud tedy dovolací soud na základě šetření, dle něhož bylo již odvolacím soudem rozhodnuto, že nebylo prokázáno řádné doručení písemnosti stěžovatelce, bez dalšího šetření uzavřel, že opakované doručení bylo nadbytečné a že již doručení první založilo účinky doručení řádného, jeho postup je v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, spočívajícím v odepření možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 1548/11, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies