I. ÚS 1844/12

16. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Chadima, zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Vrchovecká 2, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012 č. j. 22 Cdo 1718/2010-374, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2009 č. j. 15 Co 32/2008-337, a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. listopadu 2007 č. j. 11 C 185/2000-312, 9 C 118/2001-44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil z předložených materiálů následující.

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou napadeným rozsudkem (ze dne 16. listopadu 2007 č. j. 11 C 185/2000-312, 9 C 118/2001-44), zamítl žalobu, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal "uložení povinnosti žalovaným odstranit cihlový plot postavený na zdi stojící na pozemku p. č. X/2 ost. pl., manipulační plocha a kolny postavené na témže pozemku v obci a k. ú. V." (výrok I. rozsudku). Dále určil, že "žalovaní M. R., a I. R., bytem V., Z. mají ve svém společném jmění v katastru nemovitostí dosud nezapsanou parcelu p. č. X/4 ostatní plocha, manipulační plocha ve výměře 44 m2, která vznikla oddělením z původní parcely p. č. X/2 dle geometrického plánu číslo 1489-41/2006 ze dne 28. 9. 2006 pro obec a k. ú. V., když tento geometrický plán tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku" (výrok II. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).

Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 27. října 2009, č. j. 15 Co 32/2008-337, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. potvrdil (výrok I. rozsudku) a ve zbývajících napadených výrocích III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku).

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku především uvedl, že "...jak původní vlastnice, tak i žalovaní shodně uvedli, že v místě, kde se nachází opěrná zeď, stál původně drátěný plot, který byl vystavěn právním předchůdcem žalobce Sběrnými surovinami, n.p., když se mělo jednat o hranici pozemku tak, jak byla původními vlastnicemi a novým nabyvatelem parcely č. X/2, tedy Sběrnými surovinami, n.p., vytýčena přímo v terénu dle jejich dohody. Pokud v této souvislosti došlo k tzv. "připlocení" části pozemku, když s ohledem na velikost obou nově vzniklých pozemků p.č. X/2 a p.č. X/1 se jedná svou výměrou o takovou část pozemku, která není zřejmá pouhým pohledem v terénu, má odvolací soud za to, že takto byla uzavřena kupní smlouva ohledně prodeje parc. č. X/2 mezi původními vlastnicemi a právním předchůdcem žalobce, to znamená Sběrnými surovinami, n.p., kdy byla tedy parcela č. X/2 prodána v rozsahu pouze na úroveň, kde dnes je průnik zdiva opěrné zdi a též zdi kolny s terénem. Z tohoto pohledu pak, pokud původní vlastnice převáděly pozemek parc. č. X/1 na žalované, došlo k tzv. "připlocení" pozemku a tito drželi (započali s držbou) i spornou část nově označenou parc. č. X/4, a to přesto, že se jednalo o část parcely č. X/2, když v tomto směru lze dospět k závěru, že u žalovaných byl dán jak právní titul (byť domnělý), tak i dobrá víra, že rozsah, v jakém předmětnou parcelu drží, je jejich vlastnictvím. Tato držba nastala již v roce 1988 na základě kupní smlouvy z 10. 8. 1988. K vydržení tedy došlo uplynutím desetileté vydržecí doby v roce 1998. Z tohoto pohledu, pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaní vydrželi uvedenou část parcely o rozměru 44m2 označenou jako p.č. X/4 a tato je tedy v této části, to znamená i pod oběma stavbami, jejichž odstranění se žalobce domáhá, ve vlastnictví žalovaných, má odvolací soud za to, že tento závěr soudu I. stupně je správný. Proto, pokud soud I. stupně určil, že žalovaní jsou vlastníky předmětné parcely, je jeho rozhodnutí věcně správné. S ohledem na uvedené nemohl soud jinak, než žalobu na odstranění předmětných staveb zamítnout, neboť tyto se nacházejí na pozemku žalovaných a žalobce tedy není aktivně legitimován k podání žaloby na odstranění předmětných staveb. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně dospěl k věcně správnému rozhodnutí, odvolací soud jeho rozhodnutí dle ust. § 219 o. s. ř. ve výrocích I. a II. potvrdil. K věci samé je možno uvést, že v této souvislosti nebylo nutno (pokud bylo zjištěno, že žalobce není vlastníkem pozemku pod stavbami, jejichž odstranění se domáhá) zabývat se tím, kdo je vlastníkem jednotlivých staveb, jejichž odstranění se žalobce domáhá.".

Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, podané dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl především následující: "Dovolací soud vychází z ustálené judikatury, že v případě, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku... Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181)... Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1304). Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Toto rozhodnutí označuje jako jedno (nikoliv jako jediné) z kritérií poměr koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz, dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postojí vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku. ...Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že žalovaní se chopili držby předmětného pozemku v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 10. srpna 1988. Zohlednily, že hranice mezi pozemky parc. č. X/1 a X/2 byla v terénu vyznačena na základě dohody původních vlastnic pozemku parc. č. X A. V. a M. V. a právního předchůdce žalobce (Sběrné suroviny n. p.) v době, když A. V. a M. V. prodaly Sběrným surovinám n. p. část pozemku parc. č. X, a to X/2 kupní smlouvou uzavřenou dne 21. prosince 1987. Sběrné suroviny n. p. v takto vyznačené hranici postavily drátěný plot a tento plot existoval již v době, kdy žalovaní následně kupovali pozemek parc. č. X/1. Žalovaní tedy koupili pozemek parc. č. X/1, přičemž se v souvislosti s jeho držbou chopili také držby části pozemku parc. č. X/2 v hranicích daných oplocením existujícím v době uzavření kupní smlouvy, tj. v hranicích, jež vlastník pozemku parc. č. X/2 vědomě respektoval po celou dobu existence jeho vlastnictví k pozemku parc. č. X/2, který prodal žalobci kupní smlouvou ze dne 18. listopadu 1999, tj. až po uplynutí vydržecí doby. Dále nalézací soudy zohlednily, že výměra předmětného pozemku parc. č. X/4 představuje pouze nepatrnou část v poměru s nemovitostmi, které žalovaní kupní smlouvou v roce 1988 nabyli. Jestliže na základě uvedených skutečností dospěly soudy k závěru, že žalovaní jsou vlastníky, neboť vzhledem ke všem skutečnostem byli v dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost.".


II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení svých základních práv, zejména práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh řízení, včetně svých námitek vznášených v řízení před obecnými soudy (srov. text ústavní stížnosti na str. 2 následující za větou "Před obecnými soudy věc probíhala následujícím způsobem:..."). Stěžovatel především namítá, že relevantním právním důvodem, z něhož by žalovaní mohli odvozovat dobrou víru, nemůže být jakási laická dohoda prodávajících Anny Večeřové a Marie Večeřové a žalovaných o vytýčení těmito účastníky stanovených hranic v terénu; každý (i laik) si musí být vědom, že při nakládání s nemovitostmi musí být hranice vytyčeny geodetem, že jakékoli provizorní vytyčení hranic samotnými účastníky nemůže mít žádné právní účinky, že smlouva musí mít písemnou formu (a ve smlouvě se žádný, ani laický náčrt vytyčení "skutečných" hranic, neobjevuje). Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele v případě uchopení držby části sousední parcely, kterou nenabyl, je i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Odvolací soud konstatuje, že když došlo k "připlocení" části pozemku v projednávané věci, jednalo se svou výměrou o takovou část pozemku, která není zřejmá pouhým pohledem v terénu, a proto má zato, že u vedlejších účastníků byl dán jak právní titul (byť domnělý), tak i dobrá víra. Avšak, dle stěžovatele se v daném případě nejednalo o zanedbatelnou výměru "připlocené" části pozemku. Soudy navíc adekvátně nezohlednily skutečnost, že už v roce 1987 (tedy rok před sepisem kupní smlouvy, od níž oba soudy odvozují počátek běhu vydržecí doby) byla přesně a správně zdokumentována hranice mezi pozemky p. č. X/1 a p. č. X/2, s tím, že v terénu měly být hranice vyznačeny železnými trubkami. Je proto naprosto neakceptovatelný závěr, že by došlo k "připlocení" části pozemku v dobré víře a že by původní vlastnice přesně nevěděly, kudy hranice mezi pozemky vedou. Tedy, v daném případě není odůvodněným závěr o existenci dobré víry a právního titulu držby na straně vedlejších účastníků.

III.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy interpretovaly tzv. dobrou víru, jež je předpokladem vydržení vlastnického práva, způsobem, který ve svém důsledku porušuje jeho základní práva garantovaná čl. 36 a čl. 11 Listiny.

Jelikož k tvrzenému porušení ustanovení čl. 11 Listiny mělo dojít výsledkem soudního řízení, je zřejmé, že by se tak mohlo stát jen jako výraz takového postupu obecných soudů, jenž by byl rozporný s principy spravedlivého procesu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že se každý může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (srov. obdobně například usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 200/11).

Toto právo však stěžovateli upřeno nebylo. Dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení (žalobce), měl prostor k vyjádření k provedeným důkazům, možnost právně argumentovat a oponovat podáním protistrany; proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně využil i dostupný opravný prostředek v podobě odvolání i dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení rovného ve vztahu k druhé procesní straně. Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci potom představují nikoli možné "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž smysluplné odůvodnění chybí.

Tak tomu však v dané věci není. Rozhodnutí obecných soudů znaky interpretační svévole nevykazují, neboť jimi provedený výklad je konformní ustálené soudní praxi, jak se objevuje zejména v přístupné judikatuře Nejvyššího soudu, a to i judikatuře Nejvyššího soudu citované přímo v napadeném usnesení. Na tuto judikaturu Nejvyššího soudu proto Ústavní soud pro stručnost odkazuje; aprobuje názor Nejvyššího soudu, dle kterého pokud dospěly soudy k závěru, že žalovaní jsou vlastníky, neboť vzhledem ke všem skutečnostem byli v dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost. Tudíž posuzovaná věc nedosahuje ústavní roviny; posouzení věci obecnými soudy není extrémně chybné (slovy Nejvyššího soudu, "zjevně nepřiměřené"). Tu Ústavní soud odkazuje - jak již bylo uvedeno - na argumentaci obecných soudů, kupříkladu Nejvyššího soudu: "Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že žalovaní se chopili držby předmětného pozemku v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 10. srpna 1988. Zohlednily, že hranice mezi pozemky parc. č. X/1 a X/2 byla v terénu vyznačena na základě dohody původních vlastnic pozemku parc. č. X A. V. a M. V. a právního předchůdce žalobce (Sběrné suroviny n. p.) v době, když A. V. a M. V. prodaly Sběrným surovinám n. p. část pozemku parc. č. X, a to X/2 kupní smlouvou uzavřenou dne 21. prosince 1987. Sběrné suroviny n. p. v takto vyznačené hranici postavily drátěný plot a tento plot existoval již v době, kdy žalovaní následně kupovali pozemek parc. č. X/1. Žalovaní tedy koupili pozemek parc. č. X/1, přičemž se v souvislosti s jeho držbou se chopili také držby části pozemku parc. č. X/2 v hranicích daných oplocením existujícím v době uzavření kupní smlouvy, tj. v hranicích, jež vlastník pozemku parc. č. X/2 vědomě respektoval po celou dobu existence jeho vlastnictví k pozemku parc. č. X/2, který prodal žalobci kupní smlouvou ze dne 18. listopadu 1999, tj. až po uplynutí vydržecí doby. Dále nalézací soudy zohlednily, že výměra předmětného pozemku parc. č. X/4 představuje pouze nepatrnou část v poměru s nemovitostmi, které žalovaní kupní smlouvou v roce 1988 nabyli. Jestliže na základě uvedených skutečností dospěly soudy k závěru, že žalovaní jsou vlastníky, neboť vzhledem ke všem skutečnostem byli v dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost.".

V této souvislosti Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel argumentuje, že v terénu měly být hranice vyznačeny železnými trubkami, této otázce se smysluplně věnuje již soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí.

Stěžovatel dále namítl, že "Odvolací soud konstatuje - v rozporu se svým předchozím zrušovacím usnesením ze dne 6. prosince 2005, č. j . 15 Co 196/2004-109 - že když došlo k "připlocení" části pozemku v projednávané věci, jednalo se svou výměrou o takovou část pozemku, která není zřejmá pouhým pohledem v terénu, a proto má odvolací soud zato, že u vedlejších účastníků byl dán jak právní titul (byť domnělý), tak i dobrá víra.".

Ústavní soud však uvádí, že takto si krajský soud s předchozím zrušujícím rozhodnutím neprotiřečil. Předchozí zrušující rozhodnutí bylo reprodukováno samotným krajským soudem takto (str. 3 napadeného rozsudku), "Odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu I. stupně jednak s ohledem na procesní vady a dále z toho důvodu, že soud I. stupně se dostatečně nevypořádal s otázkou, kde se ve skutečnosti nachází hranice mezi parcelami č. X/1 a X/2, tedy aby bylo možno učinit zcela jednoznačný závěr o tom, na kterém z uvedených pozemků se stavby, jejichž odstranění se žalobce domáhá, nacházejí (stojí), dále, kdo je vlastníkem pozemků pod těmito stavbami a dále, zda se s ohledem na výše uvedená zjištění jedná o stavby na cizím pozemku, a zda jsou splněny podmínky dle ust. § 135c obč. zák. pro případné odstranění těchto staveb. V této souvislosti soud I. stupně doplnil dokazování znaleckým posudkem...". Podobně byl obsah zrušujícího rozhodnutí krajského soudu reprodukován napadeným rozsudkem okresního soudu (str. 2 - 3). Ostatně, stěžovatel ani konkrétně neargumentuje tak, aby prokázal tvrzený rozpor mezi postupně vydanými rozhodnutími krajského soudu. Koneckonců, i kdyby později krajský soud změnil názor oproti vlastnímu předchozímu zrušujícímu rozhodnutí, bez dalšího by tato okolnost protiústavní stav nezakládala.

Stěžovatel rovněž namítl, že se okresní soud nevypořádal se závěry znaleckého posudku, který určil, že hranice mezi pozemky vedla tak, jak od počátku tvrdil stěžovatel. V konkrétnostech uvedl, že závěr okresního soudu, že opěrná zeď stojí na pozemku ve vlastnictví žalovaných, není důkazně podložený a je v rozporu se znaleckým posudkem.

Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatel ne zcela adekvátně reflektuje obsah napadených rozhodnutí. Stěžovatel skutečně od počátku tvrdil, že příslušné stavby stojí na pozemku p. č. X/2, který je ve vlastnictví stěžovatele (str. 2 napadeného rozsudku okresního soudu). Žalovaní tvrdili opačné, tedy že se stavby nacházejí na pozemku jejich, p. č. X/1 (str. 2 napadeného rozsudku okresního soudu). Znalecký posudek skutečně uváděl, že stavby stojí na pozemku ve vlastnictví stěžovatele - p. č. X/2 (str. 6 napadeného rozsudku okresního soudu). Leč, stěžovatel se mýlí, že s tímto závěrem okresní soud nesouhlasil. Opak je pravdou, tento závěr znaleckého posudku okresní soud převzal (ostatně srov. i výslovné formulace, např. str. 6 napadeného rozsudku okresního soudu: "Ze znaleckého posudku...soud zjistil, že..."). To uvedl i krajský soud v napadeném rozsudku (str. 3 dole: "...soud I. stupně doplnil dokazování znaleckým posudkem č. 9/2006 vypracovaným Vysokým učením technickým v Brně, Fakultou stavební (založeným na č.l. 139 - 210 spisu), z něhož jednoznačně zjistil, že stavba opěrné zdi a na ní stojícího cihlového plotu, stejně tak jako předmětná část kolny se nacházejí na pozemku parc. č. X/2, kdy jako jediný vlastník uvedené parcely je v katastru nemovitostí zapsán žalobce."). Obecné soudy si proto se znaleckým posudkem neprotiřečily, a proto stěžovatel vytýká nepřípadné. Následně však soudy právně usuzovaly - což není a nemůže být úkolem soudního znalce - na dobrou víru žalovaných, pokud se chopili držby části sousední parcely, kterou předtím kupní smlouvu nenabyli (např. str. 4 napadeného rozsudku krajského soudu).

VI.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody napadenými rozhodnutími obecných soudů zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost - v tomto rozsahu - jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2013


Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1844/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies