I. ÚS 4549/12

16. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Šafář a syn, spol. s r. o., se sídlem Praha 4, Štichova 595/12, IČ: 257 00 774, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem na adrese Praha 5, Štefánikova 48, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2012, č. j. Nco 107/2012-49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní soud zjistil z předložených dokladů následující.

Vrchní soud v Praze ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalovanému Pavlu Kykalovi, o zaplacení 400.000 Kč s příslušenstvím, o námitce podjatosti ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 Cm 6/2011 rozhodl tak, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Naděžda Václavíková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 71 Cm 6/2011.

Vrchní soud poukázal především na ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř., podle kterého důvodem vyloučení soudce nejsou okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení v projednávané věci. Uvedl, že je nutno vycházet z předpokladu vysoké profesionality soudců; důvodnou pochybnost o podjatosti může vzbudit až takový vztah k účastníkům řízení, jejich zástupcům či věci samé, který dosáhne takové intenzity, ze které lze důvodně pochybovat o tom, že ústavní princip nestrannosti nebude soudcem dodržen. To však zjištěno nebylo. Z žádného právního předpisu pak nevyplývá žádné omezení pro členy politických stran či hnutí, včetně členství, popřípadě bývalého členství, ke KSČ; někdejší příslušnost k jakékoliv politické straně prý sama o sobě neosvědčuje ani přímý zájem daného soudce na jakémkoliv ovlivnění projednávané věci, ani jeho vazby k účastníku řízení či jeho zástupcům, které by bylo překážkou nestranného a nezávislého rozhodnutí.

II.
Stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví citované rozhodnutí obecného soudu pro porušení svých základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

V konkrétnostech namítá podjatost soudkyně městského soudu JUDr. N. V.; ta je dána podle jeho názoru následujícími okolnostmi. Soudkyně opakovaně, přes jasný pokyn odvolacího soudu, realizuje stejné úkony, které předtím byly označeny za chybné. Věc, přestože má spisovou značku počátku roku 2011, se koncem roku 2012 stále nachází ve fázi rozhodování o soudním poplatku. Konečně, soudkyně byla podle seznamu ministerstva spravedlnosti bývalou členkou KSČ a žalovaný byl tajným spolupracovníkem STB a vystudoval "jakousi politickou školu v Moskvě".

III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Takový stav v posuzované věci však zjištěn nebyl.

Ústavní soud se téměř shodnou ústavní stížností téhož stěžovatele již zabýval, a to v usnesení ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 4548/12. V něm uvedl následující:

"Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že vrchní soud se celou věcí řádně zabýval, své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a z jakého důvodu nebylo možno uplatněné námitce podjatosti stěžovatele vyhovět. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které vrchní soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole,
takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Problematikou poskytování informací o členství v KSČ a členstvím soudců v KSČ se Ústavní soud podrobně zabýval v nálezu ze dne 15. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 (in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zde v bodu 23. uvedl, že: "Členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může kupříkladu vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti a nezávislosti, a to případ od případu (tj. jestliže meritorní rozhodnutí může např. s členstvím v KSČ skutečně či jen opticky souviset)". V bodu 25. pak konstatoval, že: "Prosté" členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu. Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé angažmá v KSČ) je tudíž nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k
jeho jedinečným okolnostem.".

Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen. Takové skutečnosti však stěžovatel netvrdí, vyjma prostého předložení informace o členství v KSČ, z něhož však konkrétní závěr o podjatosti soudkyně nečiní (srov. usnesení ze dne 26. července 2012 sp. zn. III. ÚS 1789/12, ze dne 2. května 2012 sp. zn. I. ÚS 113/12 a další dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Na podkladě uvedeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých vrchním soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv prokázat nezdařilo.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými vrchním soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.".

Ústavní soud neshledává důvodu odchýlit se od tohoto usnesení, a proto na něj pro stručnost odkazuje.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Toliko pro úplnost však Ústavní soud uvádí, že závěr Vrchního soudu v Praze, podle něhož z žádného právního předpisu neplyne omezení (rozuměj: pro soudce) ... včetně členství, popř. bývalého členství v KSČ, je zjednodušený a nepřesný. Takovou situaci je nutno posuzovat prizmatem výše citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 517/10; vždy je totiž třeba hodnotit okolnosti toho kterého konkrétního případu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2013

Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 4549/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies