I. ÚS 1383/11

16. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Žemličky, zastoupeného Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem se sídlem Purkyňova 2, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011, č. j. 1 Afs 3/2011-229, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 10. 2010, č. j. 10 Af 66/2010-187, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 14. 7. 2008, č. j. 4081/08-1300, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho základních práv dle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích.

Ústavní soud z ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel se správní žalobou domáhal u Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen "žalovaný") ze dne 14. 5. 2007, č. j. 2491/07-1300, kterým žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti ve výrokové části specifikovaným (30) rozhodnutím (dodatečným platebním výměrům) Finančního úřadu v Českých Budějovicích (dále jen "správce daně") ze dne 13. 7. 2006, jimiž správce daně za kontrolovaná zdaňovací období (leden 2002 až prosinec 2002, leden 2003 až prosinec 2003 a leden až prosinec 2004) doměřil daň z přidané hodnoty (DPH) v souhrnné výši 2.385.812 Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 8. 2007, č. j. 10 Ca 105/2007-30, citované rozhodnutí žalovaného zrušil; žalovaný vydal v dané věci nové rozhodnutí ze dne 14. 7. 2008, č. j. 4081/08-1300, jímž odvolání opět zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích dalším rozsudkem ze dne 14. 1. 2009, č. j. 10 Ca 206/2008-76, žalobu stěžovatele zamítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 8. 2009, čj. 1 Afs 33/2009 - 124, citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; uložil mu, aby se vypořádal s otázkou prekluze práva správce daně doměřit daň a s žalobním bodem uplatněným žalobcem v závěrečném návrhu při jednání soudu. Krajský soud v Českých Budějovicích následně rozsudkem ze dne 29. 1. 2010, č. j. 10 Ca 206/2008-143, rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť dospěl k závěru, že DPH byla pravomocně doměřena až po uplynutí lhůty dle § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP"). Nejvyšší správní soud (ke kasační stížnosti žalovaného) však rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 1 Afs 36/2010-173, rozsudek krajského soudu ze dne 29. 1. 2010, č. j. 10 Ca 206/2008-143, opět zrušil, neboť dospěl k závěru, že DPH byla doměřena v rámci prekluzivní lhůty.

Krajský soud v Českých Budějovicích (třetím - ústavní stížností napadeným) rozsudkem ze dne 11. 10. 2010, č. j. 10 Af 66/2010-187, žalobu zamítl. V prvé řadě se vypořádal s námitkou prekluze, a to v návaznosti na závazný právní názor vyřčený v rozsudku kasačního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 1 Afs 36/2010-173; DPH byla doměřena před uplynutím prekluzivní lhůty dle § 47 odst. 2 ZSDP. Dále krajský soud shledal, že stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech tím, že mu žalovaný neoznámil, že po zrušení prvního rozhodnutí žalovaného krajským soudem se daňové řízení vrátilo do fáze řízení o odvolání. Krajský soud uzavřel, že žalovaný nepochybil při výkladu a aplikaci rozložení důkazního břemene; stěžovatel nejprve prokazoval nárok na odpočet DPH na vstupu daňovými doklady. Krajský soud pak podrobně odůvodnil, proč - prý - správce daně unesl své důkazní břemeno dle § 31 odst. 8 písm. c) ZSDP ve vztahu ke skutečnostem zpochybňujícím věrohodnost těchto dokladů. Dále konstatoval, že stěžovatel byl s pochybnostmi správce daně prokazatelně seznámen; žádné nové důkazy však nenavrhl, a proto se mu nepodařilo důkazní situaci zvrátit. Stěžovatel tedy neunesl důkazní břemeno ohledně faktické realizace jím deklarovaných obchodních případů. Rovněž námitku stěžovatele, že nebyl proveden výslech svědka Richarda Vágnera, shledal krajský soud nedůvodnou, a to mj. i s odkazem na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2009, č. j. 1 Afs 33/2009-124. Krajský soud také uvedl, že prostřednictvím výslechu svědků Švihela, Turka a Piskáčkové byla ověřována pravdivost tvrzení stěžovatele a svědka Vágnera, že ve skladu v Kněžských Dvorech docházelo k nakládce a vykládce zboží za účelem jeho rozvozu; uvedení svědci však tyto skutečnosti nepotvrdili. K žalobnímu bodu, kterým stěžovatel zpochybňoval výsledky daňového řízení provedeného Finančním úřadem ve Vysokém Mýtě u společnosti TELSPO VÁGNER, krajský soud s odvoláním na § 71 odst. 2 s. ř. s. nepřihlédl; byl totiž uplatněn až při jednání soudu po uplynutí lhůty k podání žaloby.

Nejvyšší správní soud (v pořadí třetím napadeným) rozsudkem ze dne 23. 2. 2011, č. j. 1 Afs 3/2011-229, kasační stížnost stěžovatele zamítl. Nejprve poukázal na opožděnost námitky (poprvé uplatněné až v kasační stížnosti) týkající se použití informace o výsledku daňové kontroly u společnosti Telspo Vágner; ve vztahu k ostatním námitkám vážil, zda nejsou nepřípustné s ohledem na § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. (a tedy na skutečnost, že ve věci byly vydány již dva zrušovací rozsudky, v nichž se věcně vyjádřil k celé řadě z nich). Nejvyšší správní soud v prvé řadě připomněl, že za dané procesní situace (tj. kdy právním názorem, který kasační soud vyslovil ve zrušovacím rozsudku, je krajský soud v dalším řízení vázán) se již jednou vyřešenou otázkou lze v řízení o opakované kasační stížnosti zabývat pouze z toho pohledu, zda se krajský soud řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel však tvrzení, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor kasačního soudu, nevznesl a pouze napadl správnost závěrů krajského soudu v kasační stížnosti, které jsou formulované v návaznosti na předchozí závazné právní názory a domáhá se jejich revize.

Dále kasační soud konkrétně poukázal na otázky prekluze práva správce daně doměřit daň, stěžovatelem tvrzeného účelového výslechů svědků, aplikace rozložení a unesení důkazního břemene správcem daně, výslechu svědků Švihela, Turka a Piskáčkové a také svědka Vágnera; ve všech těchto případech kasační soud konkrétně poukazoval na dvě vlastní předchozí rozhodnutí ve věci, potvrzující judikaturu (vlastní a také judikaturu Ústavního soudu); uzavřel s tím, že stěžovatelovy námitky jsou [s ohledem na § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.] nepřípustné. Přesto však ještě dodal, že "krajský soud aplikoval závazné právní názory korektně a rozhodl plně v souladu s nimi".

Nejvyšší správní soud za přípustnou považoval pouze skupinu námitek, v nichž stěžovatel tvrdil, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (kterými však nelze - i dle judikatury - rozumět dílčí nedostatky odůvodnění). V této souvislosti poukázal na jednotlivé části napadeného rozsudku krajského soudu, jež se týkají shrnutí skutkových zjištění, hodnocení důkazů a úvah, jimiž se krajský soud řídil; zdůraznil, že krajský soud nebyl povinen podávat v odůvodnění rozsudku abstraktní výklad aplikovaných právních norem, neboť aplikaci těchto norem dostatečně přiblížil pomocí citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2007-107, a ze závazného právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 1 Afs 36/2010-173. Obdobné platí také v případě, ve kterém krajský soud výslovně neuvedl, proč nelze jako účelový úkon správce daně hodnotit provedení výslechů svědků Švihela, Turka a Piskáčkové, neboť se touto otázkou explicitně zabýval kasační soud v citovaném rozsudku; stěžovateli proto byly tyto důvody z odůvodnění předchozích rozsudků známy. Nejvyšší správní soud uzavřel s tím, že celá skupina námitek, jimiž stěžovatel zpochybňoval přezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, je nedůvodná, neboť ten se příslušnými žalobními body dostatečně zabýval a vysvětlil, proč považuje argumentaci stěžovatele za mylnou a vyvrácenou.

II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že jej Nejvyšší správní soud neochránil před nesprávným správním rozhodnutím a nevyvodil následky z podstatných procesních pochybení, k nimž došlo ve správním řízen. Připomněl tato pochybení poukazem na to, že daňové orgány nedostály své povinnosti podle § 31 odst. 8 písm. c) ZSDP; to za situace, kdy předložil v průběhu správního řízení "celou řadu důkazů", které správní orgány i soudní orgány nevzaly v úvahu. Stěžovatel za nevýraznější zásah do jeho základních práv považuje to, že "je provedení výslechu náhodně vybraných svědků (Poznámka: Švihela, Turka a Piskáčkové) úkonem směřujícím k vyměření daně či jejímu dodatečnému stanovení" a dle správního orgánu a správního soudu "je totiž úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty". Stěžovatel se domnívá, že tyto úkony nebyly způsobilé přerušit běh prekluzivní lhůty, výběr právě těchto svědků byl nahodilý, avšak současně účelový z hlediska blížícího se konce tříleté propadné lhůty. Za stejně účelový (a formalistický) považuje postup správního orgánu či soudu v souvislosti s doplňujícím výslechem svědka Vágnera. Tento přístup prý vede k upřednostnění zájmu správce daně před ochranou práva a zájmů stěžovatele jako daňového subjektu; skutkový stav byl proto zjištěn nedostatečně, nebyla respektována zásada volného hodnocení důkazů a byl ohrožen princip spravedlivého procesu. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních orgánů a správních soudů v souladu se svými právními názory a v ústavní stížnosti uvádí argumenty, se kterými se již tyto soudy (a Nejvyšší správní soud zvlášť) ve svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních orgánů ve stejném rozsahu jako soudy v rámci správního soudnictví, a aby věc posuzoval z hledisek zákonnosti běžné.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných/správních soudů. Je to přitom právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy (s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení) posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Obecné/správní soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit; přitom posuzují též důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se projeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se v souzené věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Jde o to, zda se toto řízení svými postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem realizovalo v mezích ústavněprávních.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými/správními soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze tehdy, jestliže lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, jestliže rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Správní orgány a správní soudy ve svých rozhodnutích dostatečným a často velmi podrobným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky odůvodnily. Odůvodnění rozhodnutí správních soudů podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými a procesními závěry zastávanými správními soudy (a to včetně respektování několika závazných právních názorů Nejvyššího správního soudu soudem krajským) nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv či svobod.

Ústavní soud navíc připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. O ústavněprávně relevantní pochybení v intenzitě excesu (např. svévole) zde nejde. Správní soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly vážně a řádně. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně (ve vztahu ke kasačním stížnostem a do určité míry také k odvolání proti rozhodnutí správce daně), setrvale uvádí a připomíná obdobnou argumentaci; dále také relativizuje správnost závěrů krajského soudu, které jsou formulovány v návaznosti na předchozí závazné právní názory kasačního soudu a domáhá se jejich revize. Z pohledu judikatury Nejvyššího správního soudu a také Ústavního soudu (podle níž závazný právní názor vyslovený instančně vyšším soudem a jeho respektování v závěrech instančně nižšího soudu důvodem pro zrušení takového rozhodnutí není) se stěžovatelova argumentace nutně musí jevit nejen jako spektakulární, ale také jako argumentace, která procesní (a do určité míry také věcnou) stránku souzené věci opomíjí.

Tudíž, již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení svých ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti, že jimi usiluje toliko o přezkum věcné správnosti či legality jím napadených rozhodnutí; takový přezkum se však z pravomoci Ústavního soudu zásadně vymyká.

Ústavní soud uvádí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. To v daném případě také učinil, ústavní stížnost přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud - na základě výše uvedených úvah - dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončena do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil podstatně rozsáhleji.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2013

Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1383/11, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies