I. ÚS 3206/10 - Povinnost obecných soudů neobcházet smysl a účel restitučního zákonodárství

16. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Ústavní soud rovněž považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může složité jevit.

Podle názoru Ústavního soudu by tedy bylo příliš tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelé v inkriminované době (pod sankcí prekluze), kdy se teprve tvořila judikatura v restitučních věcech, postupovali natolik procesně opatrně, a to přes všechny okolnosti věci mluvící v jejich prospěch (zápis v evidenci nemovitostí, konzultace s odpovědným státním úředníkem, skončení nájmu statkem a fyzické předání pozemků stěžovatelům, z nichž jeden na nich pak nerušeně hospodařil), že by byli měli požádat o navrácení předmětných pozemků podle příslušného restitučního zákona. Takto tedy, jen k tíži stěžovatelů, však obecné soudy věc posuzovaly. Zásada vigilantibus iura je zde dovedena na samou hranici a stěžovatelé jsou postaveni do situace, kdy přespříliš přísným výkladem právních předpisů přicházejí - v období demokratického právního státu - o majetek, na kterém jejich předci hospodařili.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 29.04.2013 sp. zn. I. ÚS 3206/10)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 16. dubna 2013 sp. zn. I. ÚS 3206/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Stanislava Pečinky st., Bohumíra Pečinky, Stanislava Pečinky ml., Jaroslava Kolbábka, Pavla Kolbábka a Marie Horníčkové, všech zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, se sídlem v Brně, Slovákova 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010 č. j. 28 Cdo 2812/2010-227, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 2. 3. 2010 č. j. 54 Co 783/2009-198 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 6. 2009 č. j. 12 C 201/2005-149, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako účastníků řízení a Státního pozemkového úřadu jako vedlejšího účastníka řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2010 č. j. 28 Cdo 2812/2010-227, rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 2. 3. 2010 č. j. 54 Co 783/2009-198 a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 6. 2009 č. j. 12 C 201/2005-149 se zrušují.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť podle jejich názoru jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, a to základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 a základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve věci se jednalo o to, že se stěžovatelé žalobou proti Pozemkovému fondu České republiky domáhali určení vlastnictví k nemovitostem (orná půda, resp. pastvina, konkretizovaným v napadených rozhodnutích) v katastrálním území B., obec B.

Pro přehlednost je nutno stručně popsat celý vývoj případu, včetně rozhodnutí předcházejících rozhodnutím napadeným touto ústavní stížností.

K žalobě stěžovatelů vydal nejprve Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou dne 11. 10. 2006 pod č. j. 12 C 201/2005-90 rozsudek, jímž žalobu zamítl, protože (prý) stěžovatelé mohli uplatnit v této věci restituční nárok na vydání předmětných pozemků; jelikož tak neučinili, nemají právo se domáhat určení vlastnictví.

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně rozhodnutím ze dne 7. 10. 2008 č. j. 15 Co 78/2007-116 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelé mají naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení. To proto, že žalobci, tj. stěžovatelé a p. Bohumír Pečinka starší (již dříve zemřelý) přes veškerou snahu, kterou lze na nich požadovat, neměli nejméně do r. 1994 žádné informace o tom, že by mělo dojít k přechodu tohoto majetku na stát.

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou však dalším napadeným rozsudkem ze dne 17. 6. 2009 č. j. 12 C 201/2005-149 žalobu stěžovatelů opět zamítl. To proto, že se (prý) první stěžovatel a Bohumír Pečinka st. neměli spokojit se stavem zápisů tehdejší evidence nemovitostí, prokázaným výpisem z LV X pro k. ú. B. ze dne 31. 1. 1992, s prohlášením kompetentního úředníka Okresního pozemkového úřadu ve Žďáru nad Sázavou ani s jednáním statku, který jim předmětné pozemky na základě jejich dopisu z 31. 3. 1992 jako vlastníkům předal do užívání. Měli přesto uplatnit restituční nárok na vydání předmětných pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; žalobci prý věděli, že v minulosti nabídli nemovitosti státu a ten nabídku přijal.

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem z 2. 3. 2010 č. j. 54 Co 783/2009-198 citovaný rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou potvrdil. Učinil tak s odkazem na výsledky dokazování provedeného již soudem prvního stupně a na judikaturu Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 8. 2010 č. j. 28 Cdo 2812/2010-227 dospěl k závěru, že odvolací soud řešil právní otázky, na jejichž zodpovězení rozhodnutí ve věci samé spočívá, v souladu s konstantní judikaturou. Dovolání odmítl, neboť v tomto případě nešlo o rozhodnutí po stránce právní zásadního významu.

II.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejdříve z věcného hlediska uvedli, že první stěžovatel (Stanislav Pečinka, dále jen "první stěžovatel") nabyl dědictvím, potvrzeným rozhodnutím Státního notářství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 11. 1961, id. 1/2 předmětných nemovitostí. Druhý a třetí stěžovatel jsou dědici a právní nástupci po vlastníkovi druhé id. 1/2 nemovitostí panu Bohumíru Pečinkovi, který je nabyl podle odstupní smlouvy z 13. 8. 1930. Zbylí stěžovatelé jsou dědici a právní nástupci po dceři Bohumíra Pečinky st.

Stěžovatelé prohlásili, že všechny pozemky, o které se jedná, byly zapsány v evidenci nemovitostí na listu vlastnictví č. X pro k. ú. B., obec B., okres Žďár nad Sázavou, jako pozemky v užívání sociální organizace, jíž byl Školní statek Střední zemědělské školy Bystřice nad Pernštejnem. Užívání zemědělské půdy tímto statkem zaniklo dnem účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále též jen "zákon o půdě"), tj. dnem 24. 6. 1991 [srov. § 22 odst. 1 písm. b) tohoto zákona] a současně vzniklo tomuto statku právo nájmu. První stěžovatel jako vlastník id. 1/2 předmětných pozemků tehdy spolu s právním předchůdcem ostatních stěžovatelů Bohumírem Pečinkou st. podali dopisem ze dne 31. 3. 1992 (převzatým statkem dne 2. 4. 1992) výpověď tohoto nájmu zemědělských pozemků podle § 22 zákona o půdě v tehdy platném znění, eventuálně navrhli uzavření dohody o skončení nájmu těchto pozemků ke dni 1. 6. 1992. Statek svým dopisem ze dne 6. 4. 1992 zčásti návrh dohody o skončení nájmu akceptoval, ohledně osetých ploch podal protinávrh, že je vlastníkům vydá po sklizni. K 31. 8. 1992 všechny předmětné pozemky statek předal a tyto převzal do užívání první stěžovatel jako spoluvlastník, a to i v zastoupení Bohumíra Pečinky st. jako druhého spoluvlastníka, který je následně přenechal do užívání třetímu stěžovateli, jenž je až dosud jako jejich spoluvlastník užíval ke svému podnikání jako zemědělec.

Podle stěžovatelů k podání citované výpovědi nájmu zemědělských pozemků s návrhem na eventuální dohodu o skončení tohoto nájmu přistoupil první stěžovatel s Bohumírem Pečinkou st. poté, co si dne 31. 1. 1992 výpisem z evidence nemovitostí, listu vlastnictví č. X pro k. ú. B., obec B. a okres Žďár nad Sázavou, ověřil, že jsou s Bohumírem Pečinkou st. zapsáni jako rovnodílní podíloví spoluvlastníci předmětných pozemků v evidenci nemovitostí; poté byl navíc ubezpečen pracovníkem Okresního pozemkového úřadu ve Žďáru nad Sázavou Slánským, že jak první stěžovatel, tak Bohumír Pečinka byli ke dni 24. 6. 1991, tj. ke dni účinnosti zákona o půdě rovnodílnými podílovými spoluvlastníky předmětných pozemků, takže v této věci mohou uplatnit svá práva podle zákona o půdě pouze tak, že se budou domáhat jako pronajímatelé skončení zákonného nájmu těchto pozemků vůči statku. K prověřování stavu zápisů tehdejší evidence nemovitostí i ke konzultaci se zaměstnancem Okresního pozemkového úřadu ve Žďáru nad Sázavou přistoupil první stěžovatel z opatrnosti proto, že si pamatoval, že někdy v prosinci r. 1968 podepsali s Bohumírem Pečínkou st. v hospodě v B. "nějaké prohlášení", byť ani prvnímu stěžovateli ani Bohumíru Pečinkovi st. nebyla doručena žádná listina, která by byla akceptací údajné písemné darovací smlouvy, kterou mělo dojít k převodu pozemků na stát. K podání žaloby přistoupili stěžovatelé proto, že šetřením v katastru nemovitostí při přípravě dodatečného projednání dědictví po Bohumíru Pečinkovi st. zjistil první stěžovatel (teprve někdy v průběhu roku 2000), že shora uvedené pozemky byly na základě jednostranného prohlášení vedlejšího účastníka tohoto řízení (Pozemkového fondu České republiky) z 18. 8. 1998 zapsány jako vlastnictví České republiky ve správě tohoto vedlejšího účastníka řízení. Poté stěžovatelé navíc zjistili, že vedlejší účastník řízení vyhlásil obchodní veřejnou soutěž na prodej shora uvedených pozemků.

Stěžovatelé zdůraznili, že jejich záměrem nebylo a není obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství. Prvnímu stěžovateli a právnímu předchůdci stěžovatelů ostatních nelze po právu vytýkat, že důvěřovali výpisu z evidence nemovitostí, tedy veřejné listině z 31. 1. 1992, i ujištění kompetentního úředníka Okresního pozemkového úřadu ve Žďáru nad Sázavou; to zvláště za situace, kdy první stěžovatel měl jen matnou představu o podpisu nějakého neurčitého prohlášení a žádná jeho vědomost o (neplatné) darovací smlouvě v řízení ani prokázána nebyla. Jestliže s prvním stěžovatelem a s právním předchůdcem ostatních stěžovatelů jednal statek jako povinná osoba podle zákona o půdě tak, že je uznal za spoluvlastníky předmětných pozemků a "jejich pronajímatele ze zákona" a k jejich písemnému návrhu s nimi uzavřel dohodu o skončení nájmu a předmětné pozemky jim jako spoluvlastníkům fyzicky vydal, pak podle stěžovatelů nelze spravedlivě prvnímu stěžovateli a právnímu předchůdci ostatních stěžovatelů vytýkat, že v zákonné lhůtě podle zákona o půdě "neuplatnili nároky jiné".

Stěžovatelé dodali, že první stěžovatel a právní předchůdce ostatních stěžovatelů také důvodně očekávali, že statek jako povinná osoba podle zákona o půdě by v případě důvodných pochybností, zda tito jsou spoluvlastníky předmětných pozemků, dohodu o skončení nájmu těchto pozemků (jako tehdejší řádný správce národního majetku) nemohl akceptovat, resp. by je na pochybnosti o jejich vlastnickém právu upozornil, takže by mohli před uplynutím limitní lhůty dle § 13 restitučního zákona své případné restituční nároky uplatnit. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že na shora uvedených osobách nebylo možné spravedlivě požadovat, aby učinili více a něco jiného, než učinili. První stěžovatel a právní předchůdce ostatních stěžovatelů nebyli nečinní, tj. nejednali tak, že by nechali své nároky zaniknout prekluzí a že by se teprve dodatečně snažili své pochybení napravit určovací žalobou. Stěžovatelé měli ve vztahu ke všem okolnostem daného případu legitimní očekávání, že se obecné soudy budou touto věcí zabývat podle obecně závazných právních předpisů; toto očekávání bylo navíc posíleno shora citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2008, jímž uvedený soud potvrdil, že stěžovatelé jako žalobci mají na požadovaném soudním určení naléhavý právní zájem.

Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud jejich stížnosti zcela vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, že napadený rozsudek vyhlásil po zhodnocení všech provedených důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. a na svých závěrech trvá.

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě odkázal toliko na odůvodnění svého rozhodnutí.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelé v podstatě opakují argumenty uplatněné před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy vypořádaly v odůvodněních napadených rozhodnutí. Stěžejním pro rozhodnutí Nejvyššího soudu byl závěr, že restituční předpisy jsou ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z toho důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku. Judikatorní praxí Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován. Bylo-li v řízení zjištěno, že stěžovatelům, respektive jejich právním předchůdcům, byly nemovitosti odňaty na základě restitučního důvodu dle § 6 odst. 1 písm. h), případně § 6 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., pak bylo namístě jejich nárok pokládat za nárok uplatnitelný dle restitučních předpisů, jež nelze obcházet podáním určovací žaloby dle § 80 o. s. ř. Důvody, pro které Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, prý podrobně vysvětlil v odůvodnění svého usnesení, na které odkázal. Proto Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě jako nedůvodná zamítnuta.

Vedlejší účastník řízení, Státní pozemkový úřad (resp. Pozemkový úřad České republiky), ve svém vyjádření uvedl, že v průběhu celého řízení hájil zásadu, že žalobou o určení vlastnictví podle obecných předpisů nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Stěžovatelé prý věděli, že nabídka daru státu byla ve věci učiněna, avšak nezachovali prý sebemenší míru opatrnosti a restituci vlastnického práva k pozemkům neuplatnili. Dle názoru Státního pozemkového úřadu nemohli mít v daném konkrétním případě ani legitimní očekávání, že jejich určovací žalobě bude vyhověno. Ústavní stížnost by tedy měla být podle názoru vedlejšího účastníka řízení odmítnuta.

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je zejména otázka, zda obecné soudy rozhodující ve věci ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatelů. Konkrétně to znamená posoudit, zda z ústavního pohledu může obstát závěr, ke kterému soudy dospěly a v důsledku něhož byla žaloba stěžovatelů zamítnuta.

Ústavní soud již vyslovil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžadují účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)].

Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].

Ústavní soud rovněž považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může složité jevit.

Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ naznačeným způsobem nevypořádaly. Ve zkoumané věci se totiž vyskytlo několik zvláštních okolností, které - každá jednotlivě a zejména ve svém souhrnu - vytvořily stav, za kterého by bylo nespravedlivé trvat na závěrech, ke kterým obecné soudy dospěly a jež se opírají o shora již podrobně uvedený názor, že stěžovatelé měli postupovat toliko podle příslušného restitučního předpisu, a nikoliv použít formu určovací žaloby.

Uvedený názor není - právě se zřetelem na specifické okolnosti daného případu - v nesouladu se stanoviskem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), podle kterého zejména žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Není totiž možné přehlédnout skutečnost, že v řešené věci byla situace jiná. Jak je výše podrobně popsáno, první stěžovatel s Bohumírem Pečínkou st. si dne 31. 1. 1992 výpisem z listu vlastnictví evidence nemovitostí ověřili, že jsou zapsáni jako rovnodílní podíloví spoluvlastníci předmětných pozemků; navíc byli ubezpečeni pracovníkem Okresního pozemkového úřadu ve Žďáru nad Sázavou, že v této věci mohou uplatnit jako vlastníci svá práva podle zákona o půdě pouze tak, že se budou domáhat jako pronajímatelé skončení zákonného nájmu těchto pozemků vůči statku, který na nich v té době hospodařil. První ze stěžovatelů spolu s právním předchůdcem ostatních stěžovatelů tedy podali řádnou výpověď tohoto nájmu zemědělských pozemků podle § 22 zákona o půdě v tehdy platném znění. Statek návrh akceptoval a k 31. 8. 1992 jim všechny předmětné pozemky předal.

Za této situace, která vyšla v řízení najevo, připadá Ústavnímu soudu absurdní, aby stěžovatelé následně své vlastnictví zpochybňovali podáním restitučního návrhu. Lze souhlasit i s názorem, že první stěžovatel a právní předchůdce ostatních stěžovatelů důvodně očekávali, že by statek jako osoba povinná podle zákona o půdě - v případě důvodných pochybností, zda jsou spoluvlastníky předmětných pozemků - dohodu o skončení nájmu těchto pozemků jako tehdejší správce (údajně) národního majetku nemohl akceptovat, resp. by je na pochybnosti o jejich vlastnickém právu upozornil, takže by byli mohli před uplynutím limitní lhůty dle § 13 restitučního zákona své případné restituční nároky uplatnit. Uvedené osoby tedy skutečně nebyly nečinné, tj. nejednaly tak, že by nechali své nároky zaniknout prekluzí a že by se teprve dodatečně snažili své pochybení napravit určovací žalobou.

Ostatně, v řízení o určení vlastnictví bylo stěžovatelům odvolacím soudem (srov. výše rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze 7. 10. 2008) - i když nepravomocně - vyhověno; stěžovatelé tedy měli vzhledem ke všem okolnostem daného případu legitimní očekávání svého druhu, že zvolený procesní postup není nesprávný.

To jsou zásadní skutkové i právní odlišnosti oproti situacím, na které dopadá citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Záměrem stěžovatelů tak od počátku nebylo "obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství", ale legitimním způsobem se domoci vydání nemovitostí, jež dříve nepochybně patřily jejich právním předchůdcům a které měly být za nepříliš jasných okolností v období totalitního režimu převedeny na stát, o čemž se ale stěžovatelé bez svého zavinění nepochybně dozvěděli až v době, kdy veškeré jejich restituční nároky zanikly prekluzí. Ústavní stížnost činí důvodnou i to, že obecné soudy ve sporu řádně nezvážily toto působení dobré víry stěžovatelů ve své vlastnictví, ačkoliv z důkazního řízení a rovněž z námitek stěžovatelů vyplývala celá řada indicií nasvědčujících jejímu naplnění.

Podle odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou to byl sám první stěžovatel (žalobce Stanislav Pečinka) jako původní vlastník předmětných nemovitostí, kdo prý potvrdil, že o darování pozemků státu "něco málo věděl" a přiznal, že zpočátku "v tomto smyslu" kontaktoval i pozemkový úřad, kde se v podstatě spokojil s ústním ujištěním pracovníka tohoto úřadu, že "uvedenou nabídku on nemá" (pozn. rozuměj údajnou nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu); podle soudu přitom S. Pečinka "jedním dechem ale také uvedl", že mu asi týž pracovník "listinu zapřel a teprve po restituční tečce ji vyštrachal" (pozn. zjevně myšleno po uplynutí lhůt podle restitučního zákona)

Z výše uvedeného následně dovodil soud prvního stupně značně přísný a jednoznačný závěr, že "žalobci tedy dobře věděli, že nabídka státu učiněna byla", ale spokojili se s tvrzením jednoho pracovníka pozemkového úřadu "a byli v klidu", jak prý uvedl první stěžovatel, který si však podle soudu "sám odporuje ve svých tvrzeních, když vzápětí soudu sdělil, že po uvedené listině všude pátrali". Tím se podle názoru soudu tento stěžovatel "dostal do pozice, kdy tvrzení žalobců se stala nevěrohodnými, a že spoléhali zcela bezdůvodně na údaje tehdejší evidence nemovitostí, protože kdyby skutečně pátrali ... potom by předmětnou listinu našli", a to prý na finančním referátu Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou.

Soud prvního stupně proto uzavřel (a k tomu se připojily i soudy vyšších stupňů rozhodující ve věci), že "bylo tedy na žalobcích, pokud se oba původní vlastníci pamatovali na darování předmětných pozemků", aby svůj nárok na restituci uplatnili v zákonné lhůtě stanovené v § 13 zákona o půdě nejpozději do 31. 1. 1993. Předtím soud ještě uvedl, že "nelze ani přehlédnout, že nejpozději v listopadu 1994 se žalobci dozvěděli, že předmětné pozemky nejsou ve vlastnictví zůstavitele Bohumíra Pečinky, ale státu", takže ani nemohli být v dobré víře, a nemohlo tedy dojít k vydržení vlastnického práva k těmto pozemkům, na kterých stále hospodařili.

Z uvedených pasáží odůvodnění citovaného rozsudku - podle Ústavního soudu, nehledě na stylistické nepřesnosti - je zřejmá jistá nelogičnost závěrů, které soud ze skutkových zjištění učinil. Obecný soud vykládá každý úkon a výrok prvního stěžovatele (resp. stěžovatelů a jejich právního předchůdce) tak, že měl v letech, kdy byly otevřené restituční lhůty, dostatek relevantních informací, aby podal v dané věci restituční návrh. Ústavnímu soudu se však naopak jeví, že zde soud výroky tohoto stěžovatele poněkud dezinterpretoval. To proto, že první stěžovatel přece nikdy nepopíral, že si byl vědom možné existence jakési listiny, ale nevěděl přesně, co obsahovala, a již vůbec ne, zda jí mohlo dojít k převodu pozemků na stát. To se v průběhu dokazování vyvrátit nepodařilo. Podle Ústavního soudu naopak působí hodnověrně, co stěžovatel, resp. stěžovatelé uváděli od počátku sporu (srov. např. stanovisko stěžovatelů ze dne 2. 12. 2005, str. 45 a násl. spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 12 C 201/2005); neshledávali žádný důvod k uplatnění restitučního nároku dle zákona o půdě, neboť byli v souladu se stavem právním i faktickým zapsáni jako vlastníci předmětných nemovitostí v evidenci nemovitostí a od 1. 1. 1993 v katastru nemovitostí a jako s vlastníky s nimi bylo i jednáno. K zápisu vlastnického práva státu došlo až v roce 1998, po uplynutí všech zákonných lhůt k podání restitučního návrhu; přesto je jim nyní vytýkáno, že restituční předpis nepoužili. Od počátku sporu proto také tvrdili, že lhůta k uplatnění restitučního nároku jim z objektivních důvodů vůbec nebyla reálně poskytnuta, a nemohla jim tedy ani marně uplynout. Stěžovatelé rovněž považovali za nespravedlivý a přísný požadavek soudů směřující k tomu, že byli de facto povinni sami si dohledávat listiny, které původně do evidence nemovitostí vůbec pojaty nebyly.

Podle názoru Ústavního soudu by tedy bylo příliš tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelé v inkriminované době (pod sankcí prekluze), kdy se teprve tvořila judikatura v restitučních věcech, postupovali natolik procesně opatrně, a to přes všechny shora popsané okolnosti věci mluvící v jejich prospěch (zápis v evidenci nemovitostí, konzultace s odpovědným státním úředníkem, skončení nájmu statkem a fyzické předání pozemků stěžovatelům, z nichž jeden na nich pak nerušeně hospodařil), že by byli měli požádat o navrácení předmětných pozemků podle příslušného restitučního zákona. Takto tedy, jen k tíži stěžovatelů, však obecné soudy věc posuzovaly. Zásada vigilantibus iura je zde dovedena na samou hranici a stěžovatelé jsou postaveni do situace, kdy přespříliš přísným výkladem právních předpisů přicházejí - v období demokratického právního státu - o majetek, na kterém jejich předci hospodařili.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nelze vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale ve vztahu ke konkrétní věci s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.

Porušením základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud ji účastník řízení namítal, leč obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tím pak došlo i k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a protože byli tímto postupem zbaveni vlastnictví předmětných nemovitostí, i k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.

Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny, bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies