II. ÚS 896/13

16. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. Václava Mužíka, zastoupeného Mgr. Pavlem Chaloupkem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 14/292, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 26/96-578 ze dne 26. 4. 2010, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 4 C 26/96-632 ze dne 24. 4. 2012 , a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 96/2011-662 ze dne 11. 10. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých základních ústavních práv domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Současně sděluje, že proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze podal dne 8. 3. 2013 dovolání.

Z obsahu připojených listin bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, potvrzeným dalším napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byla stěžovateli uložena povinnost odstranit na vlastní náklady stavby (blíže specifikované ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně). Dalšími výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel souběžně s ústavní stížností dovolání z důvodu, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu vyžádaného dovolání vyplývá, že v něm uplatněné argumenty jsou po věcné stránce obdobné jako námitky v ústavní stížnosti.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu").

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není ještě v okamžiku jeho případného podání zřejmé, zda je, či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná, resp. jednalo o (poslední) procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon (dříve) netrval na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé bylo možné takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhodoval, jej odmítl z důvodů závisejících na jeho uvážení, stěžovatel měl (nadále má) otevřenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Dlužno dodat, že podle platné právní úpravy je "vyčerpání" daného mimořádného opravného prostředku nezbytné.

Podal-li stěžovatel v posuzované věci ústavní stížnost souběžně s mimořádným prostředkem dle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domoci ochrany práv, není důvod pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, a není ani důvod, aby vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhoduje. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, obsahově téměř totožné s ústavní stížností, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Jelikož rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, je podání ústavní stížnosti předčasné.

Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nijak nepoškozuje, neboť pokud by jím podané dovolání neuspělo, tj. bylo odmítnuto pro nepřípustnost, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (v novelizovaném znění od 1. 1. 2013), dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2013


Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 896/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies