II. ÚS 4237/12

16. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu ve složení z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mikhaila Andreeviche Chumakova, zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Nad Úpadem 234, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2012 sp. zn. 14 To 144/2012, spojené s návrhem na zrušení ust. § 175 odst. 1 písm. i), § 175 odst. 1 písm. j), § 327 odst. 1, § 334f odst. 1, § 356, § 378a odst. 2 písm. a), § 380 odst. 1, § 397 odst. 1, § 399 odst. 2 zák. 141/1961, trestní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění, a celého oddílu třetího hlavy dvacáté páté zák. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění, a § 10 odst. 2 zák. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení části zákona a jeho jednotlivých ustanovení se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností dle § 72 odst. 1 písm. b) a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že zamítl stížnost podle trestního řádu, podanou stěžovatelem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2012 č. j. Nt 2033/2012-203, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby. V postupu Vrchního soudu v Praze spatřuje stěžovatel "opakované a zásadní porušování trestního řádu, Listiny základních práv a svobod a Evropské úmluvy o lidských právech"; blíže, tj. co do předmětných ustanovení, zakotvujících jednotlivá základní lidská práva, však tato porušení nespecifikuje.

Ochranu základních práv a svobod smí Ústavní soud poskytovat toliko v mezích pravomocí, které jsou mu právním řádem svěřeny. Proto musí každá ústavní stížnost splňovat právním řádem předepsaný soubor formálních procesních podmínek k tomu, aby byla meritorně projednatelná. Ústavní soud se proto podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska splnění těchto podmínek, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je meritorně projednatelná.

Stěžovatel již v souvislosti se svou vazbou inicioval jedno řízení o ústavní stížnosti, vedené zdejším soudem pod sp. zn. I. ÚS 3008/12. Zdejší soud dne 15. 11. 2012 tuto první ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. První ústavní stížnost byla podána proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 14 To 106/2012, jímž byla zamítnuta stížnost dle trestního řádu, již stěžovatel podal do usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, jímž byl vzat do předběžné vazby.

§ 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanoví: "Návrh na zahájení řízení je nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto zákonem."
V dané věci tak o věc rozsouzenou nejde, neboť nálezem rozhodnuto nebylo, navíc není dána identita napadených rozhodnutí.

Ústavní soud studiem ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu zjistil následující:

Stěžovatel, státní příslušník Ruské federace, byl dne 17. 6. 2012 ve 20.20 hodin zadržen na mezinárodním letišti Praha Ruzyně (pozn. dnes letiště Václava Havla) českým policejním orgánem na základě Evropského zatýkacího rozkazu, vydaného Pešťským ústředním obvodním soudem ze dne 7. 7. 2011 sp. zn. 201.Bk.26.835/201. Následně byl dne 19. 6. 2012 ve 14.50 hodin příslušnou státní zástupkyní podán k Městskému soudu v Praze na stěžovatele návrh na vzetí do předběžné vazby. Dne 20. 6. 2012 v 11.30 hodin byl započat výslech stěžovatele před Městským soudem v Praze v rámci veřejného zasedání, kdy stejného dne Městský soud v Praze vzal usnesením stěžovatele do vazby. Dne 3. 8. 2012 podal stěžovatel prostřednictvím právního zástupce žádost o propuštění z vazby k Městskému soudu v Praze, o níž dne 7. 8. 2012 tento soud rozhodl usnesením tak, že ji zamítl. Proti tomuto usnesení si stěžovatel podal stížnost dle trestního řádu k Vrchnímu soudu v Praze, o níž tento rozhodl ústavní stížností napadaným rozhodnutím výše popsaným způsobem.

Argumenty v ústavní stížnosti lze rozdělit do tří skupin. 1) stěžovatel byl soudu předán po lhůtě 48 hodin, 2) o stěžovatelově vazbě soud rozhodl nesprávným procesním postupem trestního řádu, 3) samotná instituce předání na základě evropského zatýkacího rozkazu (dále též jen: "EZR") je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

Ad 1). Stěžovatel tvrdí, že k jeho předání soudu došlo až v 11:30 hodin 20. 6. 2012, ačkoliv měl po marném uplynutí lhůty 48 hodin od svého fyzického zadržení být propuštěn na svobodu.

Ad 2) Stěžovatel tvrdí, že jeho vazba byla nařízena ve veřejném zasedání, ačkoliv soud měl reflektovat novelu trestního řádu, účinnou od 1. 1. 2012, která do trestního řádu zavedla institut vazebního zasedání. Tím, že bylo o stěžovatelově vazbě rozhodnuto "v rámci výslechu", měla být narušena jeho obhajovací práva. Stěžovatel dále namítá, že o jeho stížnosti do usnesení o zamítnutí jeho propuštění z vazby bylo Vrchním soudem v Praze rozhodnuto v neveřejném zasedání, tedy v jeho nepřítomnosti. Dle názoru stěžovatele z blíže neuvedené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že přítomnost vazebně stíhané osoby při rozhodování o vazbě je nezbytná.

Ad 3) Stěžovatel snáší celou řadu argumentů na podporu tvrzené rozpornosti institutu evropského zatýkacího rozkazu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel vznáší tezi, že rámcové rozhodnutí o EZR (rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV) není přímo vykonatelné ani závazné pro ČR ani její občany. Tvrdí, že plenární nález Pl. ÚS 66/04, jímž nebyla shledána neústavnost zákonných ustanovení, zavádějící do trestního řádu agendu předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu a otázek s tím souvisejících, vycházel z právního stavu před vstupem v účinnost Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsané v Lisabonu dne 13. 12. 2007 (notorické známé a dále uváděné jako "Lisabonská smlouva"). Po účinnosti této smlouvy dle stěžovatele nemá smysl již hovořit o extradici, neboť jí vzniká jediný stát, a to Evropská unie. V podmínkách jediného státu pak předávání není možné, neboť se jedná o institut mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních.

V dalším odkazuje stěžovatel na svou ústavní stížnost, o níž bylo rozhodnuto zdejším soudem pod sp. zn. I. ÚS 3008/12.

Stěžovatel dále uvádí, že nejsou ze strany členských států vytvořeny mechanismy, které by v souvislosti s institutem předávání na základě EZR zajišťovaly dodržování základní úrovně lidských práv. Vydávající státy EZK nadužívají a státy vykonávající nemají možnost účinné kontroly, zda nedošlo k vydání evropského zatýkacího rozkazu pro bagatelní trestnou činnost, zda je podloženo dostatečně silnými důkazy atd.

V doplnění své ústavní stížnosti stěžovatel předkládá nové argumenty. Tvrdí, že 4) maďarské orgány veřejné moci v trestní věci stěžovatele setrvávají v nečinnosti. Řízení proti stěžovateli je vedeno ve fázi podezření, dle stěžovatele jde o zneužití vágně formulovaných ustanovení o EZR. Dále stěžovatel 5) upozorňuje na princip proporcionality.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatel v ní pouze opakuje své argumenty, které uplatnil ve své ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 14 To 106/2012. Odkazuje proto jak na své vyjádření v oné věci, tak na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 15. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3008/12, jímž byla ústavní stížnost stěžovatele v oné věci odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření zaslaném spolu se spisovým materiálem uvedl, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Ztotožňuje se s důvody, které Ústavní soud uvedl v usnesení ze dne 15. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3008/12, kterým bylo rozhodnuto o předchozí ústavní stížnosti stěžovatele v obdobné věci.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práva a svobod (dále též jen "Listina"), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud však v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud připomíná svůj dřívější závěr, tedy že ustanovení § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nezakládá nepřípustnost takové ústavní stížnosti, kterou stěžovatel podal opětovně proti těm samým rozhodnutím poté, co byla jeho původní ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu pro zjevnou neopodstatněnost. Překážka věci rozhodnuté vyplývající z tohoto ustanovení se totiž omezuje toliko na věci, o kterých bylo rozhodnuto nálezem, nikoliv usnesením. Z toho však nelze vyvozovat závěr, že se takovýmto podáním vytváří pro stěžovatele procesní prostor, aby se za předpokladu, že mezitím nedošlo k uplynutí lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, mohl domoci přehodnocení podle jeho názoru nesprávných právních závěrů Ústavního soudu obsažených v jeho původním usnesení v téže věci. Nemožnost takovéhoto přehodnocení totiž vyplývá z nepřípustnosti opravného prostředku (odvolání) jak proti nálezům (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), tak proti usnesením Ústavního soudu (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněnost ústavní stížnosti tak může Ústavní soud posuzovat jen ve vztahu k námitkám novým, jež v předchozím řízení nebyly předmětem jeho věcného posouzení. K tomu viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. II. ÚS 625/11, publ. jako U 5/62 SbNU 511.

Zajisté zde, jak uvedeno výše, nebrání projednání věci překážka rei iudicatae a rozhodnutí Ústavního soudu v této věci není a priori předurčeno jeho předchozími závěry, neboť odmítavé usnesení Ústavního soudu má zcela jinou povahu, než jeho nález. Pokud stěžovatel prokáže, že okolnosti jeho případu jsou jiné, než z jakých pramenily námitky, směřované vůči orgánům veřejné moci, které již jednou Ústavní soud musel zvážit, a ukáže-li se, že tyto jsou pro přezkum Ústavním soudem relevantní, jeho ústavní stížnost bude úspěšná. Viz k tomu např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 670/05, publ. jako N 88/41 SbNU 127, či nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06, publ. jako N 142/46 SbNU 373. Ústavní soud tak v předložené věci musel zvážit, zda stěžovatel takové námitky vznáší či nikoliv.

Obě ústavní stížnosti brojily proti rozdílným rozhodnutím, vydaných v rozdílných dílčích řízeních, tedy chronologicky první ústavní stížnosti proti rozhodnutím, vzešlým z opravného řízení o rozhodnutí, vydaném v řízení o vzetí do vazby (řízení I.); nyní projednávanou ústavní stížností pak proti rozhodnutí, vydanému v opravném řízení o rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby na svobodu (řízení II.).

Pro posouzení předložené ústavní stížnosti je kruciálním fakt, že námitky ad 1)- 3) stěžovatelem v ní uplatněné, vyplývají ze stejného skutkového stavu a cílí na stejné rozhodné okolnosti případu jako ve věci I. ÚS 3008/12.

Co se týče námitky 1), tato byla v řízení o první ústavní stížnosti odmítnuta s ohledem na to, že stěžovatel nedodržel zásadu subsidiarity, když ji neuplatnil již ve stížnosti proti vazebnímu usnesení. V dílčím řízení o stížnosti do vazby však již stěžovatel tuto námitku uvádí. Vzhledem k tomu, že trestní řízení je ovládáno zásadou oficiality a při stížnosti do vazby neváže trestní řád toho, kdo je podává, žádnou procesní koncentrací, musí se Ústavní soud touto námitkou zabývat blíže. S názorem stěžovatele, že došlo k nedodržení propadné lhůty 48 hodin dle ust. čl. 8 odst. 3 Listiny, neboť dle jeho názoru spočívá "odevzdání soudu" ve smyslu těchto ust. ve fyzickém předání zadržené osoby soudu, nelze souhlasit. K "odevzdání soudu" v nastíněném významu totiž dle ustálené praxe dochází již okamžikem podání návrhu státního zástupce na vzetí zadrženého do vazby. K tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 559/10 (dostupné ze serveru www.nalus.usoud.cz). Je přitom nerozhodné, zda jde o odevzdání dle § 395 odst. 3 trestního řádu či dle § 77 odst. 1 trestního řádu, kdy z formulací těchto ustanovení nevyplývá, že by mělo jít o dva navzájem diferencující se pojmy.

Co do rozsahu námitky 2) stěžovatel uplatňuje prakticky identickou argumentaci jako ve své první ústavní stížnosti, žádné kvalitativně nové okolnosti, které by dosud nebyly předmětem přezkumu před Ústavním soudem, nepřednáší. Námitka stěžovatele, že Vrchní soud v Praze rozhodl napadeným rozhodnutím bez přítomnosti stěžovatele, je prakticky identického znění jako v první stěžovatelově ústavní stížnosti. Nezbývá tak než zopakovat i odůvodnění rozhodnutí o ní. Pokud jde o stěžovatelův nesouhlas se skutečností, že rozhodování Vrchního soudu v Praze nebyl osobně přítomen, Ústavní soud má za to, že ani z Listiny, ani z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení před soudem ve dvou stupních (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 327/06, I. ÚS 631/10, II. ÚS 876/12).

Dovolává-li se pak stěžovatel toho, že jednání o jeho vzetí do vazby nebylo vedeno ve formě veřejného zasedání, pak tuto námitku ovšem ve své stížnosti podle trestního řádu proti touto ústavní stížností napadenému rozhodnutí nevznesl. Není tak možno k ní v souladu se zásadou subsidiarity přihlédnout, neboť v souladu se zásadou minimalizace zasahování do činnosti orgánů veřejné moci nemůže Ústavní soud podrobovat přezkumu námitky, jejichž vznesení bylo v plné dispozici stěžovatele, a tento přesto neumožnil orgánům veřejné moci se jimi v rámci příslušných řízení zabývat.

Co se týče námitky 3) a 5), Ústavní soud nemůže vzít za svůj názor stěžovatele, že přes existenci nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04, vydaný pod č. 434/2006 Sb. a publ. jako N 93/41 SbNU 195, by měla otázka souladnosti institutu EZR s ústavním pořádkem být opětovně podrobena přezkumu před Ústavním soudem. Argumentuje-li stěžovatel, že přijetím Lisabonské smlouvy došlo k podstatné změně okolností, neboť dle jeho názoru nyní existuje nový, jednotný stát Evropská unie, v jehož rámci pozbývá úprava extradičních řízení smyslu, nelze tento názor přijmout. Účinností Lisabonské smlouvy Česká republika neztratila svou svrchovanost a ačkoliv EZR je založen na fikci tzv. jednotného státního území, smysl a účel této fikce se vyčerpává jen a pouze zjednodušením styku členských států při přeshraniční justiční spolupráci v trestních věcech, kdy tato je jím ovšem právě toliko zjednodušena, nikoliv zrušena. Na tom nic nemění ani fakt, že po Lisabonské smlouvě disponuje Evropská unie právní subjektivitou a že nyní disponuje pravomocemi i v oblasti tzv. bývalého třetího pilíře, neboť i nadále přísluší výkon trestních pravomocí nikoliv jí, ale členským státům. K naplnění clausulae cum rebus sic stantibus tak nedošlo. Souladnost institutu EZK s ústavním pořádkem byla vyslovena zmíněným vykonatelným nálezem Pl. ÚS 66/04, který je dle čl. 89 odst. 2 úst. Ústavy ČR, závazný pro všechny orgány i osoby, tedy i pro Ústavní soud v této věci.

Upozorňuje-li stěžovatel na princip proporcionality při užívání institutu EZR, což dokumentuje na zprávě Evropské komise o provádění rámcového rozhodnutí o EZR, pak Ústavní soud upozorňuje, že tento princip usměrňuje aplikaci tohoto právního institutu, nevypovídá však nic o tom, že by jeho existence jako taková nebyla legitimní.

K námitce 4) Ústavní soud uvádí, že nečinnost příslušných orgánů maďarské veřejné moci není relevantním faktem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Je čistě věcí maďarských orgánů činných v trestním řízení, jakou strategii v dané věci zvolí. Ostatně považují-li pro svůj další postup ve věci za nezbytnou přítomnost stěžovatele, je jejich vyčkávání pochopitelné.

Stěžovatel ani nenamítá ničeho, co by mělo původ výhradně v řízení II., jehož okolnosti předmětem přezkumu ve věci první ústavní stížnosti stěžovatele nebyly. Ani Ústavní soud nic takového neodhalil.

Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomuto výroku Ústavní soud odmítl i připojený návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení dle ust. § 43 odst. 2 písm. b), neboť v těchto případech takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. dubna 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4237/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies