I. ÚS 175/13

16. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Evy Levinské, právně zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Bašty 8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 4. 2012, č.j. 72 Ad 17/2011-31, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2012, č.j. 6 Ads 88/2012-44, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do čl. 11 odst. 1, čl. 30 odst. 1, čl. 32 odst. 2 a 5, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se ani Krajský soud v Ostravě ani Nejvyšší správní soud nevypořádaly se všemi jejími námitkami, a ve své argumentaci se omezily toliko na některé dílčí aspekty věci. Nejvyšší správní soud se zejména opomenul ve svém rozhodnutí vypořádat s kasační námitkou týkající se nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí, stejně jako s námitkou, že krajský soud nevycházel ze zjištěného skutkového stavu. Ve věci samé se pak obecné soudy vyhnuly posouzení námitek směřujících k výkladu § 32 odst. 5 zákona o nemocenském pojištění, Nejvyšší správní soud se pouze omezil na konstatování, že podmínky pro aplikaci § 32 odst. 5 nebyly dány, což považuje stěžovatelka za nedostatečné a nepřesvědčivé odůvodnění. Krajský soud v Ostravě aplikoval na věc nesprávně § 32 odst. 2 tohoto zákona, které na věc vůbec nedopadá, neboť stěžovatelka neuplatňovala nárok z vícero pojištění, jak bylo mylně dovozováno, nýbrž pouze z jediného trvajícího pojištění OSVČ. Tento argument přitom stěžovatelka uplatnila jak v žalobě, tak později i v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se k problému sice vyjádřil, nicméně způsobem, který svědčí o nepochopení problému. Stěžovatelka má zato, že výklad právní normy, který dochází k závěru, že z odvedeného pojistného není třeba protiplnění poskytnout, porušuje čl. 11 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny. Současně stěžovatelka upozorňuje, že jí správní orgán poskytl zavádějící poučení, když s ním konzultovala svůj postup.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 72 Ad 17/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení Přerov ze dne 11. 11. 2010, č. j. 48010/110-6311-20.10.10-19572/RO/BB, nebyl stěžovatelce přiznán nárok na peněžitou pomoc v mateřství od 7. 8. 2010 z pojištění osob samostatně výdělečně činných, neboť v tomto pojištění nesplnila podmínku podle § 32 odst. 3 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen "zákon o nemocenském pojištění") a nárok na peněžitou pomoc v mateřství jí vznikl z ochranné lhůty z pojištění ze zaměstnání, zaniklého dne 30. 6. 2010. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 12. 2012, č. j. 48091/010-6313-30.11.10-2696/285/RO/KR zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno. Rozhodnutí správního orgánu druhého stupně napadla stěžovatelka žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 4. 2012, č. j. 72 Ad 17/2011-31, zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Ostravě nedošlo.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se proto Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

Podstatou ústavní stížností je tvrzení stěžovatelky, že byl v její věci nesprávně aplikován § 15 odst. 2 a 32 odst. 5 věta první zákona o nemocenském pojištění, jejichž znění je následující:

Peněžitá pomoc v mateřství náleží též, jestliže po zániku pojištění došlo k nástupu na peněžitou pomoc v mateřství (§ 34 odst. 1) v ochranné lhůtě (§ 15 odst. 2 věta první).

Je-li uplatňován nárok na peněžitou pomoc v mateřství z pojištění, v němž není splněna podmínka účasti na pojištění podle odstavce 2, započtou se pro splnění této podmínky doby účasti na pojištění z předchozích pojištění v období dvou let před nástupem na peněžitou pomoc v mateřství; překrývající se doby účasti na pojištění lze započítat jen jednou (32 odst. 5 věta první).

Ústavní soud považuje za prokázané, že stěžovatelka splnila zákonné podmínky pro vznik nároku na peněžitou pomoc v mateřství z titulu nemocenského pojištění, jehož byla účastna jako zaměstnanec, neboť ve smyslu § 15 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění peněžitá pomoc v mateřství náleží též, jestliže po zániku pojištění došlo k nástupu na peněžitou pomoc v mateřství v ochranné lhůtě 180 kalendářních dnů ode dne zániku pojištění. Stěžovatelka však tvrdí, že jí vznikl následně nárok na přiznání dávky peněžité pomoci v mateřství z titulu jiného pojištění, a to pojištění OSVČ, a požaduje, aby do doby 270 kalendářních dnů stanovené v § 32 odst. 5 věta první zákona o nemocenském pojištění, kterou pro účely pojištění OSVČ nesplňuje, jí byl započten potřebný počet dnů z předchozího pojištění. Jinými slovy stěžovatelka žádá o započtení dnů z pojištění, v němž nárok na dávku bez dalšího splňuje, do doby účasti na pojištění, v němž podmínku doby účasti na pojištění bez takového zápočtu nesplňuje.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku vycházel ze svého dřívějšího rozhodnutí ze dne 27. 3. 201, č. j. 4 Ads 65/2011-65, ve kterém dospěl k závěru, že z jazykového znění i systematiky zákona o nemocenském pojištění nelze dospět k jinému závěru, než že § 32 odst. 5 věta první pokrývá případy, kdy pojištěnec nesplňuje podmínku 270 dnů účasti v posledních dvou letech v žádném pojištění, a na peněžitou pomoc v mateřství by tedy jinak vůbec nedosáhl. Zákon v takovém případě umožňuje za účelem získání nároku na peněžitou pomoc v mateřství započíst doby z předchozích pojištění. Nejvyšší správní soud tedy dovodil, že veškeré závěry, které stěžovatelka vyvozuje ze své účasti na nemocenském pojištění OSVČ včetně možnosti zvolit si výši vyměřovacího základu, se tedy ve svém důsledku mohou projevit až po skončení výše zmiňované ochranné lhůty.

Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že i případná nesprávnost výkladu podústavního práva sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatelky.

Ve světle výše uvedeného neshledal Ústavní soud závěr Nejvyššího správního soudu, že § 32 odst. 5 věta první pokrývá případy, kdy pojištěnec nesplňuje podmínku 270 dnů účasti v posledních dvou letech v žádném pojištění, a v pouze v tomto případě proto zákon umožňuje za účelem získání nároku na peněžitou pomoc v mateřství započíst doby z předchozích pojištění, za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Citovaný závěr se shoduje i s komentářovou judikaturou, podle níž obecná čekací doba nemusí být splněna v jednom pojištění, nýbrž doby jednotlivých pojištěných činností, v nichž nebyla splněna podmínka čekací doby, lze ve stanoveném rozsahu započítat tak, aby podmínka čekací doby byla splněna (srovnej Přib, J.:Komentář, ASPI, 2009).

Ústavní soud konstatuje, že se taktéž seznámil se Závěrečnou zprávou o výsledku šetření Veřejného ochránce práv ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 5642/2010/VOP/ZO založenou v soudním spise, která přisvědčila právním závěrům stěžovatelky. Ústavní soud je však nucen upozornit na odlišnou působnost Ústavního soudu a Veřejného ochránce práv. Veřejný ochránce práv působí podle § 1 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších v tomto zákoně uvedených institucí. Za tímto účelem provedl na základě podnětu stěžovatelky Veřejný ochránce práv podle § 14 citovaného zákona šetření, které uzavřel závěrečnou zprávou, v níž provedl mimo jiné právní rozbor § 32 odst. 5 ve spojení s § 15 zákona o nemocenském pojištění. Ústavnímu soudu naproti tomu nenáleží provádět výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy, nýbrž posoudit, zda jemu předložený výklad učiněný obecnými soudy není důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. K takovému závěru, jak bylo uvedeno výše, Ústavní soud nedospěl.

Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že by obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Ve své bohaté judikatuře týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud vyjadřoval k nutnosti řádného odůvodnění soudních rozhodnutí, které je považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 588/03, III. ÚS 463/2000, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, Praha, C. H. Beck 2001, str. 267; IV. ÚS 564/02, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, Praha, C. H. Beck 2003, str. 489). Jak tedy vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, a to např. z nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 83/84 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Jednoduše shrnuto, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.

Pokud stěžovatelka namítá, že se ani Krajský soud v Ostravě ani Nejvyšší správní soud nevypořádaly se všemi jejími námitkami, poukazuje Ústavní soud na svůj nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), podle kterého není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná". Tak tomu bylo i v dané věci, kdy jak Nejvyšší správní soud, tak i Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovatelce podrobně a přesvědčivě vyložily své závěry, které však stěžovatelka považuje za nelogické, neodpovídající textu zákona a nespravedlivé. Jak však již Ústavní soud mnohokrát konstatoval, pouhý nesouhlas stěžovatele s výkladem učiněným obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

K námitce stěžovatelky týkající se skutečnosti, že jí byly poskytnuty zaměstnanci České správy sociálního zabezpečení nesprávné informace, Ústavní soud uvádí, že je na stěžovatelce, aby zvážila případné právní kroky proti jí tvrzenému nesprávnému postupu správního orgánu, stěžovatelkou popsaný postup správního orgánu však není předmětem přezkumu Ústavního soudu v nyní projednávané věci.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2013

Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 175/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies