II. ÚS 1078/13

16. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Přemysla Chmelaře, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 29 Co 331/2012-100 ze dne 30. 10. 2012 a Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 15 C 157/2008-84 ze dne 30.4.2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se s odvoláním na porušení jeho základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Současně dle ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady právního zastoupení v řízení zcela zaplatí stát.

Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, a konstatuje, že tomu tak není. Stěžovatel především není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Z evidence Ústavního soudu je přitom patrno, že stěžovatel v minulosti podal již více než 160 ústavních stížností, z nichž řada trpěla stejnými vadami. K jejich odstranění pak byl v mnoha případech vyzýván s poučením o důsledcích jejich případného neodstranění v určené lhůtě, jakož i o náležitostech ústavní stížnosti i o dalších předpokladech pro její projednání.

Dle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného opakovaně i ve věcech stěžovatele, v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Zákonná lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Ústavní soud proto nevyhověl stěžovatelově žádosti o poskytnutí adekvátních lhůt k doplňování ústavní stížnosti a neadresoval mu výzvu k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a určení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelů advokátem Ústavní soud za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Za daných okolností nebylo možno vyhovět ani návrhu stěžovatele uplatněnému ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2013


Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj


Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 1078/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies