III. ÚS 3187/12

17. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. S., t. č. ve Věznici Valdice, právně zastoupeného Mgr. Petrem Čížkem, advokátem se sídlem v Liberci, Pražská 4, proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 2. 2012 č. j. 8 PP 1/2010-179 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2012 č. j. 12 To 169/2012-237, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná článkem 36 odst. 1, článkem 38 odst. 2 a článkem 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle stěžovatele mělo rovněž dojít k zásahu do jeho svobody myšlení a projevu ve smyslu článku 9 a článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Projednávaná ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena v zákonné lhůtě dne 20. 8. 2012. Stěžovatel tuto stížnost posléze doplnil dalším podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 10. 2012, ve kterém setrvává na svém původním návrhu a zároveň žádá, aby byl vydán příkaz Okresnímu soudu v Jičíně k pořízení úředního překladu napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 12 To 169/2012-237 ze dne 30. 5. 2012. V doplnění podání stěžovatel tvrdí porušení ústavně zaručeného práva zakotveného v článku 36 odst. 1 a odst. 4 (správně patrně: čl. 37 odst. 4) Listiny a v článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. e) Úmluvy.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006 sp. zn. 39 T 10/2005, uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zák."), úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 a odst. 4 písm. b) tr. zák., zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) a odst. 4 tr. zák. a účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Konec uloženého souhrnného trestu odnětí svobody má stěžovatel vyznačen na 28. 11. 2014.

Stěžovatel dne 16. 3. 2012 podal Okresnímu soudu v Jičíně návrh na podmíněné propuštění. Návrh byl podán v anglickém jazyce a k jednání soudu byl na žádost stěžovatele přibrán tlumočník z anglického do českého jazyka. Návrh Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 16. 2. 2012 č. j. 8 PP 1/2010-179 zamítl, neboť dospěl k závěru, že podmínky pro podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") nejsou dány. Dle odůvodnění usnesení okresního soudu, stěžovatel (v trestní věci "odsouzený") zaujal negativní přístup k výkonu trestu a byl 3x kázeňsky trestán. Nemá prakticky žádný program zacházení, ve výkonu trestu nepracuje a celkově jeho hodnocení z výkonu trestu je zcela negativní.

Stěžovatel následně podal proti usnesení Okresního soudu v Jičíně stížnost ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád, dále jen "tr. řád"), ze dne 30. 5. 2012 č. j. 12 To 169/2012-237 stížnost jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se krajský soud ztotožnil s názorem okresního soudu, pokud jde o nesplnění podmínek podmíněného propuštění podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku. Dále zdůraznil, že stěžovatel přistupuje ke své trestné činnosti s výhradami, spáchání deliktu popírá, uložený trest neakceptuje a program zacházení celý neguje. Za celou dobu výkonu trestu mu bylo uděleno celkem pět kázeňských trestů a žádná odměna (upřesněno ve zprávě z výkonu trestu). Je zařazen do III. PSVD (postupové skupiny vnitřní diferenciace) a neprojevuje zájem o splacení svých finančních závazků. Tímto nesplňuje již první podmínku podmíněného propuštění podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud dále připomíná, že stěžovatel má sklony k páchání majetkové trestné činnosti, je u něho dáno vysoké riziko recidivy a tím nesplňuje ani druhou podmínku podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku.

V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel namítal nepřípustnost hodnocení podmínek podmíněného propuštění na základě jeho pasivního přístupu k výkonu trestu. Stěžovatel dále považuje za nepřípustné, aby bylo v rozhodování o podmíněném propuštění přihlíženo k jeho názorům na státní zřízení České republiky a k jeho vztahu k ní.

Stěžovatel dále vytýká, že v řízení před Okresním soudem v Jičíně byly opomenuty jím navrhované důkazy a poukazuje na nálezy Ústavního soudu zabývající se tzv. opomenutými důkazy ve vztahu k porušení práva na spravedlivý proces (např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02).

Stěžovatel se také domnívá, že došlo k pochybení Krajského soudu v Hradci Králové, který své zamítavé rozhodnutí opřel i o jiné hmotněprávní důvody, konkrétně sklony stěžovatele k páchání majetkové trestné činnosti a vysoké riziko jeho recidivy. Tímto bylo podle stěžovatele porušeno jeho základní ústavní právo na spravedlivý proces upravené článkem 38 odst. 2 Listiny, neboť mu v neveřejném jednání nebylo umožněno se k těmto důvodům vyjádřit.

Stěžovatel má rovněž za to, že se Krajský soud v Hradci Králové dopustil vadné interpretace hmotněprávních podmínek podmíněného propuštění, když dovozoval prognózu vedení řádného života stěžovatele na svobodě z jeho minulého chování a dle názoru stěžovatele se tím dopustil porušení obecného ústavního principu ne bis in idem, obsaženého v ustanovení článku 40 odst. 5 Listiny.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 4 Listiny spočívající v tom, že stěžovateli, který je občanem Austrálie a z toho důvodu využil svého práva používat v trestním řízení jazyk anglický, bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové doručeno pouze v české jazykové verzi.

II.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Je vhodné připomenout, že k porušení práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný. Neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů v tomto konkrétním případě bylo okresním soudem řádně zdůvodněno a z pohledu Ústavního soudu v něm nelze spatřovat porušení ústavou zaručených práv stěžovatele na spravedlivý proces.

Podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku může soud po výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Otázce aplikace ustanovení trestních zákonů o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000, II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, nověji pak sp. zn. III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09, III. ÚS 458/09, III. ÚS 1845/09 či III. ÚS 338/10, všechna dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejde o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším relevantním okolnostem, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a že nehrozí příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06, sp. zn. II. ÚS 715/04 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09).

Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by v případech rozhodování trestních soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění mohlo dojít za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by nebylo odůvodněno vůbec nebo jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11). K takovému pochybení však v projednávané věci zjevně nedošlo. Okresní soud v odůvodnění rozhodnutí v první řadě zkoumal stěžovatelovo celkové chování a plnění povinností ve výkonu trestu, neboť z těchto skutečností (ale samozřejmě nejen z těchto) je třeba usuzovat, že u stěžovatele došlo k nápravě. Ze zcela negativního hodnocení stěžovatele ve výkonu trestu vyplývá, že podmínka polepšení u stěžovatele zjevně naplněna nebyla, a proto soud návrh stěžovatele zamítl.

Je třeba zdůraznit, že podmínky § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tj. "polepšení" a "možnost očekávat, že v budoucnu povede řádný život" musejí být naplněny současně. Nebyla-li tedy splněna první z podmínek podmíněného propuštění, není důvod, aby se soud dále zabýval splněním podmínky druhé. Pokud tak Krajský soud v odůvodnění učinil, neměla taková úvaha vliv na jeho rozhodnutí a není možné v tomto spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny.

K tvrzení o porušení ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny Ústavní soud připomíná ustálený názor, že účelem tohoto článku Listiny (stejně jako článku 4 Úmluvy) je zakázat opakování trestních řízení již skončených pravomocným rozhodnutím. Jde o závazek státu uznávat vlastní pravomocná trestní rozhodnutí za překážku nového trestního stíhání. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 6/03 (SbNU 30/573) zásada ne bis in idem, vyjadřující zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, je neodmyslitelnou a nezpochybnitelnou součástí spravedlivého trestního procesu a jako taková byla v ústavní rovině výslovně vyjádřena v Listině. Z podstaty institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, spočívající v tom, že odsouzenému, který se osvědčil, se výkon zbytku trestu podmíněně promíjí, zjevně vyplývá, že nejde o opakování trestního řízení pravomocně již skončeného, jež by vedlo k dalšímu "odsouzení" odsouzeného.

K tvrzenému porušení práva na tlumočníka Ústavní soud konstatuje: Právo na tlumočníka, jakožto jeden z komponentů spravedlivého procesu, je zakotveno v článku 37 odst. 4 Listiny a dále pak v článku 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy. Spravedlivý proces je v judikatuře Ústavního soudu chápán především jako zajištění "rovnosti zbraní", tedy zajištění toho, aby všichni účastníci řízení měli stejnou možnost předložit soudu svůj návrh, vlastní verzi rozhodných skutečností a prostor vyjádřit se ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Uložení povinnosti státu zajistit tlumočníka má za cíl zabezpečit zmiňovanou rovnost zbraní i pro osobu, která dostatečně neovládá jazyk, kterým se soudní či jiné řízení vede, neboť tato osoba by jinak mohla být omezena ve svém právu na aktivní účast při soudním řízení. Ustanovení článku 37 odst. 4 Listiny podmiňuje ustavení tlumočníka prohlášením účastníka řízení, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, současně však potřeba tlumočníka musí být natolik zjevná, že bez jejího zajištění by bylo takové osobě zabráněno v řádném uplatňování jejích procesních práv. Ve vztahu k dané věci z toho lze vyvodit, že právo na tlumočníka je nutno uplatnit v situaci, kdy je shledáno, že ten, kdo se tohoto práva dovolává, tlumočníka při jednání skutečně potřebuje [srov. Pavlíček, V., Hřebejk, J., Knapp, V., Kostečka, J., Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky. 2. díl: Práva a svobody. Linde Praha, 1995. s. 273 (viz usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 405/12)].

Ze zjištění obecných soudů jasně vyplývá, že stěžovatel český jazyk ovládá dostatečně na to, aby v něm byl schopen jednat před soudem, v České republice dosáhl vysokoškolského vzdělání a se svým advokátem i se spoluvězni, kterým podle vlastního tvrzení poskytuje právní pomoc, komunikuje v českém jazyce.

V projednávané věci lze navíc pro úplnost odkázat na závěry vyjádřené ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005 (ST 20/39 SbNU 487), v němž se Ústavní soud zabýval otázkou písemné komunikace účastníka řízení se soudem. Ústavní soud v citovaném stanovisku konstatoval, že rozsah základního práva na tlumočníka není možné rozšiřovat za použití obecných ustanovení o spravedlivém procesu, jaké představuje článek 36 odst. 1 Listiny, resp. článek 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud dospěl v citovaném stanovisku k závěru, že zkráceně řečeno, základní právo garantované článkem 37 odst. 4 Listiny nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak.

Dále lze odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která činí rozdíl mezi právem na tlumočníka a právem na překladatele, přičemž pro zachování garancí dle článku 5 odst. 2 a v článku 6 odst. 3 písm. a) a e) Úmluvy postačuje pomoc tlumočníka (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Husain proti Itálii č. j. 18913/03 ze dne 24. 2. 2005, publikováno na www.echr.coe.int). Další argumentaci viz rovněž rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 388/05, II. ÚS 405/12.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 3187/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies