IV. ÚS 630/13

17. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky Ludmily Čepelákové, zastoupené JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem v Olomouci, Sokolská 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012 č. j. 33 Cdo 2180/2012-148 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 7. 2. 2012 č. j. 12 Co 437/2011-118, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 15. 2. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že odmítl-li Nejvyšší soud jako nepřípustné s odkazem na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. její dovolání - podle něj totiž stěžovatelka ve svém dovolání ve skutečnosti nenamítala nesprávné právní posouzení věci, ale nesprávnost skutkových zjištění - porušil její základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Neshledal-li by Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu ústavněprávní diskrepanci, pak stěžovatelka ústavní stížností napadá i v záhlaví citované rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud se totiž podle stěžovatelky nedostatečně vypořádal s její odvolací argumentací. Meritem sporu je přitom částka 100.000,- Kč, kterou měla stěžovatelce (žalobkyni) zaplatit žalovaná (zmíněná částka představuje část kupní ceny nemovitosti). Soudy ovšem dovodily, že žalovaná není v řízení pasivně legitimována, neboť jmenovanou část kupní ceny plnila subjektu, jenž jednal při prodeji nemovitosti za stěžovatelku a tento subjekt pak jmenovanou částku započetl oproti dluhu stěžovatelky ve vztahu k němu.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

K argumentaci stěžovatelky může Ústavní soud toliko doplnit, že jak rozhodnutí krajského soudu, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu je dostatečně odůvodněné (to i ve vztahu k otázce přípustnosti dovolání), když obecné soudy posoudily celou věc spravedlivě, a to v celém jejím kontextu. Právě kontext celé věci - a role stěžovatelky v něm - ústavní stížnost ne zcela reflektuje.

Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2013


Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 630/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies