IV. ÚS 521/13

17. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti PHL - Zličín, s. r. o., se sídlem Na Pankráci 1062/58, 140 00 Praha, zastoupené JUDr. Jitkou Tutterovou, advokátkou, AK se sídlem Ječná 1, 120 00 Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012 č. j. 28 Cdo 2903/2012-835 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011 č. j. 24 Co 2/2011-748, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu; stěžovatelka žádala kasaci rozsudku Nejvyššího soudu ve výroku I., pokud se týkal stěžovatelky, a ve výroku II., pokud se týkal obchodní společnosti VODNÍ ZDROJE, a. s., a dále kasaci rozsudku Městského soudu v Praze ve výroku I., kterým byl potvrzen výrok I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, pokud se týkal stěžovatelky a obchodní společnosti Vodní zdroje, a. s.

Stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky řízení a s právními závěry obecných soudů nesouhlasila. Uvedla, že byla vlastníkem pozemků p. č. X/2, X/3, X/5, dle KN p. č. X/6, zapsaných na LV č. XX pro obec hl. m. Praha, katastrální území Zličín (dále jen "předmětné nemovitosti"), které byly rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 23. 9. 2003 č. j. PÚ 8626/93 ve spojení s pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze vydány paní Libuši Jančíkové jako osobě oprávněné z restituce podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Přestože byla zbavena majetku, nebyla jí poskytnuta možnost skutkově a právně argumentovat a jako účastník řízení jednat před soudem z důvodu, že nebyla účastníkem správního řízení. Dle jejího názoru měl Městský soud v Praze postupovat podle § 104c o. s. ř. a iniciovat rozhodnutí zvláštního senátu, aby rozhodl o sporu o věcnou příslušnost.

Ve věci samé stěžovatelka rozvedla tvrzení, že její právní předchůdce (Vodní zdroje, a. s.) byl v řízení před pozemkovým úřadem nesprávně označen jako povinná osoba, a zpochybnila nejen řádné uplatnění restitučního nároku oprávněné osoby, ale i restituční titul. S poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu, v ústavní stížnosti citovaná, kritizovala závěry obecných soudů přijaté ve vztahu k žalobci Vodní zdroje, a. s.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka zdůraznila dobrou víru při nabytí předmětných nemovitostí s tím, že naturální restituci vnímá jako nepřiměřenou křivdu.

II.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodoval o žalobách čtyř různých žalobců - státního podniku Technomat, s. p. v likvidaci, obchodní společnosti Vodní zdroje, a. s., Libuše Jančíkové a stěžovatelky. Rozsudkem ze dne 8. 10. 2010 č. j. 20 C 500/2003-634 obvodní soud žalobu stěžovatelky odmítl (výrok I.) pro nedostatek její aktivní legitimace, neboť nebyla účastníkem řízení vedeného před Ministerstvem zemědělství - Pozemkovým úřadem Praha (dále jen "pozemkový úřad"). Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) s tím, že soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu může posuzovat jen ty otázky, které byly předmětem rozhodování pozemkového úřadu, a nemůže rozhodovat o vlastnictví jiné osoby, než osoby, která uplatnila restituční nárok. Pokud stěžovatelka odůvodňovala svoji aktivní legitimaci k podání žaloby právním nástupnictvím ve vztahu ke společnosti C-majetkový fond, a. s., do které byly některé z nyní restituovaných pozemků vloženy akcionářem společnosti Vodní zdroje, a. s., odvolací soud poukázal na blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, podle kterého jsou neplatné jakékoliv dispozice s majetkem, k němuž byl včas uplatněn restituční nárok. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl (výrok I.), neboť žádné vady řízení či nesprávné právní posouzení věci neshledal.

Žalobu obchodní společnosti Vodní zdroje, a. s., Obvodní soud pro Prahu 5 shora citovaným rozsudkem zamítl (výrok II.), Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), dovolání bylo odmítnuto (výrok II.).

Bližší obsah odůvodnění soudních rozhodnutí vydaných v předmětném řízení netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i obecným soudům známa.

III.

Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

K podání ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Takto koncipovaný individuální prostředek ochrany základních práv a svobod vylučuje, aby se jejich ochrany domáhala za jiného (fyzickou či právnickou osobu, která byla účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí) jakákoliv třetí osoba.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

V projednávaném případě je zřejmé, že stěžovatelka nemůže podat ústavní stížnost za obchodní společnost Vodní zdroje, a. s., byť se považuje, ve vztahu k předmětným nemovitostem, za jejího právního nástupce. Je tomu tak proto, že obchodní společnost Vodní zdroje, a. s., vystupovala řízení před pozemkovým úřadem v postavení osoby povinné podle ustanovení § 5 zákona o půdě a souladu s ustanovením § 250a odst. 1 o. s. ř. jako účastník řízení zahájeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 500/2003. Uvedené skutečnosti znamenají, že obchodní společnost Vodní zdroje, a. s., je sama způsobilá, oprávněná a zcela jistě i schopná hájit svá ústavně zaručená práva i v řízení před Ústavním soudem.

Z tohoto pohledu bylo třeba v projednávané věci považovat stěžovatelku za osobu zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti za obchodní společnost Vodní zdroje, a. s., či v její prospěch, neboť její postup staví ústavní stížnost do pozice actio popularis, která je v řízení o ústavní stížnosti zásadně nepřípustná.

IV.

Napadená rozhodnutí obecných soudů ve výrocích týkajících se stěžovatelky Ústavní soud přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Řízení vedené podle části páté občanského soudního řádu bylo završeno rozsudkem Nejvyššího soudu, který k dovolání stěžovatelky přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu a řízení, jež mu předcházelo. V odůvodnění svého rozhodnutí zcela jednoznačně vyložil, že vady řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ani nesprávné posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) téhož předpisu, neshledal, opíraje se nejen o příslušná ustanovení zákona o půdě, ale i o nálezovou judikaturu Ústavního soudu k otázce střetu privatizace státního majetku a uspokojení restitučních nároků oprávněné osoby. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o zamítnutí stěžovatelčina dovolání, přiměřeným a přezkoumatelným způsobem odůvodněné, Ústavní soud respektoval.

Rovněž odmítnutí stěžovatelčiny žaloby podle ustanovení § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. Ústavní soud nehodnotil jako svévolnou či iracionální aplikaci zákonné normy, neboť okruh účastníků řízení před soudem je limitován účastenstvím ve správním řízení. Obecně je žalobce legitimován k podání žaloby pouze tehdy, byl-li dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu a újma na jeho právech by mohla být odstraněna projednáním a rozhodnutím věci soudem. V restitučních věcech představuje ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě specifickou (speciální) definici účastníků řízení, pod kterou stěžovatelka nespadala. Postavení povinné osoby ve smyslu § 5 zákona o půdě jí nesvědčilo, neboť předmětné pozemky v rozhodné době nedržela ani nevlastnila, a proto s ní pozemkový úřad neměl důvod jednat. Nebyla-li stěžovatelka ve smyslu citovaných ustanovení zákona o půdě účastníkem restitučního řízení, nemohlo být na základě jí podané žaloby nahrazeno rozhodnutí pozemkového úřadu rozsudkem soudu; soud rozhoduje o opodstatněnosti uplatněného restitučního nároku a v rámci tohoto řízení nemůže rozhodnout o určení vlastnického práva třetí osoby, jež svoje vlastnické právo odvozuje od právních skutečností, jež nastaly až po účinnosti zákona o půdě. V daných souvislostech Ústavní soud nepovažoval odkaz stěžovatelky na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pincová a Pinc proti České republice ze dne 5. 11. 2002 č. 36548/97, za případný, neboť obecný soud nerozhodoval v jejím případě ve věci samé.

Ústavní soud též nepovažoval za porušení kautel spravedlivého procesu, pokud soud nepostupoval podle § 104c o. s. ř. a věc nepostoupil konfliktnímu senátu. Stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení a nahrazení konkrétně výroku ad I. rozhodnutí pozemkového úřadu a navrhla, aby soud rozhodl, že Libuše Jančíková není vlastnicí nemovitostí uvedených v napadeném výroku a že vlastníkem nemovitostí je stěžovatelka. Ústavní soud nemá pochyb, že k projednání a rozhodnutí o takto formulovaném žalobním návrhu je příslušný rozhodnout soud v civilní větvi v řízení podle hlavy páté občanského soudního řádu (jak ostatně vyplývá z jeho nálezové judikatury dostupné na http:nalus.usoud.cz či publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), a proto předložení věci konfliktnímu senátu ve smyslu zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, nepovažoval za efektivní prostředek k ochraně stěžovatelčiných práv. Za odepření spravedlnosti ve smyslu kautel hlavy páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy pak rovněž nelze považovat postup, když soud, který je podle zákona povinen za všech okolností zkoumat, zda jsou splněny podmínky věcného projednání žaloby, dojde k závěru, že tomu tak není.

Meritorními námitkami stěžovatelky se Ústavní soud nezabýval, neboť o jejím žalobním návrhu nebylo věcně rozhodováno.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a dílem podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2013


Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 521/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies