III. ÚS 3125/12

17. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. H., právně zastoupeného JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 15 T 78/2005 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012 sp. zn. 9 To 272/2012, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná článkem 36 odst. 1 a 2, článkem 37 odst. 3 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 15 T 78/2005 uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., tr. zákona (dále jen "tr. zák."), za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 6. 2006 za sbíhající se trestný čin, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující.

K odvolání stěžovatele byl následně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 9 To 204/2009 zrušen výrok o trestu rozsudku nalézacího soudu a stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou.

Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. 6 Tdo 1428/2009 podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Obdobně rozhodl Ústavní soud o ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím, a to usnesením ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2056/10, kterým návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS).

Stěžovatel podal 1. 3. 2012 k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 návrh na obnovu řízení, který Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 15 T 78/2005, (napadeným nyní projednávanou ústavní stížností), zamítl jako nedůvodný podle § 286 dost. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 283 písm. d) tr. řádu; obecný soud dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle § 278 odst. 1 tr. řádu nejsou dány. Obvodní soud konstatoval, že stěžovatel (v trestní věci "odsouzený") nepředkládá žádné dříve neznámé skutečnosti ani důkazy, které by byly způsobilé zvrátit odsuzující rozsudek v jeho prospěch. Odsouzený požaduje toliko jiné hodnocení stávajících důkazů soudem a doplnění dokazování navrhovaným odborným zkoumáním. Dle obvodního soudu byl stěžovatel odsouzen na základě jednoznačné rekognice, která byla stěžejním důkazem. Pachové stopy nebyly jediným usvědčujícím důkazem, ale toliko důkazem podpůrným.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2012 sp. zn. 9 To 272/2012, (rovněž napadeným ústavní stížností), stěžovatelovu stížnost proti citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou. Plně se ztotožnil s názorem obvodního soudu, zejména pokud jde o "novost" a potenciál navrhovaných důkazů.

K uvedené rekapitulaci Ústavní soud dodává, že jde již v pořadí o třetí návrh na obnovu řízení, který stěžovatel v dané trestní věci podal. Předchozí návrh na obnovu řízení byl Obvodním soudem pro Prahu 3 usnesením ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 15 T 78/2005 zamítnut; stejně tak Městský soud v Praze zamítl stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu usnesením ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. 67 To 25/2012. Následnou ústavní stížnost Ústavní soud pro neopodstatněnost odmítl usnesením ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 705/12.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě nastal extrémní rozpor mezi skutečným obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními a právními závěry, k nimž obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly. K podání návrhu na obnovu řízení se stěžovatel inspiroval v současné době mediálně známým případem odsouzeného Zajíce. Podle jeho názoru jde o stejný případ justičního omylu, kdy se důkaz o jeho nevině nachází v trestním spisu.

Stěžovatel uvádí, že v jeho případě jde o důkazy provedené v původním řízení na základě odorologické expertízy, o které soud (mimo jiné) opřel své rozhodnutí o vině obžalovaného. Namítá, že se soud dostatečně nezabýval otázkou, jakým způsobem se pachová stopa na dotyčné předměty dostala. Ve svém návrhu na obnovu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 3 stěžovatel navrhl, aby soud přizval znalce z příslušného oboru, aby tuto otázku posoudil. Stěžovatel dále odkazuje na důkaz uvedený v jeho předchozím návrhu na obnovu řízení (znalecký posudek RNDr. D. Vaňka). Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se dostatečně nezabývaly těmito dle jeho názoru novými důkazy, které jim předložil a které by musely vést ke zcela jinému rozhodnutí, pokud jde o jeho vinu trestným činem.

Stěžovatel odkazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 299/06), v nichž Ústavní soud dospěl k závěru o extrémním nesouladu právních závěrů obecných soudů s vykonanými skutkovými zjištěními; stěžovatel je přesvědčen, že k obdobnému pochybení ze strany obecných soudů došlo i v jeho trestní věci.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy; Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

V projednávané věci se však stěžovatel na Ústavní soud obrací především s podrobnou důkazní polemikou a fakticky tak staví Ústavní soud do role další, v pořadí již čtvrté přezkumné instance.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Ústavní soud v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. § 277 a násl. tr. řádu zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle či excesu, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ust. § 278 odst. 1 tr. řádu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 1103/03, sp. zn. III. ÚS 361/07, III. ÚS 3077/07, III. ÚS 789/10). Známkou libovůle není zamítnutí důkazních návrhů pro řízení zjevně irelevantních nebo tzv. důkazů zdánlivých, jejichž výsledkem vůbec nemůže být změna skutkových zjištění v obnoveném řízení (viz věc sp. zn. III. ÚS 2606/11), jak tomu bylo právě v posuzovaném případě stěžovatele.

Jak již uvedly ve svých rozhodnutích obecné soudy, důkazy pocházející z pachových stop měly pouze podpůrný charakter a jejich další zkoumání se jeví jako neopodstatněné, vzhledem k jejich nezpůsobilosti odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Je tudíž třeba se ztotožnit s názorem obecných soudů, že stěžovatel v návrhu na povolení obnovy neuplatnil důkazy či skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, jež by byly navíc s to odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 3125/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies