III. ÚS 3159/12

17. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ABF, a. s., se sídlem v Praze 9, Mimoňská 645, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2012 č. j. 51 Co 92/2012-62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedeným usnesením obecného soudu byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 1 až 3, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby toto usnesení zrušil.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 18. 10. 2011 č. j. 74 EXE 5038/2011-9 s poukazem na § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v účinném znění, nařídil exekuci pravomocného a vykonatelného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2011 č. j. 2 Nc 1073/2011-20 k uspokojení "pohledávky" oprávněné (stěžovatelky) "spočívající v tom", že povinná (společnost PVA servis, s. r. o.) je povinna zdržet se vstupu na specifikované pozemky. Provedením exekuce pověřil soud Mgr. Martina Svobodu, soudního exekutora, Exekutorský úřad Teplice.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, a rozhodl o nákladech řízení, resp. exekuce.

V ústavní stížnosti stěžovatelka označuje usnesení Městského soudu v Praze za svévolné, neboť ji staví do situace, kdy byl "v její prospěch vydán vykonatelný a pravomocný exekuční titul" (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2011 č. j. 2 Nc 1073/2011-20), který byl následně "potvrzen" (usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 2011 č. j. 11 Cmo 331/2011-87 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 2 Nc 1073/2012-138), avšak nemůže se domoci ochrany svých práv v řízení exekučním. Stěžovatelka dovozuje, že postupem rozhodujícího soudu, který ve dvou paralelních řízeních hodnotil stejnou otázku odlišně, došlo k prolomení principu právní jistoty.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Garance rozhodnutí věcně "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá, neplyne ani ze stěžovatelkou dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Výjimku zde představují až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Důsledkem toho, co bylo řečeno o povaze ústavně právního přezkumu otevřeného ústavní stížností, je úsudek, že není úkolem Ústavního soudu podat obecný výklad kritického ustanovení § 77 odst. 1 o. s. ř., resp. procesních konsekvencí výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2011 č. j. 2 Nc 1073/2011-20; zde postačí se soustředit k úsudku, že pojetí, z nějž interpretačně vycházel městský soud v ústavní stížností napadeném usnesení, námitkami, které uplatnila stěžovatelka, jednoznačně zpochybnitelné není. Naopak jeho názor, že stěžovatelka nedostála povinnosti uložené se zřetelem na § 77 odst. 1 o. s. ř., jestliže v určené lhůtě nepodala adekvátní žalobu na zdržení se neoprávněných zásahů (srov. § 126 odst. 2 obč. zák.) do jejího práva, nýbrž žalobu na náhradu škody, zastávat objektivně lze (a nad rozhodný rámec se sluší dodat, že je i z hlediska podústavního obhajitelný). Dosah stěžovatelkou zdůrazňovaného ("jiného") pojímání účinků její žaloby Vrchním soudem v řízení, z nějž vzešel vykonávaný titul, městský soud v napadeném usnesení vysvětlil rovněž uspokojivě (ostatně otázka podání žaloby byla v odvolacím řízení ve věci předběžného opatření bez významu).

Stojí též za zaznamenání, že úkolem Ústavního soudu není ani sjednocování judikatury obecných soudů, a i proto stěžovatelčin poukaz na jejich údajně nejednotnou rozhodovací praxi (rozpor ústavní stížností napadeného usnesení s usnesením téhož soudu ze dne 28. 6. 2012 č. j. 2 Nc 1073/2012-138) není v řízení o ústavní stížnosti případný.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 3159/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies