III. ÚS 720/13

17. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Johnové, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2012 č. j. 13 Co 217/2011-372 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 17. 2. 2011 č. j. 14 C 63/2007-342, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovanému Vladimíru Johnovi o výživné manželky a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 81 426 Kč a České republice - Okresnímu soudu v Litoměřicích na zálohových nákladech znalečného 27 600 Kč.

Též ústavní stížností napadeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o výživném a o povinnosti stěžovatelky zaplatit státu náklady znalečného; změnil jej ve výroku o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalovanému náklady řízení tak, že výše těchto nákladů činí 77 784 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 66 006 Kč. Ve vztahu k zamítavému výroku o výživném se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném období byla hmotná a kulturní úroveň obou účastníků (v té době manželů) zásadně stejná, a podrobně zdůvodnil též změnu nákladového výroku soudu prvního stupně, jakož i své potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení vzniklých státu.

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod obě tato rozhodnutí zrušil. Namítá, že nesprávně aplikovaly § 91 odst. 1, 2 zákona o rodině a hodnotily provedené důkazy způsobem, jenž nemá oporu v obsahu spisu. S podrobným zdůvodněním tvrdí, že skutková zjištění zůstala neúplná, neboť "nesprávně stanovila rozsah příjmů a výdajů z majetku na straně žalovaného". Zjištění, jež soudy učinily o "reálném stavu" příjmů a výdajů žalovaného, pak považuje za nesprávná, resp. má za to, že závěry, jež soudy k této otázce přijaly, "nekorespondují" s jednotlivými důkazy ohledně dispozice žalovaného s veškerými příjmy z podnikání a příjmy z pronájmů nemovitostí.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§ 120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§ 134, § 135 o. s. ř.). Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů), jež však výhrady stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, zjevně nenaplňují.

Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, není Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Nic z toho však obecným soudům v nyní posuzované věci zjevně vytýkat nelze.

Rozhodné skutkové závěry o stávajících majetkových poměrech žalovaného i stěžovatelky jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatelka toliko (na úrovni podústavního práva) odporuje a vytýká jim neúplnost a nesprávnost, přičemž nečiní nic jiného, než že oponuje hodnocení provedených důkazů, resp. váze, kterou jim oba soudy přičítaly. Bylo však řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu jej však stěžovatelka vyzývá.

V ústavněprávním kontextu nelze navíc ani pominout, že ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež oba soudy pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího plyne, že tak tomu bylo i v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 720/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies