III. ÚS 4924/12

17. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Nieten Internationale Spedition, k. s., se sídlem Chrastavice, U Nietenu 65, zastoupené JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem advokátní kanceláře Faltýnová, Faltýn & partneři, se sídlem v Domažlicích, nám. Míru 143, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2012 sp. zn. 9 Afs 36/2012 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2012 sp. zn. 29 Af 103/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen Úmluva"), zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v rozhodnutí o celním dluhu.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2012 (29 Af 103/2010-59) byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 7. června 2010 č. j. 1854-2/2010-010100-21. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání proti předchozímu rozhodnutí Celního úřadu Brno ze dne 3. listopadu 2009. č. j. 14176-4/2009-016200-021, platebnímu výměru č. 7256430025, kterým bylo stěžovatelce jako celnímu ručiteli vyměřeno DPH ve výši 82 776 Kč z 3 595 kg svitků pozinkovaného plechu.

Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně za nepřezkoumatelné a nezákonné, neboť celní dluh nebyl řádně vyměřen původnímu dlužníku. Porušení svých práv spatřovala stěžovatelka zejména v tom, že se nevypořádal s námitkou, že Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. června 2009 (29 Ca 138/2005-88) zrušil jen rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 21. března 2005 (1130-02/05-0101-21), Celní ředitelství Brno dosud nerozhodlo a odvolací řízení stále běží. Stěžovatelka označila tuto vadu řízení za stěžejní, která mohla mít a měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

Nejvyšší správní soud se s námitkou stěžovatelky řádně nevypořádal a stěžovatelka označila tvrzení, že prvostupňové rozhodnutí bylo odklizeno totožným celním úřadem postupem dle ustanovení § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, za nepravdivé v rozporu se skutečností, že řízení stále běží.

Po přezkoumání spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02 ze dne 11. 7. 2002 (N 86/27 SbNU 25, dostupný na http://nalus.usoud.cz ). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401) a další]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě, učiněná Nejvyšším správním soudem, byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další dostupné na http://nalus.usoud.cz]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že Nejvyšší správní soud dospěl shodně s Krajským soudem v Brně k závěru, že v dané věci byly dány důvody pro zamítnutí správní žaloby.

Ve věci stěžovatelky tedy nedošlo uložením povinností, jak jsou uvedeny v rozhodnutí - úhradě celního dluhu dle rozhodnutí Celního úřadu Brno ze dne 3. 11. 2009 č. j. 14176-4/2009-016200-021, kterým byla stěžovatelce jako ručitelce vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 82 776 Kč, k nezákonnému zásahu do jejích základních práv.

Dle rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2009 (29 Ca 138/2005-88) byla osvědčena neplatnost rozhodnutí Celního úřadu Brno, ale lze tedy přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu (č. l. 51) v tom, že oba správní orgány postupovaly v souladu s právní úpravou. Ve svém postupu respektovaly závazný právní názor Krajského soudu v Brně, vyslovený ve zrušovacím rozsudku, čímž byl i celní úřad oprávněn ověřit neplatnost svého předchozího rozhodnutí.

Ústavní soud tedy uzavírá, že závěr Nejvyššího správního soudu, že neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 13/93 Sb., Celní zákon, zákona o správě daní a poplatků i s. ř. s. byly provedeny správním orgánem, Krajským soudem v Brně i Nejvyšším správním soudem v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 4924/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies