I. ÚS 226/13

17. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Otakara Spanilého, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 3. října 2012 sp. zn. 70 Co 212/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. ledna 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel spatřuje porušení práva na rovnost v tom, že soud vyhověl návrhu matky a zvýšil výživné na děti Ivanu Spanilou a Michala Spanilého, když přihlédl k nárůstu příjmů otce z podnikatelské činnosti. Stěžovatel spatřuje zásah do svého práva podnikat a vlastnického práva ve smyslu čl. 26 odst. 1 a čl. 11 odst. 1, 2 a 4 Listiny v tom smyslu, že získané prostředky investuje do podnikání s dlouhodobými perspektivami a nepoužívá je k přímé spotřebě. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud poukázal na zásadu uvedenou v ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., že vychází ze skutkového stavu v době rozhodování, když se touto zásadou fakticky neřídil. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem obecných soudů, že děti se mají podílet na životní úrovni rodičů, neboť jeho životní úroveň se nezvýšila. Stěžovatel považuje závěry odvolacího soudu v extrémním nesouladu s objektivně zjištěnými skutečnostmi, ze kterých měly obecné soudy vycházet, a tím se tyto závěry dostávají do kolize s právem na spravedlivý proces. Odvolací soud k odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o výživném potvrdil a nepodstatným způsobem upravil výši a splatnost dospělého výživného. Dále rozhodl o povinnosti nahradit náklady řízení k dceři Ivaně, jež se v této době stala zletilou.

Obsah spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 40 P 208/2004, 30 Sv 133/2011 je účastníkům znám, proto nebude Ústavní soud jeho obsah blíže reprodukovat.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného rozsudku a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Těžiště stěžovatelovy polemiky s obecnými soudy a zvláště se soudem odvolacím je v oblasti provádění a hodnocení důkazů o potřebách nezletilého i zletilého dítěte a o příjmových a majetkových poměrech rodičů. Předmětem ústavního přezkumu však nemůže být správnost skutkových a následně právních závěrů obecných soudů, s výjimkou extrémních případů.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není jejich pravidelnou přezkumnou instancí. Nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných, než ústavních předpisů, a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jestliže právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Nic takového Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.

Z napadeného rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že se obecné soudy soustředily na zjištění rozhodných okolností odůvodňujících změnu předchozího rozsudku ve věci výživného na již zl. Ivanu a nezl. Michala ve smyslu § 99 odst. 1 zákona o rodině. K tomu nalézací soud provedl velmi obsáhlé dokazování, jehož výsledky v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl, ve shodě s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. dospěl přitom k závěru, že došlo ke změně poměrů jak na straně dětí, tak na straně rodičů, které odůvodňují zvýšení výživného, a rozhodné skutečnosti podrobně vyložil, a to včetně okolností, které ho vedly k závěru, že jsou dány podmínky pro zpětné zvýšení výživného dle ustanovení § 98 odst. 1 zákona o rodině, aby tak byly matce kompenzovány její dlouhodobě zvýšené náklady.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně a doplnil dokazování o další důkazy. Přitom uvedl, že nemá důvod považovat výpověď matky za nepravdivou, neboť aktivity nezletilých a jejich náklady se nevymykají běžnému standardu obvyklému u dětí srovnatelného věku, přičemž výpověď matky není v rozporu s listinnými důkazy. S jeho úvahou lze souhlasit, neboť nárůst potřeb nezletilého i zletilého dítěte spojených s docházkou do školy je vždy pro matku - samoživitelku finančně náročný; nároky na materiální zabezpečení dětí v souvislosti s jejich věkem, zájmy a potřebami mají samozřejmě vzrůstající tendenci. Odvolací soud (č. l. 391) se podrobně vyjádřil také k osobním, majetkovým i výdělkovým poměrům stěžovatele i matky a porovnáním stavu, který byl dán v době předchozího rozhodnutí o výživném, dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru o naplnění podmínek pro zvýšení výživného na obě děti, přičemž změny zásadnějšího charakteru podrobně rozvedl. Jestliže tedy při vyměření zvýšeného výživného přihlédl i k této skutečnosti, jeho postup odpovídá zákonnému hledisku uvedenému v § 96 odst. 1 zákona o rodině a je ústavně konformní.

Lze tedy uzavřít, že z úvah obecných soudů nevyplývá ani ve světle námitek stěžovatele extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými, který jako jediný by dokázal přivodit závěr o protiústavnosti napadeného rozsudku. Jinými slovy řečeno, námitky uplatněné stěžovatelem jsou takového charakteru, že je lze označit za polemiku a nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů. Stěžovatel shodné námitky jako v ústavní stížnosti uplatnil v řízení před obecnými soudy, které se s nimi řádně vypořádaly, dostály tak požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí a z ústavního hlediska mu nelze nic vytknout.

Ústavního rozměru nedosahuje ani argument stěžovatele, že odvolací soud posoudil jeho námitky nepřijatelným způsobem, nešetřícím podstatu a smysl citovaných ústavně zaručených práv a svobod. Nelze přitom přisvědčit tvrzením stěžovatele, že se soudy zabývaly skutkovým stavem v době rozhodování a nevzaly v úvahu, že stěžovatel žádné prostředky nespotřebovává, ale investuje je do rozvoje své podnikatelské činnosti a nemůže to mít vliv na jeho životní úroveň. K této okolnosti se podrobně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud.

Právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy a garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoli materiální subjektivní právo. Z toho plyne, že ani případná nesprávná interpretace zákona o rodině (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) by sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces a v jeho rámci i základního práva na rovnost účastníků v řízení.

V ústavněprávním kontextu přitom nelze pominout, že rozhodná ustanovení § 96 odst. 1 a § 99 odst. 1 zákona o rodině vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, v němž je obecným soudům k dispozici široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikaturního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle; není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecné soudy pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně (jak činí stěžovatel v ústavní stížnosti). Ústavní soud se tak necítí povolán k tomu, aby detailně přezkoumával relevanci konkrétně uplatněných hledisek "odůvodněných potřeb" nezletilých a "schopností a možností a majetkových poměrů" stěžovatele, zvláště za situace, kdy stěžovateli zůstává zachována možnost požádat soud, s ohledem na jeho aktuální konkrétní majetkové poměry a výdělkové možnosti, o změny výživného.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2013

Vojen Güttler v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 226/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies