III. ÚS 817/13

17. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci stěžovatelky Radky Menšíkové, zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem, se sídlem Mohelnice, Nádražní 9, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. dubna 2012 sp. zn. 18 C 334/2010, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. listopadu 2012 sp. zn. 69 Co 574/2012, spolu s návrhem o odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadených ústavní stížností, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva rodičů na péči a výchovu svých dětí chráněného čl. 32 odst. 4 Listiny, se domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných na návrh zletilé dcery Kateřiny Průšové v řízení o určení výživného.

Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud dle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozsudku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, shodně jako v opravném prostředku, tvrdila, že soud určil povinnost platit výživné zletilého dítěte v rozporu s dobrými mravy a na úkor její další vyživovací povinnosti (syn Václav) a manžela. Soud nevzal v úvahu, že stěžovatelčiny osobní a majetkové poměry ji nedovolují hradit zletilé dceři výživné 3 500 Kč měsíčně, a to zpětně od 19. 11. 2010. Stěžovatelka uváděla, že dcera odešla ze společné domácnosti k prarodičům a neplní si svoje studijní povinnosti, nehodlá se již k matce vrátit. Dále namítala, že vyživovací povinnost otce byla zrušena a je přenesena na manžela stěžovatelky, který by ji měl plnit, aniž by soud vzal v úvahu, že manžel je podnikatel a potýká se se špatnou finanční situací. Soud dle tvrzení stěžovatelky pochybil, když automaticky dovozoval, že má stejnou životní úroveň jako její manžel, aniž by tuto skutečnost jakkoli prokazoval. Stěžovatelka blíže popisovala osobní a majetkové poměry rodiny.

Stěžovatelka tvrdila, že není-li rovnováha mezi právem na výchovu dítěte a jeho výživu, soud musí při stanovení výše výživného pro zletilé dítě přihlížet ke konkrétním okolnostem daného případu. Dle tvrzení stěžovatelky soud řádně nezjistil materiální pravdu a při určování výše výživného ignoroval skutečnosti, které byly dokazováním zjištěny.

Obsah spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 18 C 334/2010 je účastníkům znám, proto nebude Ústavní soud jeho obsah blíže reprodukovat.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Jádrem stěžovatelčiny argumentace, opírající se o čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny, byla její kritika zaměřená na dokazování a zjišťování skutkového stavu týkající se jejích majetkových poměrů a jejího manžela. Ústavní soud však dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o rozsahu dokazování a volné hodnocení důkazů spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, které mají v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečně široký prostor pro to, aby každý případ po provedení potřebných důkazů individuálně posoudily a rozhodly. Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" to, aby ověřil, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47 (52-53)]. Z takto vymezeného rámce ústavněprávního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci vyplývá, že Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejvýraznější excesy.

Po přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu, jak jej stěžovatelka vymezila svojí ústavně právní argumentací, Ústavní soud pochybení takového charakteru, které by vyžadovalo jeho zásah, neshledal.

Odvolací soud posoudil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. a III., včetně předcházejícího řízení, a doplnil dokazování přípustným způsobem a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 85, § 96 odst. 1 věta prvá a § 99 zákona o rodině a návrhu zletilé dcery na stanovení výživného vyhověl, včetně vyčíslení dlužného výživného od 19. 11. 2010. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že vyživovací povinnost stěžovatelky ke zletilé dceři je dána a žaloba byla podána důvodně. Argumentace stěžovatelky ohledně hodnocení míry zavinění účastnic na současných vztazích a porušení dobrých mravů nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby o určení výživného. S odkazem na ustanovení § 85 zákona o rodině vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do doby, než jsou schopny samy se živit. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je studentkou střední škody a není schopna se sama živit. V řízení byly prokázány skutečnosti, které jsou významné pro právní posouzení toho, že nárok je důvodný a stěžovatelka má vůči ní vyživovací povinnost. Odvolací soud vyčíslil dlužné výživné od 19. 11. 2010 až ke dni rozhodování odvolacího soudu, neboť dle shodného tvrzení stěžovatelka neposkytla zletilé dceři žádnou finanční částku. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit náklady řízení před soudy nalézacím i odvolacím.

Pod maximu práva na spravedlivý proces dále spadá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit v souladu s ustanovením § 157 o. s. ř., proto lze na něj dále odkázat. Ústavní soud ani v tomto směru neshledal pochybení, jež by vyžadovalo jeho zásah, a připomíná, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecným soudem znovu, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (46)].

Ústavní soud nepovažoval za opodstatněný ani poukaz stěžovatelky na možné dotčení práv rodiče zletilého dítěte, neboť neshledal, že by odvolací soud v napadeném rozsudku jakkoliv popřel či vyvrátil zásady formulované v článku 32 odst. 4 Listiny či čl. 27 odst. 1, 2 Úmluvy o právech dítěte.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pokud se týká návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 817/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies