Pl. ÚS 3/12 - Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Janýr a ostatní proti ČR

17. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické o návrhu navrhovatele Romana Lučivňáka, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, Brno, na obnovu řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. III. ÚS 1007/09, takto:

I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele rozhodnuté Ústavním soudem pod III. ÚS 1007/09 se povoluje.

II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1007/09, se zrušuje.

III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 1007/09 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 3/12.


Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2012 navrhl Roman Lučivňák (dále jen "navrhovatel") obnovu řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1007/09, ve které usnesením ze dne 19. 11. 2009 soudce III. senátu Ústavního soudu odmítl jeho ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2008 č. j. 4 To 19/2008-1316 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 53 T 3/2007. Navrhovatel konkrétně navrhl povolit "obnovu řízení ve smyslu ust. § 119 a násl. zák. č. 182/1993 Sb. ve věci vedené pod sp. zn. III. US 1007/09, když skutečností pro tuto obnovu řízení je to, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) rozsudkem ze dne 13. října 2011 konstatoval, že ve věci navrhovatele došlo k porušení jeho základních lidských práv dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech. K tomuto porušení došlo tou skutečností, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost navrhovatele s tím, že byla promeškána lhůta k jejímu podání, když toto odůvodnil ust. § 72 odst. 3, 4 zák. 182/1993 Sb. [...] ESLP se vyjádřil, že interpretace Ústavního soudu o odmítnutém dovolání a následném podání ústavní stížnosti zabránila navrhovateli nechat prozkoumat celkově ústavní stížnost, což porušilo jeho právo na přístup k soudu. [...] Dále nemůžeme souhlasit s odůvodněním soudce zpravodaje, že by ústavní stížnost byla odmítnuta dle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb. z důvodu nenapadnutí usnesení Nejvyššího soudu, byť není v petitu zmíněno, ale napadnutí i tohoto rozhodnutí je zřejmé z textu". Odvolal se na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní ze dne 13. 10. 2011 (č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), o kterém bude pojednáno v textu tohoto usnesení Ústavního soudu níže.

Ústavní soud konstatuje, že podmínky obnovy řízení stanovené v části druhé, hlavě druhé, oddílu osmém (§ 119 až § 119b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byly v projednávaném případě splněny.

Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy; § 117 zákona o Ústavním soudu; čl. 46 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].

Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnou osobou a včas (§ 119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní ze dne 13. 10. 2011 (č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10) se stal konečným dne 13. 1. 2012, tj. po uplynutí tříměsíční lhůty dle čl. 44 odst. 2 písm. b) Úmluvy, jak plyne ze samotného rozsudku uveřejněného na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva na adrese http://www.echr.coe.int.

Evropský soud pro lidská práva rozhodl uvedeným rozsudkem ve věci Janýr a ostatní, že výklad přijatý Ústavním soudem výše citovaným usnesením ohledně procesních podmínek k věcnému posouzení ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu (konkrétně lhůty k podání ústavní stížnosti) zabránil stěžovateli domoci se věcného přezkumu celé jeho ústavní stížnosti. Tam bylo porušeno zejména jeho základní právo na přístup k soudu; proto došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy. Navrhovatel se domáhal přezkumu rozhodnutí ve své trestní věci co do výroku o vině a trestu.

Návrh byl shledán podle § 119a zákona o Ústavním soudu přípustným, neboť nápravy ve věci navrhovatele může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti, se zřetelem k závěrům, ke kterým dospěl Evropský soud pro lidská práva, jenž přiznal navrhovateli náhradu nemajetkové újmy (4.000 EUR).

Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1007/09 a z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva bylo zjištěno, že ve věci sp. zn. III. ÚS 1007/09 podal navrhovatel ústavní stížnost, kterou navrhl zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2008 č. j. 4 To 19/2008-1316 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 53 T 3/2007. Uvedenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2 a 4 trestního zákona, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedm a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního zástupce a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, to však Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. Následně stěžovatel brojil proti tomuto usnesení vrchního soudu dovoláním, Nejvyšší soud je však podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, a to usnesením ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1584/2008. Dovolání totiž bylo podle Nejvyššího soudu podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b trestního řádu. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 trestního řádu (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.

Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1007/09, uvedl zejména následující: "Stěžovatel, jak patrno z ústavní stížnosti, odvozuje počátek běhu lhůty pro její podání ode dne doručení shora zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti shora označenému usnesení vrchního soudu proto, že bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů; námitky v tomto dovolání obsažené totiž nebyly - posuzováno z materiálního hlediska - podřaditelné ohlášenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu), jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění. Stěžovatel přitom předmětné usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nijak nenapadá (a jeho zrušení se nedomáhá). [...] Jak již Ústavní soud konstatoval ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2546/09, dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. ř.) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy; vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. ř.) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ nyní posuzovaný) je posledním procesním prostředkem nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, nebyl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. [...] Vzhledem k výše uvedenému nutno konstatovat, že v posuzované věci dovolání nebylo posledním procesním prostředkem ve smyslu § 72 odst. 3 a ani mimořádným opravným prostředkem ve smyslu odst. 4 zákona o Ústavním soudu a že tudíž lhůtu pro podání ústavní stížnosti nutno odvíjet od data doručení shora označeného usnesení vrchního soudu. Protože k doručení tohoto usnesení nepochybně došlo již v průběhu roku 2008 a ústavní stížnost byla podána dne 21. 4. 2009, je zřejmé, že jde o pozdě podaný návrh. [...] Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl. [...] Zbývá doplnit, že i kdyby bylo možno podané dovolání označit za poslední procesní prostředek ve smyslu § 73 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (čemuž tak - jak bylo uvedeno výše - není), nezbylo by Ústavnímu soudu než ústavní stížnost rovněž odmítnout, a to podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel shora zmíněné usnesení Nejvyššího soudu svou ústavní stížností nenapadl; rozhodnutí o posledním procesním prostředku totiž nelze vyloučit z ústavněprávního přezkumu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usn. č. 2)."

Navrhovatel a stěžovatelé Janýr a Záleský podali v této věci proti České republice stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Ten rozsudkem ze dne 13. 10. 2011 jednomyslně rozhodl, že nejen v případě navrhovatele výklad přijatý Ústavním soudem [srov. právě i usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1007/09] je porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a že Česká republika musí navrhovateli zaplatit částku 4.000 EUR jako náhradu nemajetkové újmy a poměrnou částku daně.

Evropský soud pro lidská práva argumentoval hlavně následovně:

"51. V dané věci stěžovatelé po svém odsouzení v trestním řízení podali dovolání, které založili mimo jiné na § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. I když Nejvyšší soud shledal jejich dovolání přípustnými, odmítl je (...) na základě § 265i odst. 1 písm. b), přičemž měl za to, že konkrétní námitky uplatněné stěžovateli neodpovídaly označeným dovolacím důvodům a týkaly se spíše skutkových otázek a otázek hodnocení důkazů, které jdou nad rámec jeho přezkumné pravomoci. Soud připouští, že tato rozhodnutí jsou v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a nejeví se být svévolná; Soud rovněž uznává povinnost na straně navrhovatelů a jejich právních zástupců formulovat dovolání s přihlédnutím ke specifické roli Nejvyššího soudu, jehož kontrola se omezuje na dodržování práva. Problematičtější v tomto případě se naproti tomu zdají být důsledky, které z těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu vyvodil Ústavní soud, jenž dospěl k závěru, bez bližšího upřesnění, že dovolání v dané věci nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý stěžovatelům k ochraně jejich práv a že měli podat ústavní stížnosti ve lhůtě šedesáti dnů od rozhodnutí o odvolání. Podle soudu takový přístup znamená ve svém důsledku požadavek, aby stěžovatelé sami vyhodnotili - byť ve světle judikatury Nejvyššího soudu - jaké úvahy tento soud přijme, přičemž je jim přičítáno k tíži, pokud - v dobré víře, avšak chybně - mají za to, že platným způsobem vznesli jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu. Takový požadavek výrazně oslabuje ochranu práv jednotlivců před vrcholným vnitrostátním soudem a může vést k situaci, které je třeba se vyvarovat, totiž situaci, kdy by stěžovatelé v pochybnostech podávali současně dovolání i ústavní stížnost (viz mutatis mutandis, Adamíček, cit. výše, § 57).

[...]

53. Z usnesení sp. zn. III. ÚS 496/03, sp. zn. I. ÚS 527/04 a sp. zn. IV. ÚS 2413/08 (viz výše § 37, 39 a 40) navíc plyne, že v jiných případech Ústavní soud dovolání za poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv v trestním řízení považoval, mimo jiné proto, že nemohlo být odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (na rozdíl od dovolání podaného v občanskoprávním řízení podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu). V těchto věcech se Ústavní soud zabýval věcně všemi námitkami formulovanými stěžovateli ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších instancí, byť mu byly předloženy ve lhůtě šedesáti dnů od usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto - tak jako v projednávané věci - z důvodu jiného než pro zjevnou neopodstatněnost, tedy podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

54. Ve srovnání s rozhodnutími vydanými Ústavním soudem ve věci ústavních stížností stěžovatelů výše uvedená rozhodnutí ukazují jednak to, že různé senáty Ústavního senátu mají na tuto problematiku různý názor, a jednak to, že nic nebrání Ústavnímu soudu v přezkoumání ústavní stížnosti jako celku, bez ohledu na to, jak předtím rozhodl Nejvyšší soud. Výklad přijatý Ústavním soudem v projednávané věci, podle něhož dovolání, které je přípustné, avšak Nejvyšší soud ho odmítne, protože se zakládá na důvodu jiném, než který stanoví § 265b odst. 1 - což je otázka, kterou může posoudit pouze on - nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv, se proto v očích soudu jeví jako přehnaně formalistický".

Za tohoto stavu je nutné dovodit, že usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 1007/09 je ve smyslu § 119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu. Nápravy v této věci může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti. Na těchto skutečnostech přitom v této fázi řízení ničeho nemění ani okolnost, že v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2009, jež bylo posouzeno jako ústavní stížnost evidovaná následně pod sp. zn. III ÚS 1007/09, stěžovatel v petitu žádal - na rozdíl od jeho argumentační části, rozsahem širší - zrušit toliko rozhodnutí shora jmenovaného vrchního a krajského soudu. Bude totiž teprve předmětem následující části řízení, jaký procesní postup bude zvolen; v něm bude Ústavní soud reflektovat jak svoji dosavadní judikaturu, tak rovněž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vážící se k otázce posuzování vymezení petitu.

Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze, s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví, uplatnit obecné zásady řízení podle soudních řádů (§ 63 zákona o Ústavním soudu), rozhodlo plénum Ústavního soudu tak, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod sp. zn. III.ÚS 1007/09, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 3/12 [§ 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. O ústavní stížnosti navrhovatele bude na základě povolené obnovy řízení rozhodováno znovu postupem dle § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2013


Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 3/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies