II. ÚS 937/13

18. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Petra Džugana, zastoupeného Mgr. Martinem Bílým, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 11Co 883/2012 - 65 ze dne 8. ledna 2013 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 24 Nc 220/2012-10 ze dne 22. června 2012, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Lenky Džuganové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 18. března 2013 se stěžovatel domáhá zrušení částí shora uvedených rozhodnutí. Konkrétně výroku I. usnesení soudu prvního stupně, kterým mu byla předběžným opatřením k návrhu vedlejší účastnice řízení uložena povinnost zdržet se vstupu do bytu č. 7 v domě na adrese stěžovatele, jakož i vstupu do bezprostředního okolí předmětného bytu, a to do vzdálenosti 50 m od obvodových zdí předmětného domu; zdržet se setkávání a navazování kontaktů s vedlejší účastnicí řízení a jejími dětmi Adamem a Denisem Džuganovými, vyjma úředních jednání; zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování vedlejší účastnice řízení a jejích dětí a nevstupovat do blízkosti vedlejší účastnice řízení a jejích dětí do vzdálenosti 100 m, to vše po dobu jednoho měsíce počínaje dnem 28. června 2012. Dále výroku I. usnesení odvolacího soudu, kterým bylo k jeho odvolání potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Tvrdí, že vydáním napadených rozhodnutí byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 17 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že mu byl předmětným rozhodnutím zakázán styk s vlastními dětmi, aniž by bylo vedlejší účastnicí tvrzeno, že by je ohrožoval. K této námitce, kterou stěžovatel uplatnil již v odvolání, se přitom odvolací soud nijak nevyjádřil. Samo tvrzené ohrožení matky přitom považuje za dosti sporné a její postup je podle stěžovatele ryze účelový. Má přitom za to, že o návrhu na zákaz styku s dětmi nemělo být vůbec rozhodováno: To usuzuje z toho, že děti nejsou účastníky řízení, kterých se předmětné předběžné opatření může týkat. Je podle něj otázkou, zda návrh může vedlejší účastnice řízení podat jako zákonná zástupkyně svých dětí, s ohledem na možný střet jejích zájmů se zájmy dítěte. O věci přitom nerozhodoval ani opatrovnický soud, ani nebyl dětem ustanoven kolizní opatrovník. Dovolává se v té souvislosti právního názoru obsaženého v usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 14 Co 776/2002 (in http://www.iustin.cz/art.asp?art=132 navštíveno 16. dubna 2013), a v usnesení sp. zn. III. ÚS 2150/07 (ze dne 28. května 2008). Ve vztahu k úvaze odvolacího soudu, že v době rozhodování o odvolání nemělo rozhodnutí o vykázání již účinky, namítá, že odvolání bylo podáno za jeho účinnosti a zrušení předběžného opatření v rámci odvolání má i satisfakční charakter.

3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

4. Dále Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti nejsou posuzovány podmínky pro nařízení předběžného opatření, které má jen dočasný charakter; to je zásadně věcí obecných soudů, poněvadž závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Podstatou přezkumu je posouzení, zda konkrétní nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole (srov. sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171; aj.).

5. V daném případě se napadená rozhodnutí obecných soudů zakládala na ustanovení § 76b odst. 1 občanského soudního řádu a odvolací soud problematiku řízení stručně a jasně vyložil s odkazem na usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 32 Co 297/2012 ze dne 28. května 2012 (in systém Aspi), které se na rozdíl od stěžovatelem uváděné judikatury vztahuje přímo k dané situaci. Z něj vyložil, že se jedná o opatření v řízení sporném, čímž vyloučil aplikaci institutů řízení ve věcech péče o nezletilé. Má-li se přitom jednat o opatření upravující vztahy mezi osobami sdílejícími společné obydlí, v němž dochází k nežádoucímu jednání, může zasáhnout do více různých práv a to i základních. Namítá-li tedy, že mu tímto opatřením bylo zabráněno i ve styku s dětmi, jedná se o postřeh správný, který ovšem nevylučuje legitimitu tohoto zásahu. Obecné soudy se přitom evidentně shodly na tom, že byly splněny podmínky pro nařízení tohoto předběžného opatření, a polemika stěžovatele s jejich názorem rozhodně není způsobilá věc posunout do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Nelze proto souhlasit s námitkou, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami, když se s nimi v podstatě vypořádal jinak, než by si stěžovatel přál.

6. I poznámka odvolacího soudu, že napadené předběžné opatření ztratilo svou účinnost 28. července 2012, má svůj ústavněprávní význam s ohledem na principy rozhodování o stále aktuálním a bezprostředním zásahu do práv, jak byly vyloženy v ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 1592/10 ze dne 23. února 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 4649/12 ze dne 25. února 2013, aj.).

7. Konečně, pokud se jedná o práva stěžovatele k nezletilým dětem, či osobnostní práva stěžovatele, k jejich ochraně slouží jiné zákonné procesní prostředky, které stěžovatel před podáním ústavní stížnosti evidentně nevyčerpal.

8. Ústavní soud ze všech shora vyložených důvodů neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 937/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies