III. ÚS 1147/13

18. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti: Zabolotniy Sergiy, zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-9842-5/DV-2012 ze dne 12. října 2012 a rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-1505-3/SO-2013 ze dne 4. února 2013, za účasti 1) Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové a migrační politiky, 2) Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť jimi měly být porušeny čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení garantovaných práv a svobod mělo dojít tím, že uvedené orgány vyhotovily nepřezkoumatelná rozhodnutí, neboť neobsahují relevantní odůvodnění, kteréžto spočívá na "poznatcích" a nikoli řádně provedených důkazech.

II.

2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel podal žádost o dlouhodobé vízum. Při posuzování jeho žádosti 1) účastník došel k závěru, že existují poznatky (jde o zákonnou terminologii pozn. Ústavního soudu) o tom, že by náklady spojené s pobytem cizince nesla Česká republika; rozhodnutí bylo opřeno o zjištění týkající se zaměstnavatele stěžovatele a porušování povinnosti ohlásit Policii České republiky do 3 pracovních dnů po vstupu na území České republiky místo svého pobytu. Z těchto důvodů nebylo dlouhodobé vízum uděleno. Stěžovatel využil opravného prostředku, přičemž 2) účastník některé aspekty zmíněné v rozhodnutí 1) účastníka rozvedl a závěrem se s jeho náhledem ztotožnil.

III.

3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

4. Po přezkoumání přiložených rozhodnutí a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra ČR nedošlo.

5. Problematikou rozhodování o neudělení víza, eventuálně o neprodloužení víza ve vazbě na základní práva, se Ústavní soud v minulosti již zabýval v řadě případů. Veškerá jeho dosavadní rozhodnutí stojí na tezi, že na udělení víza (a rovněž tak prodloužení doby platnosti víza) není právní nárok. Proto ani není důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum. Tímto způsobem postupně judikovaly všechny senáty Ústavního soudu.

6. Ústavní soud se v minulosti jednoznačně vyjádřil k tomu, že Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které právní řád garantuje (sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. IV. ÚS 85/04, na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (sp. zn. IV. ÚS 85/04, sp. zn. III. ÚS 99/04, sp. zn. III. ÚS 219/04, sp. zn. III. ÚS 260/04). Na udělení víza není dle výslovného znění zákona právní nárok (ustanovení § 51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá nárok cizinců na pobyt na území České republiky. Takové právo je dáno pouze občanům České republiky (po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům), a to článkem 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území České republiky opustit (sp. zn. Pl. ÚS 10/2008).

7. V nálezu ze dne 24. dubna 2012 sp. zn. Pl. ÚS 23/11 se Ústavní soud opětovně (předtím viz usnesení sp. zn. I. ÚS 394/06 a sp. zn. I. ÚS 602/03) zabýval návrhem na zrušení ustanovení § 171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění zákona č. 427/2010 Sb., respektive na vyslovení protiústavnosti § 171 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění do 31. prosince 2010, a dospěl k závěru, že na dosud traktovaném závěru, dle něhož v případě rozhodnutí o neudělení víza nemůže dojít k zásahu do základních práv a svobod, trvá. Je tudíž v kompetenci zákonodárce toto řízení vyloučit ze soudního přezkumu, aniž by se tím dostal do rozporu s dikcí čl. 36 odst. 2 Listiny.

8. Počínaje dnem 1. 1. 2011 byl přezkum správních rozhodnutí o neudělení víza svěřen Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Ta sice je organizační součástí ministerstva a ministr vnitra jmenuje a odvolává předsedu a ostatní členy komise (§ 170a odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění zákona č. 427/2010 Sb.), ovšem její členové jsou ve svém rozhodování na ministerstvu nezávislí (odst. 9 téhož ustanovení). Nezávislost rozhodování je posílena i organizačním uspořádáním komise; ta jedná a rozhoduje v tříčlenných senátech, přičemž většina členů senátu musí být odborníci, kteří nejsou zařazeni v ministerstvu (§ 170b zákona o pobytu cizinců). V nyní projednávané věci Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí konstatovala skutečnosti, pro které nebylo stěžovateli vyhověno.

9. Ústavní soud nepřehlédl, že se jedná o velmi stručné odůvodnění, úkolem Ústavního soudu však není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení správních orgánů či obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení.

10. Jakkoli je v dané věci jistá míra nedostatečnosti v přesnosti a rozsahu odůvodnění obou napadených rozhodnutí, při přezkumu specifického řízení o udělení víza Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a to právě z toho důvodu, že není dáno ústavně zaručené právo na udělení víza nad 90 dnů, a to ani v případě, že by nebyl dán žádný z důvodů pro jeho neudělení.

11. Platná právní úprava je tedy postavena na tom, že jde o výkon diskreční moci státu, dát souhlas s pobytem cizince na svém území, nikoli však o právo cizince na pobyt na území České republiky, resp. na povolení k pobytu. Jinak řečeno, v této souvislosti nelze z právního řádu dovodit subjektivní (hmotné) právo stěžovatele. Z tohoto pohledu pak by případný zásah Ústavního soudu mohl mít vliv pouze na dílčí nedostatky správního řízení, neposkytl by však v konečném důsledku ochranu stěžovatelových základních práv a svobod, která, jak již bylo výše konstatováno, nejsou rozhodnutím o neudělení víza dotčena.

12. Nad rámec věci v této souvislosti Ústavní soud apeluje na Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstvo vnitra ČR, aby napříště při odůvodňování svých rozhodnutí ve věcech udělování dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dnů přistupovaly tak, aby byl zřejmý nejen zákonný důvod pro neudělení víza, ale aby také byly dostatečně rozvedeny důvody vedoucí k závěru, že došlo k naplnění takového zákonného důvodu.

IV.

13. Protože se stěžovateli nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv a Ústavní soud sám jiné porušení ústavně zaručených práv a svobod neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 1147/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies