I. ÚS 933/13

18. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Švarce, zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem Spálená 92/21, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 11. 2009, č. j. 18 C 73/2009-3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2010, č. j. 70 Co 328/2010-63, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, č. j. 33 Cdo 1713/2011-97, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do práv uvedených v článku 36 Listiny základních práv a svobod, článku 90 Ústavy a článku 6 odst. 1. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ústavní stížností napadaná rozhodnutí nejsou řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení dochází k závěru, že právní názor, na kterém jsou postavena rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, je ve svém výsledku správný, avšak zatímco rozhodnutí zejména odvolacího soudu je postaveno na závěru o promlčení pohledávky užité ke kompenzaci, soud dovolací naopak dochází k závěru, že předmětná pohledávka není splatná. Stěžovatel, který vycházel z argumentace soudů prvního a druhého stupně o promlčení předmětné pohledávky, považuje proto rozhodnutí těchto soudů za nepředvídatelná. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy doposud nepostupovaly správně, když řádně nezohlednily otázku rozporu uplatněné smluvní pokuty s dobrými mravy, přičemž pouhý odkaz na judikaturu nelze považovat za řádné odůvodnění.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 11. 2009, č. j. 18 C 73/2009-32, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni LAROS s. r. o., se sídlem Benešov, Jana Nohy 1285, částku 1,119.019,90 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2010, č. j. 70 Co 328/2010-63, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu co do úroků z prodlení za dobu od 12. 3. 2009 do 25. 4. 2009 a ve zbytku jej potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 1 nedošlo.

Soud prvního stupně stěžovateli vyložil, že při svých závěrech týkajících zaplacení smluvní pokuty vycházel ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 25 Co 485/2008, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobkyni vyfakturované částky s tím, že dílo bylo předáno, a pokud bylo provedeno vadně, bylo na stěžovateli, aby tyto vady u žalobkyně řádně reklamoval. Obvodní soud pro Prahu 1 se taktéž řádně zabýval otázkou rozporu požadavku na zaplacení smluvní pokuty s dobrými mravy, stejně tak jako stěžovatelem namítanou výší smluvní pokuty. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (s výjimkou nepatrné části výroku o příslušenství), přičemž shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že pohledávka stěžovatele za žalobkyní byla v době jejího uplatnění již promlčena, nemohlo tedy dojít k vzájemnému započtení pohledávek. Odvolací soud se také vypořádal s námitkami týkajícími se řádného předání díla, jeho vad, výše smluvní pokuty i otázkou platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů.

Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr obecných soudů je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace § 544 odst. 1 o. z. a souvisejících ustanovení byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces a porušení jím citovaných článků Ústavy České republiky dokládaly. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která vychází z názoru stěžovatele na výklad dotčeného ustanovení zákona je polemikou s výkladem učiněným obecnými soudy. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele. To, že Nejvyšší soud a Městský soud v Praze napadenými rozhodnutími nevyhověly návrhu stěžovatele, samo o sobě porušení principů ústavnosti není. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, a proto byla ústavní stížnost vyhodnocena jako neopodstatněná.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, ten konstatoval, že dovolání směřovalo v dané věci proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný.

Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. Na výše uvedeném nic nemění ani skutečnost, že Nejvyšší soud při svých úvahách týkajících se otázky, zda započítávaná pohledávka byla z hlediska námitky promlčení kompenzabilní, tedy i splatná, dospěl k závěru, že úkon směřující k započtení pohledávky, který stěžovatel učinil v průběhu řízení, aniž předtím vyzval žalobkyni k plnění, nemohl mít žádné právní účinky a způsobit zánik žalované pohledávky. Nejvyšší soud totiž dovodil, že závěr odvolacího soudu, že pohledávky účastníků (v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí) nezanikly započtením, je správný a námitka nesprávného právního posouzení věci není opodstatněná. Výše uvedené závěry přitom nečinil Nejvyšší soud v meritu věci, nýbrž z důvodu posouzení, zda se jedná o případ, kdy je v rozhodnutí odvolacího soudu řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K otázce, zda uvedené závěry ve vztahu k posouzení přípustnosti dovolání obstojí s ohledem na skutečnost, že nálezem ze dne 21. února 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 bylo rozhodnuto o zrušení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. prosince 2012, odkazuje Ústavní soud na nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11.

Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že by obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak Nejvyšší soud, tak Městský soud v Praze v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovateli podrobně a přesvědčivě vyložily své závěry, které však stěžovatel považuje za nelogické a nesrozumitelné. Jak však již Ústavní soud mnohokrát konstatoval, pouhý nesouhlas stěžovatele s výkladem učiněným obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2013


Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 933/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies