III. ÚS 1055/13

18. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Svatopluka Špetla, zastoupeného JUDr. Josefem Cholastou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 46/14, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013 č. j. 6 Ads 119/2012-35, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2012 č. j. 19 Ad 11/2012-28, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 12. 2011 č. 6810250469/315-LN, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele proti výše označenému rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 8. 11. 2011 o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod, a to pro nesplnění podmínek dle § 38 a § 40 zákona č. 155/ 1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 155/1995 Sb.).

Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost, již stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal (toliko) z kasačního důvodu dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; neshledal (s podrobným zdůvodněním) oprávněnou stěžovatelovu námitku, že mu bylo postupem krajského soudu upřeno právo být přítomen projednání jeho věci a že se nemohl vyjádřit k důkazům předloženým u jednání.

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů a správního orgánu, neboť má za to, že byl jimi porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), zaručující rovnost lidí v důstojnosti i v právech. V podrobnostech přitom poukazuje na ustanovení § 40 zákona č. 155/1995 Sb., které podle něj "rozděluje" pojištěnce tak, že "jim přímo určuje, jak dlouhou potřebnou dobu pojištění musí splňovat, aby jim vznikl nárok na invalidní důchod", a dále tvrdí, že si "na rozdíl od žadatelů o starobní důchod nemůže vlastní vůlí přiznat nárok na invalidní důchod, jelikož tuto skutečnost určuje zdravotní komise..." a "žádost ... je zcela závislá na skutečnostech, které zásadním způsobem nemůže ... ovlivnit".

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že jedinou a stěžejní námitkou stěžovatele je tvrzení o porušení zásady rovnosti, jež spatřuje v "rozdělení" pojištěnců při posuzování jejich nároku na invalidní důchod a to z hlediska splnění potřebné doby pojištění (§ 40 zákona č. 155/1995 Sb.).

Ve vztahu k námitce vycházející z potřeby získání potřebné doby pojištění je - coby podstatné - nutno uvést, že ji ve vztahu k vlastním rozhodným poměrům uplatnil stěžovatel toliko v podané žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a to tvrzením, že potřebnou dobu pojištění získal, přičemž krajský soud se s touto námitkou ve svém rozsudku řádně vypořádal a neshledal ji důvodnou. To samé tvrzení však, ač tak učinit mohl, již stěžovatel nepředestřel v rámci kasačních námitek k posouzení Nejvyššímu správnímu soudu, jestliže v podané kasační stížnosti namítl pouze vadu procesu před krajským soudem, jmenovitě že mu bylo upřeno právo účastnit se jednání ve své věci.

Tato okolnost je pro nyní posuzovanou ústavní stížnost zásadní, neboť ve vztahu k této stěžejní (a současně jediné) stěžovatelově námitce, v ústavní stížnosti obsažené, jde ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu o nepřípustnou novotu, která se jako taková z přezkumu ochrany ústavnosti vymyká (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 8, str. 367).

Uvedené lze vyjádřit i poukazem na princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), podle kterého je návrh nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to pak neznamená jen požadavek podání takových prostředků, nýbrž i "vyčerpání" všech dispozic, které konkrétní (již podaný) opravný prostředek zahrnuje. Z toho plyne, že nepřípustnou je i ústavní stížnost, v níž stěžovatel uplatňuje námitky, které v řízení o opravných prostředcích před obecnými soudy neuplatnil, a tím nejen "nevyčerpal" (nevyužil) jejich procesní potenciál, nýbrž Ústavní soud tak staví do situace, kdy by měl hodnotit "spravedlivý proces" v rovině, v níž pro pasivitu stěžovatele v řízení před Nejvyšším správním soudem ani neproběhl.

Ústavní stížnost je tudíž namístě posoudit jako nepřípustnou a proto ji soudce zpravodaj dle citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2013


Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 1055/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies