II. ÚS 4461/12

18. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti B. S., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Sokolovská 49, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. srpna 2012 č.j. 8 Tdo 800/2012-26, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2012 č.j. 11 To 601/2011-90 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. září 2011 č.j. 1 T 181/2010-238, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení všech v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel byl rozsudkem soudu I. stupně shledán vinným z přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Praze zamítnuto jako nedůvodné dle § 256 tr. řádu a dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 256i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy se nevyrovnaly s jeho obhajobou, nedostatečně zjistily skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch, v rozporu se základní zásadou in dubio pro reo. Dále postupem soudů došlo k porušení zásady objektivní pravdy, principu presumpce neviny a principu nullum crimen sine lege. Soudy dle mínění stěžovatele postupovaly v extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry. Na podkladě nesprávně zjištěného skutkového stavu pak soudy provedly vadnou právní kvalifikaci. Argumenty, které vznesl stěžovatel v průběhu trestního řízení na svou obhajobu, se obecné soudy zabývaly jednostranně a účelově, a jejich závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Dle názoru stěžovatele soudy zjištěný skutkový stav neposkytuje spravedlivý podklad pro rozhodnutí o vině a trestu.

Stěžovatel v prvé řadě namítá, že skutky, jak byly v původním řízení soudem I. stupně zjištěny, byly nesprávně kvalifikovány jako trestné činy, ačkoliv se jednalo maximálně o přestupky. V odůvodnění napadených rozhodnutí se obecné soudy omezily na konstatování, že jednání stěžovatele je trestným činem a nikoli přestupkem, ačkoli z principu ultima ratio plyne, že by tato úvaha měla být opačná. Žádné z napadených rozhodnutí neobsahuje náležité zdůvodnění a skutkové okolnosti, z nichž je zřejmé, že jednání stěžovatele naplňuje již znaky trestného činu. V tomto ohledu došlo dle mínění stěžovatele též k nerespektování podmínky uvedené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tzv. materiální korektiv nebo také požadavek trestního zákoníku na uplatňování trestního práva pouze v případech "ultima ratio".

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví a není soudem instančně nadřízeným obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudní řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčen předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva či svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.

Takováto excesivní pochybení nebyla v posuzovaném případě zjištěna. Obecné soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily, uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního jsou plně akceptovatelné. Své právní závěry obecné soudy založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze nic vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž soudy dospěly.

Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se obecné soudy v původním řízení již zabývaly.

Ke stěžovatelovým výtkám, týkajícím se uplatnění trestního postihu jako prostředku ultima ratio, Ústavní soud poznamenává, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní či přestupková nebo kázeňská. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. V posuzovaném případě však nebyly shledány podmínky pro nahrazení trestní odpovědnosti pouze odpovědností za přestupek, jak se jí dožaduje stěžovatel v ústavní stížnosti.

Touto otázkou se dovolací soud podrobně zabýval na str. 6-9 napadeného usnesení, přičemž dospěl k jednoznačnému závěru, že "jednání obviněného dosáhlo již takové intenzity, že nepostačovalo, aby na něj bylo působeno prostředky jiných právních odvětví, zejména práva správního". Ústavní soud konstatuje, že všechny obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, tedy že stěžovatel naplnil skutkovou podstatu obou trestných činů a použití prostředků jiného než trestního práva nepřicházelo do úvahy.

Jelikož napadená rozhodnutí obecných soudů vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudního rozhodnutí a nijak ani nevybočují z judikatury vyšších soudů ani z judikatury Ústavního soudu, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

Na základě shora uvedeného Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2013


Jiří Nykodým
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4461/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies