II. ÚS 1190/12

18. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti A-Z ODPADY s.r.o., se sídlem v Chomutově, Spořická 4751, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 7 Afs 81/2011-147 ze dne 29. 12. 2011, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 15 Af 51/2010-112 ze dne 14. 9. 2011, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem č.j. 9907/08-1200-505700 ze dne 21. 8. 2008 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Chomutově ze dne 4. 12. 2007 č.j. 161308/07/182913/6540, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Podstatou sporu mezi účastníky řízení před správními orgány a obecnými soudy bylo posouzení otázky, zda stěžovatelka v daňovém řízení, týkajícím se daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003, prokázala, že si v daňovém přiznání za toto období oprávněně do daňově uznatelných nákladů zahrnula i částky za výdaje od společnosti ISILDUR s. r. o., podle předložených faktur.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že na základě výsledků ukončené daňové kontroly (zahájené dne 18. 4. 2006) vydal správce daně dne 4. 12. 2007 dodatečný platební výměr, jímž stěžovatelce vyměřil daň z příjmů za rok 2003 ve výši 989 210 Kč, neboť mimo jiné dospěl k závěru, že si stěžovatelka neoprávněně zahrnula do nákladů částky za sporné plnění od deklarovaného dodavatele ve výši 3 107 000 Kč. Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 21. 8. 2008, č. j. 109907/08-1200-505700 zamítlo. Toto rozhodnutí, které napadla stěžovatelka správní žalobou, krajský soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2009, č. j. 15 Ca 255/2008 - 61, zrušil pro zmeškání prekluzivní lhůty ke stanovení daně. Protokol o zahájení daňové kontroly totiž neobsahoval (neosvědčoval) existenci důvodů, resp. podezření správce daně, že by za předmětné období byla stěžovatelkou krácena její daňová povinnost, a tudíž ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 1835/07 nemohl ani mít důsledky předpokládané v § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, tj. nemohl přerušit běh prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 1 téhož zákona.

Rozsudek krajského soudu byl ke kasační stížnosti zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2010, č. j. 7 Afs 15/2010 - 89. V odůvodnění Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že se odchýlil od právních závěrů ve výše uvedeném nálezu, neboť Ústavní soud se v něm nezabýval výkladovou alternativou, podle níž mohou k efektivnímu dosažení ochrany stejných ústavně zaručených práv dostatečně sloužit prostředky plynoucí z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu V této souvislosti zdůraznil povinnost správce daně postupovat při uplatnění jednotlivých procesních institutů v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační autonomii jednotlivce [srov. nález ze dne 21. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 703/06 (N 92/53 SbNU 181)]. Těmto požadavkům však předmětná daňová kontrola, jež byla provedena u stěžovatelky, dostála, k čemuž Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí podrobně argumentoval.

Následným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2011, byla správní žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 21. 8. 2008 zamítnuta, neboť stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala v daňovém řízení, že jí uplatněné výdaje za rok 2003 od společnosti ISILDUR s. r. o., jsou výdaji daňově uznatelnými. Se závěry krajského soudu se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatelka ve svém obsáhlém podání uplatňuje v podstatě dva argumenty, na jejichž základě dovozuje porušení svých základních práv. Nejvyšší správní soud se podle jejího názoru v napadeném rozsudku vůbec dostatečně nevypořádal s námitkami a tvrzeními, že daňová kontrola byla toliko formálním úkonem, neboť protokol o jejím zahájení neobsahoval pro takovýto úkon existenci důvodů, resp. podezření správce daně o zkrácení daňové povinnosti. Takový úkon je třeba považovat za nezákonný- neústavní. Daňová kontrola proto s ohledem na právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07 nebyla způsobilá přerušit běh prekluzivní lhůty a za první úkon směřující k dodatečnému stanovení daně bylo třeba považovat až napadený dodatečný platební výměr, který však byl vydán po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti vyšel z citovaného nálezu.

Stěžovatelka dále namítá, že účastníci řízení nedostatečně zjistili skutkový stav a bez řádného a úplného přezkoumání jí uváděných skutečností tyto skutečnosti a související důkazní prostředky nesprávně posoudili. Podle jejího názoru nebyla prokázána existence skutečností vyvracejících věrohodnost, správnost, úplnost a průkaznost jejího účetnictví. Nesouhlasí především s hodnocením výpovědi svědků a poukazuje na nemožnost doplnit dokazování o výpovědi zemřelých svědků. Dle stěžovatelky měly být provedeny rovněž další navrhované důkazy, tedy šetření na místě skládky, analytické zmapování obsahu ukládacích bazénů a rozbor kalu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížnosti stěžovatelky (týkající se doměření daně z přidané hodnoty) v podstatě s totožnou argumentací, se již zabýval ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 1120/12 ze dne 27. 3. 2012, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se v projednávané věci odchylovat, a proto obdobně uvádí.

K první námitce, podle níž nedošlo zahájením předmětné daňové kontroly k přerušení prekluzivní lhůty, Ústavní soud konstatuje, že tato argumentace je založena na předpokladu neústavnosti takové daňové kontroly, při jejímž zahájení nebyly subjektu, vůči němuž byla vedena, sděleny konkrétní skutečnosti odůvodňující podezření, že nesplnil svou daňovou povinnost. Tato argumentace vychází z právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07, který však byl překonán postupem pléna Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Konkrétně plénum přijalo dne 8. listopadu 2011 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 (368/2011 Sb.), podle něhož zahájení daňové kontroly ve smyslu § 16 zákona o správě daní a poplatků, bez konkrétních skutečností podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně svoji daňovou povinnost, nelze bez dalšího považovat za porušení povinnosti správce daně postupovat při provádění této kontroly "v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační autonomii jednotlivce". S tímto právním názorem plně koresponduje i odůvodnění kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2010, č. j. 7 Afs 15/2010 - 89, v němž je vysvětleno, z jakého důvodu nebyly v dané věci aplikovány právní závěry obsažené ve výše uvedeném nálezu. Nejvyšší správní soud, a stejně tak krajský soud ve svém navazujícím rozsudku, se rovněž dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s otázkou zákonnosti daňové kontroly a jejím vlivem na běh prekluzivní lhůty. Dodatečným stanovením daně proto nedošlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny.

K námitce stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku nezabýval jejím doplňujícím podáním ze dne 22. listopadu 2011, Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší správní soud se s argumentací stěžovatelky stran neústavnosti daňové kontroly podrobným způsobem vypořádal již ve svém kasačním rozsudku. Jeho právní závěry v navazujícím (a rovněž napadeném) rozsudku plně akceptoval i krajský soud. Za těchto okolností se stěžovatelka nemohla dovolávat jejich přehodnocení novou kasační stížností [srov. § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního]. Lze sice uznat, že Nejvyšší správní soud mohl alespoň stručně uvést důvody, pro které se uvedenou argumentací nemohl zabývat, tato skutečnost nicméně v dané věci neodůvodňuje závěr o porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Ústavní soud konstatuje, že nemohl přisvědčit ani těm námitkám, které směřovaly vůči skutkovým zjištěním účastníků řízení ohledně existence předmětného zdanitelného plnění. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jejich důsledku nedošlo k porušení základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, k čemuž naopak nemůže přistoupit pouze z důvodu odlišného názoru na jejich správnost. Stěžovatelka v této části své argumentace v podstatě opakuje své námitky, které uplatnila v kasační stížnosti, a s nimiž se náležitým způsobem vypořádal již Nejvyšší správní soud, jehož závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2013


Jiří Nykodým
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 1190/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies