II. ÚS 973/13

18. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti: Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 1, Praha 1, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 73/2011-287 ze dne 7. 10. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1812/2012-317 ze dne 19. 12. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její právo na ochranu majetku garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 7. 2010 č. j. 42 C 301/2006-238 (jímž bylo rozhodnuto, že za škodu vzniklou úrazem žalobkyně odpovídá stěžovatelka) tak, že odpovědnost stěžovatelky je dána ze 3/4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud dalším napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu ani s jeho závěrem o její odpovědnosti v rozsahu 3/4. Obdobně jako v dovolání namítá, že jí žádná odpovědnost nevznikla, neboť uplatněnou škodu nezavinila. Poukazuje na prokázané zjištění, že předmětný chodník pravidelně udržovala, z čehož usuzuje, že svou povinnost dle § 415 o. z. plnila, přičemž dle jejího názoru nebylo splnění této povinnosti v inkriminovaný den objektivně možné, neboť celé území stěžovatelky pokryla v časných ranních hodinách ledovka a nebylo v jejích silách zabezpečit problémovou schůdnost všech pěších komunikací, včetně předmětného chodníku. Protože bylo prokázáno, že občané byli o vzniku ledovky předem informováni prostřednictvím médií, měli si být vědomi rizika, které pohyb na komunikacích bude obnášet. Stěžovatelka se domnívá, že ustanovení § 415 o. z. dopadá zejména na situace, kdy ke škodě dojde na pravidelně neudržovaných, náležitě neoznačených komunikacích, nikoli na udržovaných komunikacích, které se stanou hůře schůdnými z důvodu náhlých klimatických změn. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem, že spoluzavinění žalobkyně je dáno pouze z 1/4. Má za to, že především žalobkyně porušila svou prevenční povinnost, neboť vůbec nepřizpůsobila chování povětrnostním okolnostem, přičemž za daných nepříznivých podmínek neměla vycházet z domu.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu, k nimž tento soud dospěl výkladem ustanovení § 420 a § 415 o. z. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů (a zvláště pak soudu Nejvyššího) ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nic takového však v projednávaném případě neshledal.

Odvolací soud primárně řešil otázku charakteru předmětné komunikace a na rozdíl od soudu prvního stupně z provedeného dokazování vyvodil, že jde o komunikaci účelovou s veřejným přístupem. Tento závěr, proti němuž stěžovatelka žádné výhrady nevznáší, má význam pro posouzení odpovědnosti za škodu podle obecných ustanovení o náhradě škody, nikoli podle soudem prvního stupně použitého speciálního ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., založeného na principu objektivní odpovědnosti. Odvolací soud tedy na rozdíl od soudu prvního stupně musel dále řešit otázku, zda stěžovatelka porušila svou obecnou prevenční povinnost dle § 415 o. z., a zabýval se i případným spoluzaviněním žalobkyně ve smyslu § 441 o. z. V tomto směru doplnil dokazování a vyvodil z něj skutkový stav, který stěžovatelka také v podstatě nezpochybňuje. Pokud poté dospěl k závěru, že stěžovatelka svou prevenční povinnost porušila, neboť (byť jí bylo s předstihem nejméně 12 hodin známo, že se změní počasí a bude se tvořit náledí) nezajistila, aby byla veřejně přístupná cesta v rozhodné době řádně ošetřena chemicky či posypem, a na cestu neumístila ani vhodné upozornění, nelze tomuto řádně odůvodněnému závěru z ústavního hlediska cokoli vytknout.

Stěžovatelka se nemůže své odpovědnosti zbavit tvrzením, že předmětný chodník jinak pravidelně udržovala, přičemž v inkriminovaný den nebylo v jejích silách zajistit schůdnost všech komunikací. Povinnost předcházet škodám spočívá v nutnosti zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Tak se ovšem stěžovatelka, která o možnosti tvoření náledí s dostatečným předstihem věděla, nechovala. Přitom by stačilo, aby na cestu umístila upozornění pro chodce, např. že včasné odstranění náledí nebude možné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 65/2005 nebo sp. zn. 25 Cdo 657/2006). I takové opatření by mohlo škodě zabránit.

Pokud odvolací soud shledal s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti odpovědnost stěžovatelky v rozsahu 3/4 a míru spoluzavinění žalobkyně v rozsahu 1/4, přičemž pečlivě vážil, jak která okolnost se na vzniku škody podílela, ani tento závěr není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat. Jak připomněl Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení, proti němuž stěžovatelka žádné námitky nevznáší, ustanovení § 441 o. z. ponechává na soudu, aby v každém jednotlivém případě sám podle svého uvážení posoudil, jaké okolnosti na straně poškozeného a v jaké míře se na vzniku škody podílely. Takovou úvahu lze zpochybnit jen, je-li zjevně nepřiměřená, což není případ stěžovatelky.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posouzení konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že oba soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení tvrzených ústavních práv.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 973/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies