II. ÚS 601/09

18. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti HRNČÍŘ, RYDVAL a spol., v.o.s., se sídlem Rumunská 12, 120 00 Praha 2, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrnčířem, advokátem se sídlem Rumunská 12, 120 00 Praha 2, proti exekučnímu příkazu soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9, č. j. 085 EX 531/03-81 ze dne 8. ledna 2009, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 5 Nc 641/2003-70 ze dne 5. března 2009, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení § 47 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších změn, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zrušení dílčího ustanovení právního předpisu.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2001, č. j. 39 K 50/2001-27, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce KVADRO, a.s. a konkursním správcem ustanovena stěžovatelka. Pravomocným výrokem rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, č. j. 24 Cm 46/2000-99, bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi, v původním řízení žalovanému Rostislavu Paletovi, na účet jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 28 300 Kč. Pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 z 1. 8. 2003, č. j. 5 Nc 641/2003-8a, byla ve věci oprávněného Rostislava Palety proti stěžovatelce jako povinné nařízena exekuce k vymožení uvedené pohledávky, přičemž jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Suchánek. Následně pak pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 10. 2005, č. j. 5 Nc 641/2003-17, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2006, č. j. 5 Nc 641/2003-24, byla exekuce zastavena z důvodu, že vymáhaná částka byla stěžovatelkou uhrazena na účet právního zástupce oprávněného. V návaznosti na to vydal soudní exekutor ústavní stížností napadený exekuční příkaz, v němž rozhodl o provedení exekuce, a to přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky. Téhož dne vydal uvedený soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce (č. j. 085 EX 531/03-81), proti kterému uplatnila stěžovatelka včasné námitky, jimž soudní exekutor nevyhověl, a proto je ve smyslu § 45 exekučního řádu postoupil exekučnímu soudu k posouzení a rozhodnutí o nich. K tomu došlo v záhlaví označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2, který exekuční příkaz co do částky 5 474,20 Kč zrušil, jinak jej potvrdil.

Proti posledně uvedenému rozhodnutí obvodního soudu, jakož i exekučnímu příkazu o způsobu provedení exekuce, brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Namítá, že proti exekučnímu příkazu není možno podat opravný prostředek, a tím není možné jeho přezkoumání soudem, čímž je narušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny; jedinou možností napadení exekučního příkazu soudního exekutora je až ústavní stížnost. Stěžovatelka dále tvrdí, že soudní exekutor pochybil, když nařídil provést exekuci postihující majetek konkursní podstaty, ač to výslovně zapovídá ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) dříve platného zákona o konkursu a vyrovnání, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Dílčí pochybení spatřuje stěžovatelka též v rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to v tom, že bylo vydáno až dne 5. 3. 2009, když podle § 88 odst. 3 exekučního řádu má být o námitkách rozhodnuto do 15 dnů. Nadto stěžovatelka upozornila, že exekutorovi náleží odměna až za provedení exekuce. V daném případě však soudní exekutor nemohl exekuci provést z důvodu § 14 odst. 1 písm. e) zákona o konkursu a vyrovnání a žádnou částku ani nevymohl, když pohledávka byla uspokojena stěžovatelkou v souladu s § 31 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Nemohl mu tudíž vzniknout nárok na odměnu, a proto ani nemohl vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, jakož i aby zrušil ustanovení § 47 odst. 3 exekučního řádu.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaných soudních aktů, jakož i návrh na zrušení části právního předpisu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Taková situace ovšem v projednávané věci nenastala.

Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení § 47 odst. 3 exekučního řádu, je třeba poznamenat, že Ústavní soud se již v minulosti otázkou ústavní konformity dotčeného ustanovení zabýval. Ve svém usnesení sp. zn. Pl. ÚS 51/05 ze dne 3. 3. 2009 (U 4/52 SbNU 773) Ústavní soud jako obiter dictum poznamenal, že "platná právní úprava v napadeném ustanovení § 47 odst. 3 exekučního řádu sice povinnému s ohledem na zásadní požadavek rychlosti nedává k dispozici přímý opravný prostředek, neponechala jej však proti nezákonně vedené exekuci zcela bez ochrany. Lze poukázat zejména na možnost podat příslušnému soudu návrh na zastavení exekuce (zcela nebo zčásti) podle § 55 exekučního řádu, a to z důvodů uvedených v ust. § 268 o. s. ř. Jako obrana proti nepřiměřenosti slouží zejména ust. § 268 odst. 4 o. s. ř.; podle § 269 o. s. ř. soud může zastavit nařízený výkon rozhodnutí zcela nebo zčásti, a to buď na návrh nebo i bez návrhu. Dále existuje možnost podat návrh na odklad exekuce ve smyslu ust. § 54 exekučního řádu ve spojení s ust. § 266 odst. 1 o. s. ř. Třetí osoby se exekučnímu příkazu, který postihuje majetek, k němuž mají právo, mohou bránit podáním tzv. vylučovací neboli excindační žaloby podle § 267 o. s. ř., za použití ust. § 52 odst. 1 a 2 exekučního řádu ... Zásadní význam má i objektivní odpovědnost exekutora za škodu ve smyslu ust. § 32 odst. 1 exekučního řádu. Pro úplnost lze uvést i možnost účastníka řízení podat námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce dle § 88 odst. 3 exekučního řádu".

Tyto své závěry následně Ústavní soud promítl do usnesení sp. zn. III. ÚS 316/05 ze dne 19. 3. 2009 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž poukázal na to, že si je vědom, že s ohledem na paralelnost procesu zahájeného exekučního řízení a řízení o soudních prostředcích, jež mají sloužit k nápravě pochybení v exekučním řízení, mohou v praxi nastat takové faktické situace, kdy náprava eventuálních vad či excesů v postupu exekutora, zasahujících citelně do práv účastníků řízení, není dostatečně rychlá a efektivní. Vzhledem k požadavku zakotvenému v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vyplývajícímu ze subsidiárního charakteru ústavní stížnosti, však Ústavní soud musí trvat na vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva před podáním ústavní stížnosti poskytuje. Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat ani v nyní posuzované věci. Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud i při vědomí si naznačených úskalí neshledává nemožnost přezkumu exekučního příkazu soudem za rozpornou s principy demokratického právního státu a postuláty spravedlivého procesu, a proto návrh na zrušení § 47 odst. 3 exekučního řádu odmítl.

Ve vztahu k napadeným rozhodnutím pak musí Ústavní soud podotknout, že obvodní soud vysvětlil, proč odměna exekutorovi náleží navzdory tomu, že dle § 14 odst. 1 písm. e) dříve platného zákona o konkursu a vyrovnání nebylo možno exekuci fakticky provést (viz str. 2 in fine napadeného rozhodnutí exekučního soudu). Toto odůvodnění přitom Ústavní soud nepokládá za ústavně nekonformní. Skutečnost, že rozhodnutí soudu o námitkách nebylo učiněno v patnáctidenní lhůtě, nečiní napadené rozhodnutí bez dalšího neústavním (na rozdíl od situace řešené v nálezu sp. zn. I. ÚS 660/09 ze dne 20. 3. 2012, jehož text je dostupný na http://nalus.usoud.cz), obzvláště proto, že prodleva v daném případě nebyla natolik výrazná.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost, jakož i akcesorický návrh na zrušení § 47 odst. 3 exekučního řádu odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 18. dubna 2013


Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 601/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies