IV. ÚS 251/13 #2

18. 04. 2013, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti stěžovatele ppor. Martina Bulíčka, zastoupeného Mgr. Pavlem Rybářem, advokátem Advokátní kanceláře v Sokolově, 5. května 163, proti průtahům v trestním řízení vedeném před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 8 To 425/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyslovení výroku Ústavního soudu, že Krajský soud v Plzni zasáhl do jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh trestního řízení vedeného před Okresním soudem v Sokolově pod sp. zn. 1 T 54/2010 a před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 8 To 425/2012 proti jeho osobě na základě obžaloby ze dne 30. 3. 2010, ve které je mu kladeno za vinu, že si jako vrchní inspektor strážní služby ve Věznici Horní Slavkov v době nejméně od 29. 6. 2007 do 31. 8. 2009 úmyslně vykázal vyšší počty odsloužených hodin, a to nejméně o 168,5 hodiny výkonu služby v přesčasových hodinách a nejméně o 416 hodin služební pohotovosti vykonané mimo služební dobu s nárokem na odměnu ve výši 10% a nejméně o 265 hodin služební pohotovosti vykonané mimo služební dobu s nárokem na odměnu ve výši 15% poměrné části přiznaného základního, osobního a zvláštního příplatku připadajícího na jednu hodinu služby v měsíci, na který připadla služební pohotovost, a takto mu bylo neoprávněně vyplaceno nejméně 51.842,- Kč, čímž měl spáchat trestný čin podvodu dle ust. § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Sokolově nejprve usnesením ze dne 6. 4. 2010 rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Toto usnesení bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2010 zrušeno a věc byla vrácena okresnímu soudu, aby znovu jednal a rozhodl. Okresní soud následně rozhodl rozsudkem dne 17. 12. 2010 o zproštění stěžovatele obžaloby. K odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele byl uvedený rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23 5. 2011. Po doplnění dokazování Okresní soud v Sokolově opětovně rozsudkem zprostil stěžovatele obžaloby. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 10. 2012 rozsudek opět zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Sokolově vzhledem k nesplnění všech uložených pokynů s tím, že si je vědom obtížnosti dokazování. Ve věci dále pokračuje řízení před okresním soudem.

3. K výše uvedenému stěžovatel uvádí, že byl dne 10. 12. 2009 rozhodnutím ředitele Věznice Horní Slavkov ve věcech služebního poměru zproštěn výkonu služby pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu a jeho ponechání ve výkonu služby by nadále ohrožovalo důležitý zájem služby a svým působením by mohlo nadále ohrožovat dobré jméno Vězeňské služby České republiky. Dále mu byla nařízena dosažitelnost na jeho adrese, kdy ode dne zproštění výkonu služby mu náleží služební příjem ve výši 50% průměrného služebního příjmu. Stěžovatel se domnívá, že předmětné nařízení dosažitelnosti porušuje jeho právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 Listiny. Uvádí, že se s ohledem na zproštění výkonu služby dostal do existenčních problémů a vyslovuje námitky k činnosti okresního státního zastupitelství a ke způsobu vedení evidencí ve Věznici Horní Slavkov. Za trestný čin uvedený v obžalobě trestní zákon ukládá trest ve výši maximálně 3 roky, stěžovatelovo trestní stíhání však trvá již 37 měsíců. Stěžovatel je přesvědčen, že délka trestního stíhání je neúnosná a v rozporu s právem na spravedlivý proces a příkladmo uvádí některá rozhodnutí Ústavního soudu vyslovující se k nepřípustnosti zbytečných průtahů v řízení. Zdůrazňuje, že nemůže doplácet na to, že daná problematika byla pro orgány činné v trestním řízení v dané době nová či obtížně zhodnotitelná, stejně jako mu nemůže být přičítáno k tíži použití zákonných prostředků procesní ochrany. S ohledem na výše uvedený zásah do jeho práv na projednání věci bez zbytečných průtahů stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, Ústavní soud svým výrokem vyslovil, že Krajský soud v Plzni zasáhl do jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.

II.

4. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen přezkoumat její formální náležitosti a podmínky přípustnosti.

5. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

6. V uvedeném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. To znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111, str. 79). Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).

7. V návaznosti na výše uvedené jsou proto možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy - i v případě stěžovatelem tvrzených průtahů - omezeny na situace, kdy náprava nebyla zjednána jinými, standardními procesními prostředky. Jde zde zejména o instrument zakotvený v ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), jehož prostřednictvím lze navrhnout určení lhůty k provedení procesního úkonu. Právě využití institutu "návrhu na určení lhůty" dle § 174a zákona o soudech a soudcích považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve věcech návrhů směřujících proti průtahům v řízení před obecnými soudy.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí (ani to nedokládá), že by před jejím podáním učinil návrh ve smyslu ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích. Jeho ústavní stížnost pak není způsobilá k meritornímu projednání, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stejně rozhodl Ústavní soud např. v usneseních ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2471/11, ze dne 5. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1207/10, ze dne 19. 7. 2010 sp. zn. II. ÚS 2040/10 a ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. I. ÚS 2240/10 (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).

9. Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2013


Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 251/13 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies