I. ÚS 3531/13

07. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Ing. Dalibora Krále, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem MBA, advokátem, se sídlem Lidická 57, 602 00 Brno, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2013, č. j. OKFK-2635-1138/TČ-2012-252201-TR, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 3 To 104/2013, za účasti Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 11. 2013, stěžovatel napadl usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ústí nad Labem (dále jen "policie") ze dne 3. 7. 2013, č. j. OKFK-2635-1138/TČ-2012-52201-TR (dále jen "usnesení policie"), kterým byly podle § 79f ve spojení s § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zajištěny finanční prostředky na jeho bankovním účtu jako náhradní hodnota odpovídající výnosu z trestné činnosti. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 3 To 104/2013 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policie.

Stěžovatel za prvé uvádí, že je mu známo, že v dané trestní věci již byl zajištěn majetek dalších osob. Namítá proto, že k zajištění tak dochází duplicitně.

Stěžovateli rovněž není jasné, proč byl zajištěn jeho majetek jako náhradní hodnota, a nikoliv přímo majetek obchodní společnosti (daňového subjektu), která se měla příslušnou daňovou trestnou činností obohatit, k čemuž bylo možno užít § 79a a 79b trestního řádu, kdy daná obchodní společnost má i dostatečný majetek. Náhradní hodnota by měla být zajišťována jen v případech, kdy nelze zajistit přímo výnos nebo nástroj trestné činnosti. To zde zajistit lze, a zajištění je tak zbytečné.

Stěžovatel je též toho názoru, že samotné zahájení trestního stíhání není po stránce způsobené škody, ke které se následně váže zajištění, dostatečně přesvědčivě odůvodněno.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 243 a násl.) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zhola nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srovnej Handyside v. the United Kingdom - Application no. 5493/72 - § 62). Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle § 79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení jej zruší nebo omezí i bez podnětu.

Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, totiž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal a spol., Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.

Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil na posouzení, zda napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, zda byla vydána příslušným orgánem a zda nejsou projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k jejich zrušení přitom neshledal.

Stěžovatel poněkud pomíjí, že napadená usnesení nemají charakter rozhodnutí o vině a trestu, nýbrž se jedná o rozhodnutí toliko zatímní, zajišťovací, učiněná v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto. Tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na preciznost, přesnost a podrobnost jejich odůvodnění. Ve světlo toho pak stěžovatelem napadané odůvodnění vzniku škody a její výše (ať již celkově, či specificky ve vztahu ke stěžovateli oproti dalším zúčastněným osobám), považovat za nedostatečné nelze. Rovněž není možno hovořit o tom, že by orgány došly k nesprávnému právnímu výkladu příslušných ustanovení v tom směru, že měly zajištění provést vůči jiným subjektům, než je stěžovatel. Nutno poukázat na skutečnost, že stěžovatel je tím, kdo je v dané trestní věci stíhán jako obviněný, a je tedy zcela logické, že úkony trestního řízení dopadají na něj. Ústavní soud neshledal ani to, že by míra zajištění byla nepřiměřená, a že by se snad orgány činné v trestním řízení pokoušely "bezhlavě" zajistit veškerý majetek, na který narazí. V tomto směru je vypovídající i ta skutečnost, že stěžovateli byla zajištěna toliko část finančních prostředků, které má k dispozici, a zbytek peněz na jeho účtu nebyl dotčen.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 3531/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies