IV. ÚS 1279/14

08. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Solarpark Holýšov, s.r.o., IČ 280 45 319, se sídlem Mrákov, Starý Klíčov 143, právně zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Baroch Sobota, advokátní kancelář, s.r.o. Praha 2, Římská 104/14, směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2013, č.j. 15 Af 66/2012-68; č.j. 15 Af 282/2012-34; č.j. 15 Af 394/2012-32; č.j. 15 Af 25/2013-45; a č.j. 15 Af 101/2013-39, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. února 2014, č.j. 1 Afs 102/2013-49, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §§ 7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění k 31. prosinci 2012, a dále ustanovení §§ 14 až 22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1; v čl. 2 odstavci 2; v čl. 11 odstavci 1; v čl. 36 odstavcích 1 a 2; v čl. 37 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále v čl. 1 odstavci 1; v čl. 2 odstavci 3, v čl. 4; v čl. 10; v čl. 89 odstavci 2; v čl. 90; v čl. 95 odstavci 1; a v čl. 96 odstavci 1 Ústavy ČR.

Výše uvedenými rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem byly zamítnuty správní žaloby stěžovatelky proti v nich uvedeným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství, jimiž byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byly kasační stížnosti vedené pod sp. zn. 1 Afs 102/2013; sp. zn. 1 Afs 105/2013; sp. zn. 1 Afs 106/2013; sp. zn. 1 Afs 107/2013 a sp. zn. 1 Afs 108/2013, spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. 1 Afs 102/2013 (výrok I.); kasační stížnosti byly zamítnuty (výrok II.); bylo rozhodnuto, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech (výrok III.); a žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech (výrok IV.).

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti podrobně a obsáhle popsala, jak měly v jejím případě finanční orgány a následně i správní soudy zasáhnout do jejích zaručených práv. Uvedla, že je provozovatelkou sluneční elektrárny, a namítla, že zpřísněním příslušné právní úpravy došlo k narušení návratnosti její investice. V jejím případě došlo k tak výraznému zásahu, že uvalená daň má na ni rdousící efekt (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 17/11), přičemž uvedený nález stanovil povinnost orgánů veřejné moci posuzovat jednotlivě každý případ, tak, aby k takovému nežádoucímu efektu nedocházelo. Finanční orgány, a následně i správní soudy, však dospěly k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a uvedený negativní dopad v řízení neprokázala. Její věc byla vyřízena paušálně na existující judikatuře, zejména na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 76/2013-57, vydaného krátce před podáním její kasační stížnosti. Stěžovatelka namítla, že správní soudy se neřídily platnou judikaturou Ústavního soudu a svým postupem ji zkrátily v jejích naříkaných právech. K věci přitom odkázala na relevantní judikaturu Ústavního soudu (mimo jiné například nález sp. zn. III. ÚS 200/2000) či Nejvyššího správního soudu (například č.j. 2 Afs 178/2005-64).

Stěžovatelka uvedla, že již v kasační stížnosti připojila návrh, aby Nejvyšší správní soud zvážil zkrácení stěžovatelky v jejích právech v důsledku existující platné právní úpravy, a předložil Ústavnímu soudu návrh na posouzení její ústavnosti. Nejvyšší správní soud tak v řízení neučinil, stěžovatelka je však přesvědčena, že je takové posouzení věci namístě. Proto připojila k ústavní stížnosti návrh na zrušení ustanovení §§ 7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění k 31. prosinci 2012. Tato právní úprava byla s účinností od 1. ledna 2013 nahrazena novou právní úpravou. Proto navrhla i zrušení i nové právní úpravy v ustanoveních §§ 14 až 22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění pozdějších předpisů

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Af 66/2012; sp. zn. 15 Af 282/2012; sp. zn. 15 Af 394/2012; sp. zn. 15 Af 25/2013; a sp. zn. 15 Af 101/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí soudního systému, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.

Z vyžádaných podkladů, jakož i z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatelka byla zasažena provedením srážky solárního odvodu podle ustanovení § 7a a následujících zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění pozdějších předpisů. S touto srážkou nesouhlasila a brojila proti ní. Nebyla však úspěšná a neuspěla ani v řízeních před správními soudy. Opakovaně přitom namítala, že její věc nebyla posouzena dostatečně individuálně, aby bylo možno deklarovat, že v jejím případě má srážka rdousící efekt, což je kritérium pro aplikovatelnost zákonné srážky. K tomu pak namítla, že před krajským soudem nebyly provedeny jí požadované důkazy, a nesouhlasila s důvody, které krajský soud k takovému postupu vedly a jak jej v napadených rozhodnutích ozřejmil. Rovněž Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč v daném případě nemohlo být dokazování provedeno, stěžovatelka však nadále tuto argumentaci neakceptovala a brojí proti ní.

Senát Ústavního soudu neshledal v postupu správních soudů namítaná pochybení a zásah do zaručených práv stěžovatelky. Je evidentní, že zavedením a provedením srážky solárního odvodu byla stěžovatelka zatížena a její očekávatelný zisk se snížil, v řízení před správními soudy však nedošlo k takovému zásahu, který by zatížení stěžovatelky zvýšil na nepřiměřenou míru. Z napadených rozhodnutí je patrné, že správní soudy se věcí zabývaly řádně a dostatečně, postupovaly v souladu s příslušnými předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do práv stěžovatelky.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Pokud se týká připojených návrhů na zrušení právních předpisů, konstatuje Ústavní soud, že osud takového návrhu zpravidla sdílí osud ústavní stížnosti. V projednávaném případě je však třeba navíc konstatovat, že jak je i ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti patrné, přestože jí byl znám nález sp. zn. Pl. ÚS. 17/11 ze dne 15. května 2012, navrhuje opětovně zrušení ustanovení §§ 7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění k 31. prosinci 2012, a to přesto, že právě citovaný nález se zabýval stejným návrhem. V tomto směru se tedy jedná o věc rozsouzenou, a návrh je třeba odmítnout jako nepřípustný dle ustanovení § 43 odstavce 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 34 odstavcem 1 zákona o Ústavním soudu. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu je možno společně s ústavní stížnosti podat i návrh na zrušení zákona, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Pokud se tedy jedná o návrh na zrušení §§ 14 až 22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, ve znění pozdějších předpisů, zde je nutno konstatovat, že uvedená právní úprava nebyla při provedení srážky solárního odvodu v projednávaných případech aplikována. Ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu se tedy na stěžovatelku nevztahuje a tento její návrh je třeba odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmene c) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2014

Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1279/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies