II. ÚS 3188/13

08. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: PROGRESSCENTRUM ART AND TECHNOLOGY veřejná obchodní společnost, se sídlem Ostrava, Mariánskohorská 58, zastoupené Mgr. Lukášem Seibertem, advokátem se sídlem Ostrava, Sokolská třída 1204/8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 8. 2013, č.j. 32 Cdo 2046/2012-1870, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 10. 2013 a doplněnou podáními ze dne 15. 1. 2014, dne 27. 1. 2014 a dne 29. 1. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dále principy vyplývající z čl. 1 odst. 1, čl. 3 a čl. 4 Ústavy. Dále navrhla, aby Ústavní soud rozhodl o tom, že náklady řízení před Ústavním soudem ponese stát.

II.

2. Stěžovatelka se svou žalobou původně domáhala po vedlejší účastnici, ČSOB Pojišťovně, a.s., člen holdingu ČSOB, zaplacení částky ve výši 8.600.000,- Kč, jež měla představovat pojistné plnění za povodní znehodnocené nemovitosti a zásoby zboží. O této žalobě rozhodl Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 1. 11. 2004, č.j. 38 Cm 59/2002-305, tak, že žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že pojistná smlouva nebyla mezi účastníky platně uzavřena z důvodu, že na listině označené jako pojistná smlouva chybí podpis osoby jednající jménem vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdkyně).

3. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatelky zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2005, č.j. 9 Cmo 22/2005-323, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že pojistná smlouva mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí uzavřena byla, protože absence podpisu osoby jednající jménem vedlejší účastnice (žalované pojišťovny) na prvé listině pojistné smlouvy je irelevantní, neboť tato listina sama o sobě (byla-li by podepsána) nemůže být pojistnou smlouvou. K dovršení právního úkonu došlo dle názoru odvolacího soudu až následným ujednáním rozsahu pojištění, tedy ujednáním, které bylo obsahem příloh 01 a 02, podepsaných oběma stranami smluvního vztahu.

4. V dalším řízení byla připuštěna změna žaloby, jíž stěžovatelka rozšířila svůj žalobní návrh až na částku 108.525.160,- Kč, když nově požadovala též náhradu škody za snížení hodnoty podniku, ušlý zisk a ztrátu na stálých aktivech společnosti, tj. náhradu škody, jež měla stěžovatelce vzniknout v důsledku porušení povinnosti vedlejší účastnice vyplatit stěžovatelce pojistné plnění. Soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, svým rozsudkem ze dne 12. 5. 2011, č.j. 38 Cm 59/2002-1585, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 6. 2011, č.j. 38 Cm 59/2002-1594, žalobě stěžovatelky částečně vyhověl, když uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 1.601.160,- Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí poukázal soud prvního stupně na v řízení provedený znalecký posudek a výslech jeho zpracovatelů, na jejichž základě byla stanovena výše pojistného plnění, jež mělo být stěžovatelce vyplaceno. Toto pojistné plnění bylo znalci vyčísleno v částce 1.462.890,- Kč z titulu škody na nemovitosti a v částce 2.898.270,- z titulu škody na zásobách. Protože v řízení bylo dále prokázáno, že stěžovatelka postoupila na třetí osobu svou pohledávku za vedlejší účastnicí ve výši 2.760.000,- Kč, rozhodl soud prvního stupně o tom, že vedlejší účastnice je povinna uhradit stěžovatelce tu část pojistného plnění, která nebyla předmětem postoupení, tj. částku ve výši 1.601.160,- Kč. Ve zbytku (tj. v částce 106.924.000,- Kč s příslušenstvím) byla žaloba zamítnuta, neboť vedlejší účastnice úspěšně vznesla námitku promlčení.

5. Toto rozhodnutí bylo následně změněno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, č.j. 9 Cmo 355/2011-1723, tak, že žaloba o zaplacení částky 1.601.160,- Kč se zamítá. Ve zbytku, tj. v části, v níž soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí žaloby stěžovatelky o zaplacení částky 106.924.000,- Kč, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud dále rozhodl o tom, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 1.096.186,- Kč. Odvolací soud se v tomto rozhodnutí odklonil od svého původního právního názoru stran uzavření pojistné smlouvy, přičemž uzavřel, že pojistná smlouva platně uzavřena nebyla. Listiny předložené stěžovatelkou (tj. listinu označenou jako "pojistná smlouva", na níž se nacházel otisk razítka vedlejší účastnice, avšak absentoval podpis osoby oprávněné za vedlejší účastnici jednat, a její přílohy) odvolací soud posoudil jako návrh pojistné smlouvy. Aby však došlo k jejímu uzavření, bylo dle názoru odvolacího soudu dále nezbytné, aby byl písemný návrh smlouvy opatřen akceptem (podpisem osoby oprávněné jednat za vedlejší účastnici) a tento akcept doručen stěžovatelce (na což měla být stěžovatelka upozorněna pracovnicí vedlejší účastnice, která v řízení vypověděla, že při sepisování návrhu pojistné smlouvy zástupce stěžovatelky upozornila na to, že smlouva musí být nejprve zaslána ke schválení na její centrálu). To se však dle názoru odvolacího soudu nestalo, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka obdržela akcept návrhu pojistné smlouvy, a smlouva tudíž uzavřena nebyla.

6. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla dovoláním. Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 13. 8. 2013, č.j. 32 Cdo 2046/2012-1870, dovolání stěžovatelky částečně vyhověl, když zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žaloba o zaplacení 1.601.160,- Kč byla zamítnuta, a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a vrátil věc v tomto rozsahu zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud sice potvrdil správnost právního názoru odvolacího soudu, dle něhož z ustanovení § 792 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2004, vyplýval pouze jediný možný způsob akceptace návrhu na uzavření pojistné smlouvy, a to sdělení akceptanta o přijetí návrhu s tím, že pojistná smlouva je uzavřena okamžikem, kdy navrhovatel takové sdělení o přijetí svého návrhu obdrží (ať již je tento akcept učiněn neprodleně v době obdržení návrhu či později v akceptační lhůtě). Neobdrží-li navrhovatel takové sdělení, nemůže dle názoru dovolacího soudu pojistná smlouva vzniknout. Odvolací soud však podle dovolacího soudu pochybil v tom, že stěžovatelku nepoučil v souladu s ustanovením § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád), o svém odlišném právním názoru a nevyzval ji k doplnění vylíčení rozhodných skutečností týkajících se vzniku předmětné pojistné smlouvy (doplnění sdělení o přijetí návrhu smlouvy vedlejší účastnicí) včetně označení důkazů k prokázání takto doplněných tvrzení, čímž zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

7. V části, v níž stěžovatelka brojila proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku (tj. v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 106.924.000,- Kč), Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam a bylo tak proti němu přípustné dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012.

III.

8. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní brojila především proti postupu odvolacího soudu, který změnil svůj právní názor stran uzavření pojistné smlouvy vyslovený v jeho původním rozhodnutí, čímž dle stěžovatelky porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Stěžovatelka přitom akcentovala zejména tu skutečnost, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by sám provedl takové dokazování, které by mohlo založit důvody pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud dle názoru stěžovatelky pochybil též v tom, "že napadeným rozsudkem z ryze formálních a procesních důvodů projednávanou věc fakticky rozdělil na dvě části, z nichž meritum věci, tj. nárok na zaplacení pojistného je pravomocně zamítnut, zatímco nároky na zaplacení částky 106.924.000,- jako nároky vzniklé nevyplacením pojistného a jejich příslušenství, jak jsou v žalobě specifikovány, a akcesorické nároky účastníků řízení, resp. České republiky, mají být podle napadeného rozsudku Nejvyššího soudu znovu projednávány Vrchním soudem v Praze." Tím, že dovolací soud fakticky rozdělil projednávanou věc na dvě části, dle názoru stěžovatelky provedl dispoziční úkon s předmětem sporu, což až na výjimky přísluší pouze účastníkům řízení. S ohledem na právě uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil rozsudek dovolacího soudu jako celek.

IV.

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku II. rozsudku dovolacího soudu (tímto výrokem byl zrušen rozsudek odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku tak, že žaloba o zaplacení částky 1.601.160,- Kč byla odvolacím soudem zamítnuta, a dále ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení).

10. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

11. Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

12. Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustnou proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11, či ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1492/13, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.

13. Jak patrno z výše uvedeného, napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl ve výše specifikované části zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc byla odvolacímu soudu v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Z toho plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před odvolacím soudem, přičemž stěžovatelka může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o mimořádných opravných prostředcích, které jí zákon (občanský soudní řád) poskytuje. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

14. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku I. rozsudku dovolacího soudu, jímž bylo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé (tj. v části, v níž soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí žaloby stěžovatelky o zaplacení částky 106.924.000,- Kč), odmítnuto jako nepřípustné z důvodu, že dovolací soud neshledal ve věci po právní stránce zásadní význam, pak Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

15. Jak již bylo výše uvedeno, rozsudek dovolacího soudu je ve výroku I. založen na závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá v části, v níž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, po právní stránce zásadní význam. Tento závěr podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci. Výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu, k nimž však v dané věci nedošlo. Ústavní soud tak neshledal důvod, pro nějž by z ústavněprávního hlediska mohl zpochybňovat řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.

16. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, dle níž dovolací soud porušil její ústavně zaručená práva tím, že rozdělil projednávanou věc na dvě části. To proto, že v případech, kdy účastník uplatnil v jednom řízení více samostatných nároků (zde nárok na vyplacení pojistného plnění a nárok na náhradu škody), bylo třeba, aby dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, u každé jednotlivé věci samostatně (srov. KRČMÁŘ, Z.; BUREŠ, J.; DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 1241). S ohledem na právě uvedené tak Ústavní soud nemohl uzavřít, že by dovolací soud pochybil, když posuzoval přípustnost dovolání stěžovatelky zvlášť v části, v níž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku stěžovatelky na zaplacení pojistného plnění, a zvlášť v části, v níž odvolací soud rozhodl o nároku stěžovatelky na náhradu škody, jež měla stěžovatelce vzniknout nevyplacením pojistného plnění.

17. Ústavní soud neshledal důvodným ani tvrzení stěžovatelky, dle které by v případě, kdy by byl akceptován právní stav založený napadeným rozhodnutím dovolacího soudu, nastala paradoxní situace, kdy by odvolací soud v dalším řízení projednal věc v intencích rozsudku dovolacího soudu, přičemž by byl vázán svým předchozím výrokem ohledně nároku na zaplacení pojistného plnění jakožto merita sporu (jenž byl dle názoru stěžovatelky pravomocně zamítnut). S ohledem na tuto skutečnost by tak odvolací soud podle stěžovatelky nemohl rozhodnout jinak, než že by žalobu zamítl i ve zbytku uplatňovaných nároků, protože nevznikl-li stěžovatelce nárok na výplatu pojistného plnění, nemohly jí vzniknout ani nároky, které uplatňuje v důsledku nevyplacení pojistného. Ústavní soud je naopak nucen konstatovat, že zde na straně stěžovatelky došlo patrně k přehlédnutí, neboť nárokem, který bude odvolacím soudem znovu projednáván, není nárok na náhradu škody, jež měla stěžovatelce vzniknout v důsledku nevyplacení pojistného (v této části byla žaloba stěžovatelky pravomocně zamítnuta, přičemž dovolání v této části bylo odmítnuto jako nepřípustné). Nárokem, který bude odvolacím soudem znovu projednáván, bude naopak nárok na vyplacení pojistného plnění, kdy se odvolací soud bude muset znovu zabývat tím, zda předmětná pojistná smlouva byla mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí uzavřena či nikoli.
IV.

18. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků tak, že návrh zčásti jako nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona odmítl.

19. Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyl vytvořen prostor pro vyhovění návrhu stěžovatelky ve smyslu § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2014


Jiří Zemánek v. r
předseda II. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 3188/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies