IV. ÚS 1361/14

08. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Janem Blažkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Plzeň, Riegrova 20, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1276/2013-24 ze dne 22. ledna 2014, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 73/2013-783 ze dne 17. června 2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 5 T 11/2012-723 ze dne 15. března 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho základních práv ve smyslu čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 11/2012 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 5 T 11/2012-723 ze dne 15. března 2013 byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, se zařazením pro jeho výkon podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a podle § 101 odst. 1 tr. zákoníku soud rozhodl také o zabrání věci (0,02 g metamfetaminu). Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody. Proti rozsudku nalézacího soudu podal odvolání státní zástupce, a to pouze proti výroku o náhradě škody, a také stěžovatel, který namítal nedostatek zavinění a příčinné souvislosti u dílčího jednání vůči zemřelému poškozenému Škopkovi. Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 11 To 73/2013-783 ze dne 17. června 2013 k odvolání státního zástupce podle § 259 odst. 2 tr. řádu doplnil rozsudek nalézacího soudu o výrok, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena stěžovateli povinnost k náhradě škody také vůči poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR. Podle § 256 tr. řádu bylo odvolání stěžovatele zamítnuto jako nedůvodné. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 1276/2013-24 ze dne 22. ledna 2014 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že žádný z obecných soudů se v jeho věci řádně nevypořádal s právní kvalifikací skutku kladeného mu za vinu pod bodem 7 d) rozsudku nalézacího soudu, tedy u dílčího jednání vůči zemřelému poškozenému Škopkovi. Stěžovatel podle ústavní stížnosti již ve svém odvolání a dovolání namítal, že tento těžší následek je mu přičítán za vinu nezákonným způsobem, že je v zásadním rozporu s provedeným dokazováním a se skutkovými zjištěními a není kryt zaviněním stěžovatele. Stěžovatel podle ústavní stížnosti dále ve svém dovolání namítal, že nelze souhlasit s odůvodněním odvolacího soudu, které směřuje k příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a úmrtím poškozeného Škopka a má za to, že kauzalita povahy jednání stěžovatele ve vztahu k těžšímu následku nebyla obecnými soudy všech stupňů správně interpretována. Podle stěžovatele je nutné v případě posouzení odpovědnosti stěžovatele spatřovat kauzální význam jak u působení metamfetaminu, tak i u působení etylalkoholu, a obě tyto podmínky musí být kryty zaviněním. Jedna z těchto kauzálních podmínek, která zapříčinila vznik těžšího následku, však podle stěžovatele jeho zaviněním kryta není. Stěžovatel totiž etylalkohol poškozenému Škopkovi nepodal, nevěděl, že bude etylalkohol konzumovat a ani se nikterak svým jednáním na této jeho konzumaci nepodílel.

Podle stěžovatele je flagrantním porušením jeho práv i to, že sama první podmínka, tedy působení metamfetaminu, který se měl podílet na smrti poškozeného, je postavena pouze na výpovědi svědka Somolíka, a to stran toho, že svědek Somolík předání pervitinu neviděl a navíc trpí schizofrenním onemocněním. Ostatní svědci pak podle stěžovatele již jen reprodukovali tento zprostředkovaný vjem zcela nedůvěryhodné osoby. Taktéž nebylo podle ústavní stížnosti prokázáno bez důvodných pochyb, zda inkriminovanou dávku metamfetaminu poškozenému Škopkovi nepodala jiná osoba. Stěžovatel z tohoto dovozuje zcela zásadní porušení spravedlivého procesu, pokud má být založena jeho odpovědnost pouze na výpovědi zcela nedůvěryhodného svědka za předpokladu, kdy toxikologický posudek uvádí jako příčinu smrti otravu kombinovanou, ale odvolací soud postavil závěr na skutečnosti, že alkohol se na smrti poškozeného nepodílel a dovolací soud následně odmítl podané dovolání s tím, že předchozí rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami.

Dovolacímu soudu stěžovatel dále vytýká, že se s jeho dovoláním vypořádal čistě formalisticky, aniž by reflektoval vady, ke kterým došlo v předcházejícím trestním řízení.

Z hlediska ústavněprávního má stěžovatel za to, že závěry obecných soudů v jeho věci jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry těchto zjištění na straně druhé, což dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 zakládá rozhodnutí v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele uvedenými v čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny. Stěžovatel uvádí, že interpretace obecných soudů je v rozporu s elementárními zásadami spravedlnosti, pokud je stěžovateli přičtena k tíži skutečnost (těžší následek), který není kryt zaviněním. Tento extrémní nesoulad je podle stěžovatele založen ve vztahu ke spravedlivému procesu na nerespektování základních zásad trestního řízení. Předně podle ústavní stížnosti byla porušena zásada materiální pravdy, tedy nebyl zjištěn skutkový stav věci, o kterém není dáno důvodných pochyb, a to v rozsahu, který je nezbytný pro spravedlivé rozhodnutí věci, a dále byla velmi extenzivně vyložena zásada volného hodnocení důkazů, která se zásadně promítla do subjektivního a libovolného hodnocení jediné výpovědi svědka Somolíka jako zásadní, na které je založena odpovědnost stěžovatele za nastalý těžší následek, což se taktéž projevilo v účelově subjektivním vyhodnocení předmětných znaleckých posudků. V řízení před obecnými soudy nebyla podle stěžovatele dodržena též zásada in dubio pro reo ve vztahu k těžšímu následku, který je kladen stěžovateli za vinu, a ve svém důsledku byla tímto postupem porušena zásada presumpce neviny, zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny. Toto porušení práva je podle stěžovatele zcela zásadní, jelikož presumpce neviny je elementární zásadou, na které je pojetí moderního trestního práva vybudováno.

Stěžovatel uzavírá, že na základě výše uvedených skutečností je zcela zřejmé, že obecné soudy postupovaly takovým způsobem, na základě kterého byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody za skutek, který nespáchal a není ani nikterak kryt jeho zaviněním, čímž byly porušeny zcela elementární zásady spravedlnosti ve smyslu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 11/2012 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů a není jim ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném tr. řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219).

Podle zjištění Ústavního soudu se obecné soudy věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o spáchání stíhaného trestného činu osobou stěžovatele, a to včetně skutku kladeného mu za vinu pod bodem 7 d) rozsudku nalézacího soudu, tedy u dílčího jednání vůči zemřelému poškozenému Škopkovi. Postupovaly přitom v souladu s hmotněprávními i procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a zcela dostatečně odůvodnily, což v případě nalézacího soudu platí též o uvedení toho, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Pouze za předpokladu, že by hodnocení provedených důkazů nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností a stěžovatel byl uznán vinným při neprovedení jím navržených důkazů, došlo by k porušení zásady in dubio pro reo. V projednávaném případě však taková situace nenastala a stěžovatel žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv, neuvedl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně předkládá své námitky, s nimiž se vypořádaly obecné soudy. Stěžovatel nepředložil novou argumentaci a svoji ústavní stížnost založil výhradně na nesouhlasu s napadenými rozhodnutími přes to, že obecné soudy se s jeho námitkami, resp. jimi dotčenými skutečnostmi, naprosto srozumitelně, jasně, dostatečně a též opakovaně vypořádaly, a to včetně otázky kauzality povahy jednání stěžovatele ve vztahu ke smrti poškozeného Škopka a prokázání podání metamfetaminu poškozenému Škopkovi stěžovatelem. Ústavní soud proto, s jednou ne zásadní výhradou, především odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.

K námitce stěžovatele stran kauzality povahy jednání stěžovatele ve vztahu ke smrti poškozeného Škopka Ústavní soud pouze dodává, že příčinou úmrtí poškozeného Škopka sice nebyla výlučně aplikace metamfetaminu, když příčinou tohoto úmrtí byla kombinace metamfetaminu a etylakoholu (a k tomuto závěru dospěly též obecné soudy), ale metamfetamin byl (na rozdíl od etylakoholu) příčinou rozhodující, bez které by k úmrtí poškozeného Škopka nedošlo. Stěžovatel pak tuto skutečnost evidentně přehlíží, resp. nechce vzít na vědomí. A pouze toto působení metamfetaminu, způsobené podáním pervitinu poškozenému Škopkovi stěžovatelem, a nikoli působení etylakoholu, je jako skutečnost slovy stěžovatele "krytá zaviněním stěžovatele" stěžovateli kladena k tíži.

Výše uvedená výhrada Ústavního soudu pak směřuje k části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsaženého na jeho str. 10, dle kterého nalézací soud "vyložil patřičně, proč nepřihlédl k požitému alkoholu, který se na smrti (poškozeného Škopka) nepodílel". Je třeba uvést, že tato formulace odvolacího soudu je poněkud zavádějící, když nalézací soud nedospěl k závěru, že se alkohol na smrti poškozeného Škopka (vůbec) nepodílel, nýbrž dospěl k závěru, že alkohol se na úmrtí poškozeného Škopka nepodílel jako rozhodující příčina. Toto pochybení odvolacího soudu má však charakter jenom formulační, navíc jde pouze o rekapitulaci rozsudku nalézacího soudu, a je zřejmé, že na správnost ani ústavnost jeho rozhodnutí nemělo žádného vlivu. Ústavní soud v návaznosti na to podotýká, že ani odvolací soud svůj závěr na skutečnosti, že alkohol se na smrti poškozeného (vůbec) nepodílel, nepostavil (jak naopak tvrdí stěžovatel).

Podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2014


Vladimír Sládeček v.r.
Předseda IV. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1361/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies