II. ÚS 2089/14

08. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti společnosti DKV EURO SERVICE GmbH + Co. KG, se sídlem Balcke-Dürr-Allee 3, 408 82 Ratingen, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem Havlíčkova 13, 602 00 Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 4. 2014, č. j. 67 EXE 1430/2010- 45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým byl změněn příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný JUDr. Ivanem Erbenem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 8 dne 10. 10. 2013, č. j. 021 EX 3884/10–36. Při určování výše nákladů oprávněné soudní exekutor i soud vycházeli z ustanovení § 7 a § 11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též „advokátní tarif“). Námitkám stěžovatelky, která považovala způsob určení nákladů oprávněné podle advokátního tarifu za nesprávný, exekuční soud nevyhověl, neboť po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (116/2013 Sb.) je podle exekučního soudu jediným platným právním předpisem, podle něhož lze určit odměnu advokáta po datu 7. 5. 2013, advokátní tarif.

2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatelky porušilo ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. (dále jen "Listina"). Zásah do svých práv stěžovatelka spatřuje především v porušení zásady „ochrany důvěry v zákon“ a zásady zákazu retroaktivity a právní jistoty. V této souvislosti především vytýká, že obvodní soud svým rozhodnutím přiznal výše citovanému derogačnímu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (a to v rozporu se Sdělením pléna Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 přijatým pod č. Org. 23/13) účinky ex tunc. Tím porušil zákaz (pravé) retroaktivity, v důsledku čehož bylo rovněž porušeno její právo na legitimní očekávání, neboť v době zahájení exekučního řízení nemohla očekávat, že v budoucnu bude tato vyhláška zrušena. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na ustanovení § 43a, § 44 odst. 3 a § 87 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ze kterých vyplývá, že její nárok na náhradu nákladů oprávněné byl konstituován již v okamžiku zahájení exekučního řízení, respektive dnem právní moci usnesení, kterým byla exekuce na majetek povinné nařízena, a exekutor byl pověřen provedením exekuce rovněž pro náklady exekuce a pro náklady oprávněné (na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce je určována již pouze výše nákladů exekuce a nákladů oprávněné). Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že pokud její nárok vznikl předtím, než byla nálezem Ústavního soudu zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále též „přísudková vyhláška“), měl exekuční soud rozhodovat o náhradě nákladů oprávněné podle stavu ke dni právní moci rozhodnutí o nařízení exekuce, tedy dle vyhlášky č. 484/2000 Sb.

3. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, vycházeje z ustálené judikatury, podle níž neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení, předcházejícím podání ústavní stížnosti, došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

5. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo shledá, že by bylo zasaženo i jiné základní právo [srov. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)].

6. V nyní posuzované věci je nesporné, že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán dne 10. 10. 2013, tedy poté, co byla tzv. přísudková vyhláška nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 s účinností ke dni 7. 5. 2013 zrušena. Za této situace nelze soudnímu exekutorovi a soudu vytýkat, že v řízení nebyla při výpočtu nákladů oprávněné aplikována vyhláška, která byla Ústavním soudem zrušena jako neústavní, nýbrž bylo postupováno podle advokátního tarifu. Neústavnost tohoto postupu nemůže být vyvozována ani ze skutečnosti, že rozhodnutí o nařízení exekuce včetně povinnosti uhradit (dosud nestanovené) náklady exekuce bylo vydáno před rozhodnutím Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3102/13 ze dne 29. 10. 2013).

7. Smyslem exekučního řízení je vymoci ve prospěch oprávněné dlužné plnění, a to včetně jí účelně vynaložených nákladů vzniklých v důsledku nezbytnosti vést exekuční řízení. Z tohoto hlediska - z ústavněprávních pozic - není napadenému rozhodnutí co vytknout; stěžovatelka ostatně ani neuvádí, že by jí v důsledku napadeného rozhodnutí bylo přiznáno méně, než kolik musela v souvislosti s exekučním vymáháním dlužné pohledávky skutečně vynaložit. Okolnost, že podle svého tvrzení důvodně očekávala, že na nákladech řízení získá vyšší částku, není způsobilá v daném případě způsobit neústavnost rozhodnutí, respektujícího závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 978/14 ze dne 20. 5. 2014, kterým byla odmítnuta jiná obdobně argumentačně podložená stěžovatelčina ústavní stížnost). Současně je namístě zdůraznit, že právní závěr exekučního soudu není v rozporu ani se stěžovatelkou dovolávaným Sdělením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, publikovaným pod č. Org. 23/13, který se týkal nároků na paušální odměnu přiznaných dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. pravomocným rozhodnutím soudu vydaným před vykonatelností nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013. V případě stěžovatelky však bylo napadené soudní rozhodnutí vydáno po vykonatelnosti nálezu Pl. ÚS 25/12, takže se sdělení č. Org. 23/13 nemůže dovolávat.

8. V posuzované věci z uvedených důvodů Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

9. Ústavní soud proto návrh stěžovatelky dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

10. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ačkoliv nebyly splněny podmínky stěžovatelkou navrhovaného postupu ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k neprodlenému vyřízení projednávané ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2089/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies