IV. ÚS 2806/11

08. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci navrhovatelky SUXESS spol. s r. o., Ke Skalkám 62, Praha 10, právně zastoupené JUDr. Tomášem Davidem, Dlážděná 4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. 53 Cm 2/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. 9 Cmo 119/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1295/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 21. 9. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Z předmětné ústavní stížnosti je zřejmé, že formálně právně napadá stěžovatelka toliko rozsudek městského a vrchního soudu. Při setrvání na tomto stížnostním petitu by byl Ústavní soud nucen předmětnou ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost, neboť nebylo napadeno též ve věci vydané rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ani nijak neargumentuje, nicméně jej ke svému návrhu alespoň přiložila a Ústavní soud tak podrobil svému přezkumu i toto usnesení, neboť má za to, že je to pro stěžovatelku postup příznivější.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

V roce 1996 uzavřela stěžovatelka, jako kupující, a VIRIBUS UNITIS - investiční poradenství, s. r. o. (dále jen "VU"), jako prodávající, smlouvu o koupi cenných papírů, na jejímž základě došlo k převodu 100.225 kusů kmenových zaknihovaných akcií na majitele o jmenovité hodnotě každé akcie 1.000,- Kč, jejichž emitentem byla společnost TOMA. Dne 30. 4. 1997 nastala splatnost kupní ceny akcií, přičemž stěžovatelka vedlejší účastnici ničeho nezaplatila. Dne 28. 11. 2000 mělo dojít k tvrzenému odstoupení od kupní smlouvy. Dne 10. 11. 2004 byla ve vztahu ke stěžovateli učiněna výzva k vrácení akcií. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka akcie nevrátila, byla na ni následně dne 12. 1. 2005 podána žaloba, jíž se VU domáhala vydání akcií.

Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl výrokem I. tak, že stěžovatelka je povinna vydat žalobci výše specifikovaných 48.214 kusů akcií a zaplatit mu částku 13.665.502,- Kč spolu s příslušným úrokem z prodlení. Výrokem II. byla žaloba, jíž se stěžovatel domáhal vydání 52.011 kusů akcií, zamítnuta, stejně tak byla výrokem III. zamítnuta i žaloba na zaplacení částky 4.510.125,- Kč. Dále bylo nalézacím soudem rozhodnuto výrokem IV. a V. o nákladech řízení. K podanému odvolání zrušil vrchní soud část výroku I., a to v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 13.665.502,- Kč spolu s úrokem z prodlení. Stejně tak zrušil odvolací soud i výroky III., IV. a V. Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byla zbývající část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně potvrzena. Ve věci podané dovolání Nejvyšší soud odmítl, jelikož v ní neshledal věc zásadního právního významu.

Stěžovatelka s vydáním akcií zásadně nesouhlasí a v ústavní stížnosti snáší celou řadu námitek, které mají ve svém výsledku svědčit o zásahu do jejich základních práv a svobod. Zejména pak stěžovatelka vyzvedává tu skutečnost, že o tvrzeném odstoupení od smlouvy se dozvěděla až v roce 2004, přičemž na předložené kopii odstoupení od smlouvy byl podepsán za stěžovatelku Ing. Šourek, který však dle svého tvrzení nikdy takovou listinu nepodepsal a nepřevzal. Podstatu sporu tak spatřuje stěžovatelka v tom, že se na ní VU domáhá vydání 100.225 kusů akcií TOMA na základě listiny, jejíž originál byl v roce 2005 ztracen Ing. Schwarzem. Stěžovatelka má vážné pochybnosti o pravosti uvedené listiny a dle jejího závěru byl na ni podpis Ing. Schwarze přikopírován, o čemž svědčí jednak to, že VU není schopna předložit originál listiny a jednak z řádku nacházejícího se pod podpisem je v případě jeho zvětšení zřejmé, že se skládá ze dvou rozbíhajících se linek. Z toho důvodu stěžovatelka oslovila soudního znalce z oboru kriminalistika a písmoznalectví RNDr. Miloslava Musila a nechala si od něj zpracovat znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že rozdíly v rovnoběžnosti řádků nejsou příliš markantní, ale při značném zvětšení lze tyto disproporce zjistit. Pro jednoznačné ověření způsobu vzniku jednotlivých částí listiny a zejména pro prokázání případných dodatečných zásahů nebo přímo padělání je nutné předložit originál písemnosti. Obecné soudy ani přes výše uvedené zásadní zpochybnění listiny osvědčující oznámení odstoupení od smlouvy, návrhu na určení znalce nevyhověly. Soud přitom vyšel ze svého vlastního zjištění, podle něhož použití kopií listin namísto originálu vylučuje provést komplexní posouzení listiny. Podle náhledu stěžovatelky se zde jedná o tzv. opomenutý důkaz.

Dále stěžovatelka poukazuje na fakt, že za situace, kdy nedošlo k úhradě kupní ceny, dávala stěžovatelka plnou moc žalobkyni, aby fakticky vykonávala práva akcionáře na valné hromadě společnosti TOMA a. s. Tuto plnou moc vystavovala stěžovatelka pro žalobkyni i po roce 2000, tj. v době, kdy mělo dojít k odstoupení od smlouvy.

Stěžovatelka rovněž poukázala na koordinaci výpovědi jednotlivých svědků, přičemž upozorňuje na rozdíly ve výpovědích svědka Ing. Ševčíka, Ing. Klimeše, Ing. Schwarze, u jejichž výpovědí platí pravidlo, že o čím vzdálenější skutečnosti vypovídají, tím lépe si ji pamatují. Výpověďmi svědků Ing. Maňáska a Ing. Jakubíka nebyla potvrzena skutečnost, že by došlo k předání odstoupení od smlouvy mezi žalobkyní a Ing. Šourkem. Soud podle stěžovatelky nemůže učinit závěr ani o existenci originálu listiny, pokud nebylo vyvráceno, že notářská tajemnice neověřila pouhý "originál" listiny se zfalšovanými podpisy. Ke svědeckým výpovědím jako celku stěžovatelka shrnuje, že ve výpovědích jednotlivých svědků se vyskytují zásadní rozdíly nejen mezi jednotlivými osobami, ale i dokonce u jedné osoby během relativně krátkého časového období. Soud první instance hodnotil váhu jednotlivých svědeckých výpovědí nevyváženě. Zatímco u svědků stěžovatelky byli tito bez dalšího považování za osoby nevěrohodné, u svědků žaloby tyto výhrady uplatněny nebyly, ač např. Ing. Jakubík je strýcem Ing. Ševčíka. Soudy se vůbec nezabývaly otázkou věrohodnosti svědectví výpovědí Ing. Schwarze a Ing. Ševčíka. Ing. Maňásek je rodinným přítelem Ing. Ševčíka a Ing. Preuhslerová je jeho podřízenou. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje postup soudu a střediska cenných papírů poté, co dotčený rozsudek nabyl právní moci.

Jako červená nit se ústavní stížností line argumentace stěžovatelky vztahující se ke stěžovatelce a společnosti PROTON, která je ve své podstatě zrcadlovým případem ke vztahu stěžovatelky a VU (společnost PROTON a VU jsou personálně propojeny). Společnost PROTON v roce 1997 uzavřela se stěžovatelkou smlouvu o prodeji akcií, přičemž stěžovatelka, stejně jako tomu bylo i v projednávaném případě za převedené akcie nezaplatila a z toho důvodu se v roce 2004 dozvěděla o tom, že společnost PROTON v roce 2000 od předmětné smlouvy odstoupila. Stěžovatelce byla opět předložena pouhá kopie odstoupení od smlouvy, kterou soudní znalec RNDr. Musil posoudil tak, text "převzal: Ing. Pavel Šourek", neodpovídá svými znaky (zejména rovnoběžnosti řádků) plynulému vyhotovení celé listiny a byl zřejmě dodatečně doplněn při novém založení papíru. Předmětný případ byl projednáván Městským soudem v Praze pod sp. zn. 24 Cm 89/2004, přičemž ve věci rozhodující soudce zadal zpracování znaleckého posudku soudním znalcem Ing. Pavlem Kokišem. Závěr tohoto znalce poukázal na skutečnost, že na listině došlo k lokálnímu výškovému posunutí údaje "Ing. Pavel Šourek" vůči předcházející části textu. Předloha použitá pro vyhotovení sporné listiny není velmi pravděpodobně autentická. Sporný podpis na kopiích sporných listin v naprosté většině hodnotitelných hledisek odpovídá pravým podpisům Ing. Šourka. Pravost sporného podpisu však nelze potvrdit, jelikož z xerografické kopie nelze hodnotit část znaků, které mohou být stěžejní pro posouzení pravosti podpisu, a rovněž nelze z kopie vyloučit možnost technického přenosu podpisu z jiné listiny.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), což se však v uvedeném případě nestalo.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

V předmětném případě vznesla stěžovatelka celou řadu argumentů, které byly veskrze předmětem hodnocení v řízení před obecnými soudy. Z ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že hlavní akcent klade stěžovatelka především na to, jak se obecné soudy vypořádaly s hodnocením listiny, označené jako odstoupení od smlouvy. Vzhledem k tomu, že v řízení byla předložena toliko kopie této listiny, je zřejmé, a to nejen ze zjištění nalézacího soudu, ale též dle znalce RNDr. Miloslava Musila či Ing. Pavla Kokiše, že objektivní hodnocení okolností jejího vzniku má své limity dané právě její formou, v níž byla soudu a znalcům předložena. Z toho důvodu není pak také podstatnou ta skutečnost, že soud prvního stupně nepřistoupil na návrh žalované a ve věci nejmenoval znalce za účelem zjištění pravosti podpisu na předložené kopii. Stěžovatelce je třeba dát zapravdu v tom smyslu, že předložená listina a závěry znalců mohou vzbuzovat pochybnosti o pravosti listiny, zejména pak za situace, kdy v podstatě nebyla vysvětlena rozbíhavost řádků pod podpisem Ing. Šourka Nicméně s ohledem na plynutí času a výše nastíněnou důkazní situaci je otazné, zda lze stran této listiny dospět k objektivnímu poznání. Z toho důvodu je třeba přihlédnout k výpovědi notářské tajemnice paní Jarmily Škvorové, podle jejíž výpovědi na ověřované listině kontrolovala, zda je podpis na kopírovaném dokumentu skutečně originální.

Samotné odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem a ve své podstatě není důležité, zda příjemce listiny převzetí úkonu akceptuje či nikoliv. Subjekt, který od smlouvy odstupuje, však musí být posléze schopen prokázat okamžik odstoupení jiným způsobem. Důvodem je zde především jednoznačné určení počátku promlčecí lhůty. Ze svědeckých výpovědí vzal nalézací soud za prokázané, že k předání listiny o odstoupení došlo, a byť se stěžovatelka snaží výpovědi jednotlivých svědků zpochybnit, nebude Ústavní soud do závěrů soudu v tomto směru jakkoli zasahovat. Ústavní soud již výše konstatoval, že přehodnocovat hodnocení důkazů mu v zásadě nepřísluší.

Brojí-li stěžovatelka proti aktivní legitimaci žalobkyně k vedení dotčeného soudního řízení, nutno uvést, že s touto otázkou se ústavně konformním způsobem vypořádal již nalézací soud.

Hledá-li stěžovatelka oporu ve velmi obdobném sporu, který vede se společností PROTON, spol. s r. o., (která je personálně propojena se společností VU) a namítá-li odlišný postup jednotlivých soudců, řešících prakticky totožnou věc, lze stěžovatelku odkázat na zásadu soudcovské nezávislosti. Za předpokladu, že soudce dodrží příslušná procesní pravidla stanovená zákonem, je v zásadě na jeho úvaze, jakým konkrétním způsobem bude ve věci postupovat a vést to které soudní řízení.

Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky zkoumat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, což se však dle mínění Ústavního soudu v předmětném případě nestalo.

Z hlediska Ústavního soudu je v předmětném případě podstatná ještě jedna skutečnost, kterou soudy, soustřeďujíc se na vypořádání vznesených námitek, poněkud upozadily. Ústavní soud má za to, že rozhodnutí obecných soudů ve své podstatě přispívá k zachování obecné spravedlnosti jako takové. Nelze totiž ztrácet ze zřetele povahu onoho základního právního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Společnost VIRIBUS UNITIS - insolvenční poradenství, s. r. o., prodala stěžovatelce akcie, za které jí nikdy nebyla zaplacena kupní cena. Stěžovatelka tuto skutečnost dokonce i sama přiznává a je tedy s podivem její zarputilá snaha o ponechání si dotčených akcií. Je sice pravdou, že vigilantibus iura scripta sunt, na druhou stranu pacta sunt servanda.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2014


Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2806/11, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies