IV. ÚS 2636/13

08. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Hekrle, zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem náměstí Svobody 12, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013 č. j. 26 Cdo 2262/2012-173, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2011 č. j. 21 Co 241/2009-104, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. 3. 2009 č. j. 4 C 200/2007-77, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadaná rozhodnutí porušují jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dál jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že v projednávaném případě se mu vůbec nedostalo práva na spravedlivý soudní proces, neboť soudy se jeho argumenty vůbec nezabývaly, respektive své rozsudky řádně neodůvodnily.

Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených rozhodnutí a dalších dokumentů přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující. Stěžovatel jako nájemce uzavřel 30. 6. 2004 s žalovanými nájemní smlouvu k objektu v areálu veřejného koupaliště (Městská plovárna Znojmo - Louka), a provozoval v něm rychlé občerstvení. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2005 sp. zn. 29 Ca 261/2003-108 však bylo zrušeno stavební povolení celého areálu veřejného koupaliště, což následně potvrdil Nejvyšší správní soud. Stěžovatel předpokládá, že pokud bylo stavební povolení pro celý areál, včetně pronajatého objektu, zrušeno, pak nelze uznat ani existenci kolaudačního rozhodnutí. Pokud se tedy nájemní smlouva při specifikaci předmětu nájmu odvolává na kolaudační rozhodnutí, není pro nedostatečnou specifikaci svého předmětu perfektní. Současně stěžovatel uvádí, že soubor místností, který byl předmětem smlouvy, nemůže být předmětem nájmu nebytových prostor ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 529/1990 Sb., zákona č. 229/1991 Sb., zákona č. 540/1991 Sb., zákona č. 302/1999 Sb., zákona č. 522/2002 a zákona č. 360/2005 Sb., (dále jen "zákon o nájmu nebytových prostor), protože nesplňuje podmínku stanovenou § 1 písm. a): chybí rozhodnutí stavebního úřadu, že se jedná o místnosti určené k jinému účelu než k bydlení. Stěžovatel se proto žalobou u okresního soudu domáhal zaplacení částky 700.773,- Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení.

Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že nájemní smlouva splňuje všechny podmínky stanovené zákonem a nelze tedy návrhu stěžovatele vyhovět. Okresní soud dále konstatoval, že kolaudační rozhodnutí bylo v době podpisu smlouvy v právní moci a dodatečné zrušení stavebního povolení na objekt Městské plovárny Znojmo - Louka nevyvolává neplatnost příslušné smlouvy o nájmu nebytových prostor. Krajský soud, jakožto soud odvolací, se plně ztotožnil se závěry okresního soudu, a pouze připojil, že odkaz na kolaudační rozhodnutí ve smlouvě o nájmu nebytových prostor je z pohledu zákona nadbytečný. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením, které je rovněž ústavní stížností napadeno, odmítl, což odůvodnil tím, že otázka právního režimu nájmu nebytových prostor již byla Nejvyšším soudem vyřešena a odvolací soud se nijak od tohoto řešení neodchýlil.

Stěžovatel ve své argumentaci rozebral dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou zmíněna v usnesení o odmítnutí dovolání, a dospěl k závěru, že uvedené judikáty nijak neřeší právní otázku jím položenou, čímž mu bylo bez dostatečného odůvodnění odepřeno právo na spravedlivý proces. Dále trvá na tom, že vymezení předmětu nájmu se odvíjí od stavebního povolení, které bylo zrušeno, a nájemní smlouva je proto neplatná.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele a dospěl k závěru, že se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud je legitimován přezkoumat ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů pouze z hlediska působnosti, kterou Ústava České republiky limituje jeho pravomoc, tj. výhradně z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a je oprávněn do rozhodovací pravomoci obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, když nepostupují v souladu s principy ústavnosti.

Ve všech ústavní stížností napadených rozhodnutích obecných soudů je dostatečně srozumitelně vysvětleno, proč nevyhověly návrhům stěžovatele. Zcela jasně z nich vyplývá, proč považovaly předmět nájmu za dostatečně určený a celou nájemní smlouvu za perfektní, tedy odpovídající zákonem kladeným požadavkům. Odvolací soud ve svém rozhodnutí také konstatoval, že řetěz vytvořený stěžovatelem, který je zmíněn také v ústavní stížnosti, tedy, že zrušení stavebního povolení má za následek právní neexistenci kolaudačního rozhodnutí a pokud se na něj nájemní smlouva odvolává, pak je uzavřena v rozporu se zákonem, je nesprávný. S tímto závěrem krajského soudu Ústavní soud souhlasí a považuje hodnocení soudů v tomto směru za souladné s ústavním pořádkem České republiky. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že předmět nájmu je spojen se stavebním povolením, pak toto tvrzení není pravdivé a nijak nevyplývá z nájemní smlouvy, kterou ke své stížnosti připojil. V ní se odkazuje na kolaudační rozhodnutí, které však zrušeno nebylo, což představuje splnění podmínky kladené zákonem o nájmu nebytových prostor. Z tohoto kolaudačního rozhodnutí také dostatečně srozumitelně vyplývá, že se jedná o místnosti nebo soubory místností určené k jinému účelu než k bydlení.

Stěžovatel dále napadá nedostatečné odůvodnění napadaných rozhodnutí, zejména usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se skutečně v odůvodnění odvolává pouze na dvě rozhodnutí předcházející vynesení napadeného usnesení. Ústavní soud však nepovažuje za bezpodmínečně nutné, aby soudy ve svých odůvodněních odkazovaly na dlouhou řadu předchozích rozhodnutí. Dlouhé odstavce obsahující pouze spisové značky, případně čísla jednací a data rozhodnutí totiž často plní pouze ornamentální funkci a nemají věcnou vypovídací hodnotu. Rozhodnutí zmíněná Nejvyšším soudem rekapitulují jak předcházející judikaturu Nejvyššího soudu, tak jeho stanovisko v typově podobných věcech a stěžovateli tak zcela srozumitelně vysvětlují, jakými úvahami byl soud veden ve svém rozhodování. Vzhledem k povaze věci odůvodnil Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně a nijak nezasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Z rozhodnutí, i bez odkazů na předchozí judikaturu, je patrno, proč je podle Nejvyššího soudu nájemní smlouva v souladu se zákonem a proč podle jeho názoru není dovolaní důvodné.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 dost. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2014


Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2636/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies