II. ÚS 1719/14

08. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele: H. S., zastoupený Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem, se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4006/2013-167 ze dne 25. 2. 2014, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 365/2013-122 ze dne 10. 7. 2013 a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 50 E 394/2012-102 ze dne 13. 3. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 50 E 394/2012 se podává, že napadeným usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi byl zamítnut návrh povinného (dále jen "stěžovatel") na zastavení výkonu rozhodnutí, nařízeného k vymožení nedoplatku na výživném pro děti stěžovatele za období od 1. 6. 2005 do 31. 12. 2009 v celkové částce 200 500 Kč. O odvolání stěžovatele, které bylo dle obsahu posouzeno jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dalším napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy dospěly zhodnocením provedeného dokazování ke shodnému závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by vymáhané výživné zaplatil. Dovolání, v němž stěžovatel namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s tím, že dovolací námitky, jimiž stěžovatel vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními, nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že napadená rozhodnutí porušují jeho právo na soudní ochranu, zásadu volného hodnocení důkazů a právo vlastnické a nerespektují ani závaznou judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. I. ÚS 679/04. Uvádí, že důvodem, na základě kterého se domáhal zastavení výkonu rozhodnutí, byla skutečnost, že vymáhané výživné zaplatil k rukám matky. Za situace, kdy to matka popírala, měl soud provést navržený důkaz přílohami k žádosti o poskytnutí dávek státní sociální podpory, v nichž matka uvedla, že je výživné hrazeno. Protože tak neučinil, jedná se o opomenutý důkaz sui generis, neboť soud při odůvodnění jeho neprovedení vyšel z naprosto chybných a nesprávných předpokladů.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu odůvodnění napadených usnesení i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatel v podstatě polemizuje se skutkovými zjištěními, na nichž soudy založily svůj závěr o tom, že neprokázal, že nemá na výživném žádný dluh, přičemž nesouhlasí s postupem, jakým soud prvního stupně k těmto skutkovým zjištěním dospěl.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), nález ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01 (N 163/24 SbNU 197)].

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Obecné soudy v řízení postupovaly a rozhodly v souladu se zákonem i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými námitkami, které v podstatě znovu opakuje v ústavní stížnosti.

Z ústavního hlediska nelze nic vytknout ani přijatému závěru o nesplnění podmínek pro zastavení výkonu rozhodnutí dle § 268 odst. 1 o. s. ř. Soudy obou stupňů dostatečně vysvětlily důvody, které je k takovému závěru vedly. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisu, tvrzení stěžovatele, že na výživném, které řádně poukazoval k rukám matky dětí, nemá žádný dluh, bylo vyvráceno nejen výpovědí matky a částečně výpovědí oprávněné B., ale i výpovědí bývalé přítelkyně stěžovatele Dagmar Lechmanové (o jejíž věrohodnosti nevznikly žádné pochybnosti) a dalšími zjištěnými skutečnostmi podrobně rozepsanými v usnesení soudu prvního stupně a shrnutými v rozhodnutí odvolacího soudu. V tom se projednávaný případ liší od stěžovatelem poukazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 679/04, neboť ve věci stěžovatele byly provedeny všechny relevantní důkazy k prokázání jeho tvrzení. Pokud byl zamítnut návrh na provedení důkazu přílohami žádostí o poskytnutí dávek státní sociální podpory, oba soudy přijatelným způsobem vysvětlily, proč považovaly takový důkaz pro posouzení věci za nerozhodný. Z dokazování ostatně vyplynulo, že v roce 2009 stěžovateli hrozilo trestní stíhání a že se obával přitížení, pokud by se zjistilo, že dluží výživné, což matku vedlo k tomu, že již v té době nepodala návrh na výkon rozhodnutí a že v předchozím návrhu na zvýšení výživného uvedla, že stěžovatel výživné platí.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svou konzistentní judikaturu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a řadu rozhodnutí na něj navazujících], podle níž procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů, upravuje občanský soudní řád. Ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. l o. s. ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli (§ 120 odst. l al. 2 o. s. ř.). Nelze proto spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanovením čl. 36 Listiny, v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků. Rozhodující je, že z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit, což se v projednávaném případě stalo.

Rozsah práva na spravedlivé soudní řízení, jehož se stěžovatel dovolává, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou. Rozhodnutí soudů všech tří stupňů naopak svědčí o tom, že stěžovateli v přístupu k soudu, či v uplatňování procesních práv v průběhu řízení bráněno nebylo.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1719/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies