IV. ÚS 1882/13

08. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. T., zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, AK se sídlem Nad Rokoskou 38, 182 00 Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 4 T 81/2011-914, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012 č. j. 8 To 108/2012-998 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 4 Tdo 326/2013-38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho trestní věci.

Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 81/2011, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že krajský soud po provedeném dokazování uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle ustanovení § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu přečinu poškození cizí věci podle § 21 odst. 1 k § 228 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 rozsudku) a pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku dokonaným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2 rozsudku), kterých se podle skutkové věty rozsudku dopustil tím, že (stručně vyjádřeno) dne 29. 12. 2010 v době před 13.00 hod. v úseku km 12,7 dálnice D1 ve směru jízdy na Brno při řízení osobního automobilu zn. Mercedes AMG 164, registrační značky X, vysokou rychlostí dojel v levém jízdním pruhu dálnice automobil Ford Escort řízený Radkem Matyášem, se kterým cestovaly Eva Týrová a nezl. Zuzana Matyášová, toto vozidlo předjel pravým jízdním pruhem a bez dodržení bezpečné podélné vzdálenosti prudce zařadil do levého jízdního pruhu těsně před vozidlo poškozeného, bezdůvodně snížil rychlost jízdy a začal intenzivně brzdit. Poškozený Matyáš stačil na vzniklou nebezpečnou situaci zareagovat a intenzivním brzděním zabránil bezprostředně hrozícímu přímému nárazu do zadní části vozidla stěžovatele, který si musel být vědom toho, že úmyslnou riskantní bezohlednou jízdou může způsobit škodu na majetku a ohrozit řidiče a spolujezdce z uvedeného vozidla a že může svým jednáním zapříčinit havárii nebo dopravní nehodu s následky na zdraví jiných osob. Tentýž den okolo 13.00 hod. v úseku km 29,5 až 30 na dálnici D1 ve směru jízdy na Brno stěžovatel obdobným způsobem předjel a omezil v jízdě osobní automobil Mercedes S 500 řízený poškozeným Petrem Raškou, se kterým cestoval jeho nezletilý syn Jan Oliver Šťastný. Poškozený neměl možnost reagovat tak, aby zabránil střetu vozidel, a i přes brzdění narazil do zadní části automobilu stěžovatele jedoucího v tomto okamžiku rychlostí jen 15 km/h, přičemž na vozidle poškozeného vznikla škoda ve výši 416 656 Kč. Krajský soud v Praze odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř roků, k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let. Stěžovateli byla též uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Altea Europe, spol. s r. o. (vlastník vozidla Mercedes S 500) náhradu škody ve výši 150 360,26 Kč.

Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodné, dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Stěžovateli, který byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013 č. j. 4 T 81/2011-1008 prominut uložený trest odnětí svobody.

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil s postupem Krajského soudu v Praze při dokazování a zjišťování skutkového stavu. S odkazy na konkrétně označené nálezy Ústavního soudu zpochybnil, že by na základě provedených důkazů bylo možné jednoznačně a bez vážných pochybností uzavřít, že skutky, jak byly popsány v odsuzujícím rozsudku, se staly. V souvislosti s incidentem s vozidlem Ford Escort stěžovatel poukázal na nesprávné přiřazení údajů z dálniční kamery s údaji z GPS vozidla stěžovatele, některým závěrům v posudku Ústavu soudního inženýrství VUT Brno, týkajících se rychlosti a způsobu jízdy vozidla stěžovatele, oponoval, uvedl, že ze záběrů kamery na mýtné bráně lze dovodit jiný závěr, než jaký přijal soud na základě posudku ÚSI, a z detailů kamerových snímků dovodil, že červené vozidlo jedoucí v těsném závěsu za vozidlem stěžovatele nebylo vozidlo svědka Matyáše. Ke střetu s vozidlem Mercedes S stěžovatel odkázal na závěry znalců z ústavu MBL Crash Expert, s. r. o., kteří zpochybnili tvrzení svědka Rašky o provedení nebezpečného manévru s vozem stěžovatele a o intenzitě a důvodu brždění jeho vozidla. Stěžovatel označil důkazy, které svědčily v jeho prospěch, a tvrdil, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existuje extrémní rozpor, což svědčí o porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel vytkl Krajskému soudu v Praze, že obhajobou nastíněné rozpory nevyjasnil, nepřipustil provedení důkazu revizním znaleckým posudkem a neuvedl přesvědčivé důvody, proč nezohlednil důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele. Výtku podobného obsahového zaměření stěžovatel adresoval i Vrchnímu soudu v Praze.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257).

V oblasti dokazování hlava pátá Listiny neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, či jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Ústavní soud tak respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Proto i posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Krajský soud v Praze založil svá skutková zjištění na důkazech podrobně popsaných a vyhodnocených v odůvodnění svého rozsudku a na jejich základě dospěl ke skutkovým zjištěním, ze kterých vyvodil přiměřené právní závěry. Skutečnost, že některé návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů byly v řízení před Krajským soudem v Praze či v odvolacím řízení zamítnuty, nepředstavuje porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť soudy obou stupňů vysvětlily, proč je považovaly za nadbytečné. Takový postup Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a stejně postupoval i v projednávané věci.

K námitce opomenutí důkazů soudem prvního a druhého stupně Ústavní soud poznamenává, že podle doktríny opomenutých důkazů je opomenutým důkazem zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez logického odůvodnění odmítne provést. V takovém případě může pochybení soudu dosáhnout ústavněprávního rozměru a zavdat důvod ke kasaci takového rozhodnutí Ústavním soudem; tak se také stalo ve věcech, jež Ústavní soud řešil nálezy, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal. Jiná je ovšem situace u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obžalovaného - takto o navržených důkazech usoudil jak Krajský soud v Praze, tak i Vrchní soud v Praze v projednávané věci. V takových případech nepředstavuje přiměřeně odůvodněné zamítnutí důkazního návrhu zásah do základního práva osoby, proti níž se řízení vede.

Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti, skutečností vyplývajících ze spisu Krajského soudu v Praze a napadených rozhodnutí, typických pro projednávanou věc, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze vyplývá přiměřený popis a interpretace jednání stěžovatele, jehož vina byla prokázána na základě označených důkazů řádně provedených, hodnocených a interpretovaných krajským soudem tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů soud následně vyvodil. Postup soudu prvního stupně v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu verifikoval soud odvolací, který označil celkový rozsah dokazování za naprosto dostačující ke zjištění skutkového stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Odvolací soud zdůraznil, že obžaloba nebyla podána pro nedbalostní delikt (dopravní nehodu), a proto tu část dokazování, která se věnovala otázce objasnění mechanismu vzniku poškození obou vozidel Mercedes z pohledu možnosti zabránit jejich kolizi, považoval za vcelku zbytečnou. K námitkám obhajoby uvedl, že dohady nad znaleckými posudky nejsou na místě a jenom odvádějí pozornost od důkazů skutečně relevantních; soud prvního stupně proto nepochybil, pokud návrhy na další doplnění dokazování zamítl jako nadbytečné. Odvolací soud se též plně ztotožnil s hodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně, které považoval za přesvědčivé, vyčerpávající a logické, a uzavřel, že stěžovatel byl jednoznačně usvědčen výpověďmi svědků Radka Matyáše, Evy Týrové a Petra Rašky. Vrchní soud v Praze odůvodnil, proč ani on nepovažoval za nutné doplnit dokazování, a v reakci na námitky obhajoby velmi kriticky hodnotil některá její tvrzení. Dle názoru Ústavního soudu postup soudu prvního a druhého stupně nevykazoval rysy svévole a ani jiným způsobem neposkytl prostor pro zásah Ústavního soudu. Shodný závěr Ústavní soud učinil i ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož přezkum byl zaměřen na obsahové posouzení uplatněných dovolacích důvodů.

Ústavní soud tak uzavírá, že nepovažoval nepřijetí některých návrhů obhajoby za zkrácení jeho práv a neprovedení některých navržených důkazů za zpochybnění spravedlivosti procesu jako celku, a shodně jako soud dovolací opakuje, že neshledal extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právním závěrem soudů, což je podle judikatury podmínka, za níž by mohl případně přistoupit k přehodnocování provedených důkazů a následně i kasaci soudních rozhodnutí. Soudy nižších stupňů se též vyjádřily k rozporům mezi výpověďmi poškozených na straně jedné a protichůdnými tvrzeními stěžovatele podporovaného výpovědí jeho spolucestující, svědkyně Hrdé, na straně druhé, pečlivě zvažovaly věrohodnost obou verzí incidentů a jasně a srozumitelně vysvětlily své hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům, včetně znaleckého posudku předloženého obhajobou.

Ústavní soud se též zabýval otázkou, zda postupem a rozhodnutím Krajského soudu v Praze nedošlo k porušení zásady presumpce neviny, zejména principu in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny). Ústavní soud již dříve judikoval, že pokud lze na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73), nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Zároveň však také uvedl, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupin výpovědí je pravdivá a její věrohodnost není ničím zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tak se také stalo v projednávané věci, kdy Krajský soud v Praze svoje rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil, v odůvodnění se přiléhavě a řádně vypořádal s námitkami stěžovatele částečně opakovanými v ústavní stížnosti, přičemž zvlášť pečlivě se věnoval vysvětlení, na základě jakých důkazů a úvah dospěl k závěru o vině stěžovatele. Za této situace Ústavní soud neshledal prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo, jak tvrdil stěžovatel.

Ústavní soud rovněž nepřisvědčil obecně tvrzenému porušení práv zaručených v hlavě páté Listiny. Ze spisu Krajského soudu v Praze ověřil, že stěžovateli se dostalo plně kontradiktorního procesu, osobně a za přítomnosti svého obhájce se účastnil hlavního líčení před Krajským soudem v Praze (č. l. 803-814, 854-872) i veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze (č. l. 993-995), čerpal opravné prostředky a v realizaci jeho procesních práv mu nebylo bráněno.

Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2014


Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1882/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies