II. ÚS 2087/14

08. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem se sídlem Rumunská 29, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, čj. Ncp 3638/2013-16, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 17. 6. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na zákonného soudce a do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze rozhodl v souladu s ustanovením § 104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a po právní moci tohoto rozhodnutí bude proto věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2. V odůvodnění usnesení vrchní soud uvedl, že předmětem řízení je náhrada škody, která měla vzniknout v důsledku neoprávněného zásahu některými rozhodnutími soudů, a nejedná se proto o ochranu osobnosti, leč o spor, opírající své nároky o ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").

3. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že vrchní soud napadené usnesení dostatečně neodůvodnil, nezohlednil stěžovatelovo vyjádření k otázce věcné příslušnosti, přičemž stěžovatel trvá na tom, že se jedná o řízení ve věci zásahu do jeho osobnostních práv.

4. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

5. K věci samé Ústavní soud uvádí následující.

6. Jak plyne ze shora uvedeného, podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že vrchní soud napadené usnesení řádně neodůvodnil. Přitom i stěžovatel si je vědom ustanovení § 169 odst. 2 věta prvá o. s. ř., podle něhož "[v]yhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění." Rovněž Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. za všechny např. nález ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 148/13, veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz) připouští, že rozhodování o věcné příslušnosti podle ustanovení § 104a o. s. ř. nevyžaduje odůvodnění v takové podobě, jaká je striktně vyžadována u jiných typů rozhodnutí.

7. Na druhou stranu Ústavní soud opakovaně konstatoval (srov. shora citovaný nález a judikaturní odkazy v něm obsažené), že tuto výjimku je třeba vykládat restriktivně zvláště tehdy, zaujme-li účastník řízení ve svém vyjádření k otázce příslušnosti stanovisko; přitom v právě projednávaném případě stěžovatel takové stanovisko vrchnímu soudu skutečně poskytl a přiložil je i k ústavní stížnosti. K právnímu názoru Městského soudu v Praze, že v případě stěžovatelova žalobního žádání se nejedná o žádnou z výjimek, kdy v prvním stupni nerozhodují okresní (respektive obvodní) soudy, se ovšem stěžovatel vyjádřil pouze tak, že nesouhlasí s přehodnocováním své žaloby; podle jeho názoru tato není ničím jiným než žalobou na ochranu osobnosti. Dále stěžovatel ve svém vyjádření už jen rozvádí tezi o České republice jako o korupčním státě a uvádí, proč odůvodnění soudního rozhodnutí, jímž mělo být zasaženo do jeho osobnostních práv, obsahuje jen "nechutné drby a pomluvy".

8. Za této situace má ale Ústavní soud za to, že stručné odůvodnění usnesení vrchního soudu, obsažené v ústavní stížností napadeném usnesení, je zcela adekvátní s ohledem na obsah argumentace stěžovatele i zákonnou úpravu, která umožňuje tato rozhodnutí neodůvodňovat vůbec. Stěžovatel své vyjádření ke smysluplné argumentaci nevyužil a ani argumentace v ústavní stížnosti se právnímu názoru městského soudu, týkajícímu se otázky příslušnosti, s nímž se vrchní soud ztotožnil, nevěnuje.

9. Proto postačuje, aby Ústavní soud toliko odkázal na vlastní judikaturu, jež se vztahem mezi žalobou na ochranu osobnosti a nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. zabývá (srov. k tomu např. nálezy ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, anebo ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08). V těchto nálezech totiž zdejší soud poukázal na to, že ústavním základem odpovědnosti za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 13 Úmluvy. Čl. 36 odst. 4 Listiny přitom odkazuje ohledně bližší úpravy na zákon, jímž je zákon č. 82/1998 Sb., který byl významně novelizován zákonem č. 160/2006 Sb. Tato novela přinesla novum v podobě náhrady vzniklé nemajetkové újmy, jíž se lze domáhat jako součásti náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Do účinnosti zmíněné novely v českém právním řádu neexistovala jiná možnost pro uplatnění nároku za způsobenou nemateriální újmu za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí než žaloba na ochranu osobnosti. "Nelze proto z ústavního hlediska aprobovat postup těch okresních soudů, které v řízení o poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 106/2006 Sb., za splnění podmínek stanovených v ust. § 14 odst. 3 a v ust. § 15 odst. 2 tohoto zákona, předkládají věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti vrchním soudům s odůvodněním, že se jedná o nárok vyplývající z ochrany osobnosti a věcně příslušné tak mají být krajské soudy. Takto uplatněný nárok u soudu však vyplývá z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a čerpá odůvodnění přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny. Fakt, že nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem bylo zasaženo do osobnostních práv jedince, je nutno považovat za kritérium potřebné pro stanovení výše přiměřené náhrady za vzniklou imateriální újmu (věta druhá ust. § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.)." Krom toho Ústavní soud poukázal i na odlišně stanovenou poplatkovou povinnost v řízení o ochraně osobnosti a o odpovědnosti za újmu podle zákona č. 82/1998 Sb.

10. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2087/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies