IV. ÚS 3191/12

08. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Dr. Trung Kien Pham, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 914/2011-211 ze dne 31. 5. 2012 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 294/2010-183 ze dne 1. 9. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalobou ze dne 7. 2. 2008 se stěžovatel domáhal zaplacení celkové částky 890.875,20 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného postupu Policie ČR v trestním řízení ve výši 500.000,- Kč (100.000,- Kč za nezákonnou domovní prohlídku, 220.000,- Kč za 22 dnů vazby, 110.000,- Kč za protiprávní postup příslušníků policie především s ohledem na medializaci případu, 90.000,- Kč za celou dobu trestního stíhání), dále částku 362.125,20 Kč sestávající z nákladů obhajoby v průběhu trestního řízení, z hotových výdajů, z úroku z finančních prostředků zadržených při domovní prohlídce, z úroku ze složené jistiny a z náhrady za vazbu a částku 28.750,40 Kč za náklady na právní zastoupení při uplatňování nároku u příslušného orgánu státní správy. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 2. 2010 č. j. 25 C 71/2008-93, výrokem I. uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 210.000,- Kč, výrokem II. zamítl žalobu co do zaplacení částky 290.000, výrokem III. zamítl žalobu o zaplacení částky 390.825,20 Kč s úrokem z prodlení od 14. 7. 2007 do zaplacení a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání stěžovatele proti zamítavému výroku II., výroku III. v rozsahu částky 256.850,10 Kč a výroku IV a žalované proti vyhovujícímu výroku I co do částky 88.000,- Kč, tedy co do zaplacení nemajetkové újmy za postup policie ve výši 50.000,- Kč a nemajetkové újmy za vykonanou vazbu ve výši 38.000,- Kč Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 88.000,- Kč (výrok I.), v zamítavém výroku II. o zaplacení částky 290.000,- Kč a úroku z prodlení jej potvrdil a dále změnil tak, že žalované uložil zaplatit přesně specifikovaný úrok z prodlení (výrok II.) a v zamítavém výroku III. tento potvrdil co do částky 28.750,- Kč s úrokem z prodlení, co do částky 228.100,10 Kč a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Odvolání vedlejšího účastníka na straně žalobce odmítl (výrok IV.). Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 88.000,- Kč a proti výroku II., pokud jím bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o zaplacení částky 290.000,- Kč, podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud výše uvedeným rozsudkem podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 jako nedůvodné zamítl, ve zbývající části jej za aplikace 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) a § 243c odst. 2 téhož zákona jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že mu nebyla přiznána rozhodnutím odvolacího soudu a dovolacího soudu žádná částka zadostiučinění a za zásah do osobnostní sféry stěžovatele, a to i navzdory tomu, že toto zadostiučinění požadoval svou žalobou. Soud prvního stupně ve věci původně rozhodl, že právě za zásah do osobnostní sféry stěžovatele náleží částka 88.000,- Kč, avšak odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by to bylo jakkoliv odůvodněno s ohledem na skutkové okolnosti případu či na provedené důkazy. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítl, že napadený rozsudek "je ukázkovým projevem zjevného porušení práva na spravedlivý proces a na předvídatelnost rozhodnutí", kdy o totožných věcech je stejným soudem i stejným senátem rozhodováno zcela jinak. Takovéto rozhodování prý postrádá složku předvídatelnosti a právní jistoty pro stěžovatele a činí z rozhodování soudu rozhodování založené na principu náhodného výběru. K tomu stěžovatel doplnil, že je namístě pochybovat, zda o stěžovatelově věci bylo rozhodnuto jinak i z důvodu jeho státní příslušnosti k Vietnamské socialistické republice, kdy "poslední dobou jsou v médiích šířeny o vietnamské komunitě jen negativní zprávy". Stěžovatel vedle toho vznesl námitku nezákonného soudce, maje za to, že senát odvolacího soudu 19 Co není senátem, kterému měla věc napadnout a který měl věc projednat, resp. soudci tvořící tento senát neměli být zákonnými soudci ve věci. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs opakováním argumentů, s nimiž se zejména obecné soudy uspokojivě vypořádaly.

Pokud jde o námitku nezákonného soudce, resp. nesprávného senátu, je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel jí uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení, jak ji má na mysli ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., podle kterého lze žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Posledně uvedená výjimka přirozeně není na stěžovatelův případ použitelná, protože Městský soud v Praze rozhodoval jako soud odvolací, a proto o odvolání nemohl rozhodnout samosoudce (§ 36a odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). Stěžovatel však vyčerpání tohoto procesního institutu nedoložil (ani tuto námitku nevznesl v dovolacím řízení), a proto se Ústavní soud nemohl předmětnou námitkou s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti zabývat (nadto by ústavní stížnost musela ze své podstaty směřovat právě proti rozhodnutím soudů vzešlým z řízení o této žalobě).

Pokud jde o zbylé výhrady, nemohl jim Ústavní soud přisvědčit. Tvrzení stěžovatele, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by to bylo jakkoliv odůvodněno s ohledem na skutkové okolnosti případu či na provedené důkazy, neobstojí, jelikož Městský soud v Praze své rozhodnutí v této části založil na stejných důkazech, z nichž vycházel i nalézací soud, ale jinak je hodnotil, přičemž své hodnocení dostatečně a ústavně konformním způsobem odůvodnil (str. 10).

Výtka stěžovatele adresovaná Nejvyššímu soudu, podle které o totožných věcech je stejným soudem i stejným senátem rozhodováno zcela jinak, není důvodná, neboť jednak skutkové okolnosti případů, které Nejvyšší soud řešil ve stěžovatelem uváděných rozhodnutích (judikáty 30 Cdo 4280/2011 a 30 Cdo 2813/2011), jsou odlišné od nyní posuzovaného případu, a to zejména co do "dospělosti" nezákonného či jinak vadného trestního řízení, kdy ve věcech řešených odkazovanými rozsudky trestní řízení skončilo až zproštěním obžaloby soudem, což nutně vedlo nejen k déletrvajícím účinkům takového trestního řízení, nýbrž i k zesílení intenzity zásahu do práv poškozených. Totiž v momentu, kdy trestní řízení dospěje do stádia podané obžaloby a věc je soudem veřejně projednávána, mnohdy ještě v odvolacím, popřípadě i dovolacím řízení, není možno odhlédnout od jejích inherentních difamačních účinků, které mají zpravidla dalekosáhlejší důsledky, nežli kdyby byla věc skončena v přípravném řízení. Rovněž otázka stěžovatelem tvrzené medializace ze strany orgánů činných v trestním řízení byla soudy zohledněna, přičemž ani jeden z nich nedospěl k závěru o tom, že nebylo prokázáno, že by orgány činné v trestním řízení nepravdivě informovaly média o probíhajícím trestním stíhání žalobce, popřípadě nerespektovaly zásadu presumpce jeho neviny (srov. str. 6 rozsudku dovolacího soudu, str. 10 in fine rozsudku odvolacího a zejména str. 5 - 6 rozsudku nalézacího soudu). Konečně je také třeba uvést, že rozhodnutí o stěžovatelově dovolání bylo učiněno dříve, než byla vydána vzpomínaná vyhovující rozhodnutí.

Pochybnost stěžovatele stran údajného (rasově motivovaného) diskriminačního rozhodování Nejvyššího soudu o jeho dovolání se neopírá o žádné konkrétní poznatky, což stěžovatel sám připouští, pročež se jí Ústavní soud ani blíže zaobírat nemohl. Krom toho ústavní stížností napadený rozsudek dovolacího soudu nevykazuje žádné nestandardní formulace či jinak netypické prvky, z nichž by snad bylo možno na onu pochybnost alespoň zčásti usuzovat (byť samotná mysl soudců se přirozeně ocitá vně jakéhokoli přezkumu). Skutečnost, že Nejvyšší soud ve shora citovaných judikátech vyhověl podaným dovoláním, ještě neznamená, že postupoval diskriminačně, tedy zamítl, resp. odmítl dovolání jen pro stěžovatelův původ, a sice z důvodu nezanedbatelných odlišností jednotlivých kauz.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 8. července 2014


Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3191/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies