I. ÚS 2570/13

09. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SVT Group, a. s., se sídlem Sokola Tůmy 1099/1, Ostrava - Hulváky, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou se sídlem Sokolská třída 871/6, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno - město, ze dne 3. června 2013 č. j. 159 EX 01318/13-008 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. července 2013 č. j. 40 Co 531/2013-015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností (doručenou datovou zprávou dne 21. 8. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Soudní exekutor Mgr. Jan Krejsta napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na své pověření vedením exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. Romanem Peškem. Své rozhodnutí soudní exekutor odůvodnil tím, že z pokynu Okresního soudu v Přerově vyplývá, že soudnímu exekutorovi bylo uloženo, aby zamítl návrh na nařízení exekuce podle citovaného rozhodčího nálezu s odůvodněním, že rozhodčí doložka je neplatná z důvodu neexistence konkrétního určení rozhodce ad hoc, když právo volby rozhodce bylo ponecháno právnické osobě, která však není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. K odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí soudního exekutora krajský soud v záhlaví citovaným usnesením potvrdil usnesení soudního exekutora jako věcně správné.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka označila právní názor soudního exekutora i Krajského soudu v Olomouci - pobočky v Olomouci za rozporný s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a oponovala mu. Tvrdila, že v rozhodčí doložce byl jednoznačně dohodnut způsob určení počtu i osob rozhodců a nebylo odkazováno na žádný jednací či rozhodčí řád. Podle ujednání smluvních stran měl "spor rozhodovat rozhodce jmenovaný Společností rozhodců s. r. o., vybraný ze seznamu rozhodců vedeného Společností rozhodců s. r. o.". Takto označený způsob určení podle stěžovatelky odpovídal ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a současně korespondoval dlouhodobě obecně přijímanému stanovisku i zahraniční praxi, které připouštějí, aby osobu rozhodce určovala třetí osoba, která je k takovému postupu zmocněna rozhodčí smlouvou. Postup, při němž je rozhodce vybrán nezávislou třetí osobou, byl ostatně dle stěžovatelky zmíněn a aprobován i Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 (N 187/63 SbNU 171). Stěžovatelka proto setrvala na tvrzení, že nebyl dán žádný důvod k pochybnostem o platnosti rozhodčí doložky a pravomoci rozhodce.

4. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

5. Ústavní soud připomíná, že dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že základní zásady řízení platí i v řízení před rozhodci a že právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), lze vztáhnout i na řízení rozhodčí. Požadavek na konkretizaci a individualizaci rozhodce zdůrazňuje proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu, a proto není-li věc rozhodována rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování. V rámci ústavněprávních požadavků na rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách Ústavní soud nevyloučil, že za "přípustný by mohl být považován případně i takový postup, při němž s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci, tzn. výběr by nebyl ponechán pouze na vůli jediného účastníka" (stěžovatelkou zmiňovaný nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011, N 187/63 SbNU 171).

6. V projednávané věci stěžovatelka nesouhlasila se závěrem soudního exekutora i krajského soudu ohledně platnosti rozhodčí doložky, podle které měl být rozhodce vybrán soukromou rozhodčí společností ze seznamu rozhodců jí vedeného. Shodnou problematikou, co do skutkového i právního základu, se Ústavní soud již zabýval; stěžovatelka totiž předložila Ústavnímu soudu několik v podstatě obsahově totožných ústavních stížností.

7. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2572/13 ze dne 5. 9. 2013 (dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz) již Ústavní soud zhodnotil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (po obsahové stránce zcela obdobné nyní přezkoumávanému rozhodnutí) jako zjevně ústavně souladné s kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny. K námitkám stěžovatelky zdůrazňujícím odlišnost situace, kdy je při výběru rozhodce odkazováno na organizační či jednací řády soukromých společností, od situace, kdy se výběr rozhodce uskutečňuje dle seznamu rozhodců vedeného u takové společnosti a na žádné jednací řády se neodkazuje, Ústavní soud v uvedeném usnesení uvedl, že jde o rozdíl čistě formální. Připomněl, že ve stěžovatelkou citovaném nálezu II. ÚS 2164/10 ve vztahu k soukromým rozhodčím společnostem poznamenal, že "takový seznam rozhodců může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. Výběr rozhodce pak vůbec nemusí záviset na vůli účastníka, který se na daný subjekt obrací, nýbrž daleko více může být ovlivněn ze strany rozhodčí společnosti (např. zařazením konkrétních osob do seznamu nebo naopak vyřazením jiných). To znemožňuje transparentní výběr rozhodce" (srov. bod 29 cit. nálezu). Ústavní soud sice stěžovatelce přisvědčil v tom, že v dané věci nešlo o případ, kdy by jako žalující strana sama vybírala rozhodce ze seznamu soukromé rozhodčí společnosti (výběr tedy neodvisel od její vůle), zdůraznil však, že tato skutečnost k platnosti rozhodčí doložky sama o sobě nepostačovala, neboť je zapotřebí i dalších záruk, pokud šlo o vlastní jmenné seznamy rozhodců takových soukromých rozhodčích společností.

8. V usneseních ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2575/13 a sp. zn. III. ÚS 2567/13, stejně jako následně v usnesení ze dne 12. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 2304/13 (všechna dostupná elektronicky tamtéž) dal též třetí senát Ústavního soudu najevo, že neshledal žádný důvod, pro který by se měl od závěrů obsažených v usnesení sp. zn. II. ÚS 2572/13 odchýlit, a shodně tak nyní činí i první senát Ústavního soudu v projednávané věci. V podrobnostech odkazuje na obsah odůvodnění citovaných usnesení s tím, že s ohledem na totožnost účastníků řízení není třeba je podrobněji opakovat.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2570/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies