I. ÚS 3117/13

10. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Koudele, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, se sídlem Milešovská 6,130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2013 č. j. Aprk 40/2013-163 a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2013, č. j. Nao 35/2013-157, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") oběma napadenými rozhodnutími a práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 3 odst. 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy napadeným rozhodnutím č. j. Aprk 40/2013-163.

2. Napadené usnesení č. j. Aprk 40/2013-163 bylo vydáno v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, jímž se stěžovatel domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu Krajským soudem v Plzni v řízení vedeném pod sp. zn. 30A 45/2012, což je řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, kterým je Západočeská univerzita v Plzni. Napadené usnesení o podjatosti č. j. Nao 35/2013-157 bylo procesním rozhodnutím, kterým byla zamítnuta námitka stěžovatele o podjatosti soudců senátu Aprk Nejvyššího správního soudu v řízení, které bylo ukončeno vydáním napadeného usnesení č. j. Aprk 40/2013-163. Jednalo se dle stěžovatele již o čtvrtý jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podaný kvůli průtahům v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 30A 45/2012.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti proti oběma napadeným usnesením uvádí, že musí svou procesní aktivitou nutit správní soudy k činnosti v přiměřené lhůtě, musí rovněž soustavnou kritikou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tento soud nutit k vydání odůvodněných rozhodnutí. Nejvyšší správní soud podle něj v řízení vedeném pod sp. zn. Aprk 40/2013 porušil hned několik procesních práv stěžovatele, čímž zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce a porušil zásadu autonomie vůle jednotlivce. Právo na spravedlivý proces a právo na autonomii vůle jednotlivce měl Nejvyšší správní soud porušit tím, že ignoroval jeho dispozitivní právní úkon, kterým vzal stěžovatel návrh zpět, a věc projednal meritorně. Tím fakticky zamezil možnosti stěžovatele domoci se náhrady nákladů řízení. V prohlášení ze dne 31. 5. 2013 je uvedeno, že stěžovatel trvá na tom, aby byl návrh projednán, nikoli aby o něm bylo meritorně rozhodnuto. Prohlášení o trvání na návrhu má mít pouze ten účinek, že se k návrhu bude i nadále přihlížet, nejedná se však o prohlášení, kterým by účastník trval na meritorním projednání věci. Zpětvzetí uvedené ve stejném dokumentu pak časově následuje po prohlášení o trvání na návrhu. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší správní soud není veden snahou rozhodnout věc spravedlivě a v souladu se zákonem, ale snahou minimalizovat přiznávání náhrady nákladů řízení a tím odrazovat potenciální navrhovatele od podávání těchto návrhů, čímž uleví soudům, státnímu rozpočtu a navíc sníží nápad těchto věcí Nejvyššímu správnímu soudu, což umožní, aby o těchto návrzích rozhodoval i nadále pouze jeden senát ve stále stejném složení a ten si tímto způsobem uchovával výlučnost v rozhodování o těchto věcech, díky čemuž může i nadále chránit státní rozpočet a soudy dostávající se do prodlení.

4. V řízení bylo podle stěžovatele porušeno právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Všechny návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu totiž řeší pouze jediný senát, který funguje ve stále stejném složení. Dle stěžovatelova názoru je podjatost dána v jejich vztahu ke kolegům, soudcům, k jejichž nečinnosti jsou nepřiměřeně shovívaví a to dokonce do té míry, že vystupují v roli nikoli nestranného soudu, nýbrž v roli obhájce soudů, které jsou v prodlení.

5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

8. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou. V obdobné věci stěžovatele (vedené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 1552/13) již shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou námitku, že ve stěžovatelově případě došlo, jakožto důsledek toho, že v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu rozhoduje ve správním soudnictví již několik let tentýž tříčlenný senát, k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Základní smysl garance ochrany institutu zákonného soudce vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. února 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), když poukázal na to, že tento institut "na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc"," (obdobně též nález ze dne 27. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03). Podstatou práva na zákonného soudce tak je to, aby pro posouzení každého soudu řádně podaného návrhu byl příslušný jediný nezávislý soudce (resp. senát či jiný kolegiální orgán) určený podle obecných, předem stanovených kritérií. Znění ani smysl čl. 38 odst. 1 Listiny nezakládá ústavní právo na pluralitu potenciálně rozhodujících soudců. Jinak řečeno, je-li zaručena nestrannost a nezávislost rozhodujícího soudce, není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce, rozhoduje-li v celé zemi určitou agendu jen jediný samosoudce, ač by vhodnost takového systému z hlediska jiných ústavních hodnot byla pochopitelně minimálně diskutabilní. Rozvrh práce Nejvyššího správního soudu, dle nějž je určitá agenda přidělována několik let stejně složenému tříčlennému senátu, výše uvedené závěry dle názoru Ústavního soudu nijak neporušuje.

9. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 3117/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies