I. ÚS 2974/13

10. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Pouchovská 1255/109B, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2013 č. j. 25 Co 150/2013-563 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 1. 2013 č. j. 13 P 82/2007-521, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení rovnosti práv před soudem dle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Dále stěžovatelka namítá porušení práv obou nezletilých dětí, garantovaných čl. 6 písm. c) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, dle kterého soud v řízení, které se týká dítěte, musí vzít jeho názor náležitě v úvahu.

2. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí bylo stěžovatelce uděleno napomenutí. Řízení bylo zahájeno z úřední moci na základě podnětu Městského úřadu Žamberk. Soud v řízení o výchovném opatření vycházel ze spisového materiálu, znaleckých posudků, výpovědi otce, jemuž byly děti svěřeny do péče, jako účastníka řízení, výpovědi stěžovatelky jako účastnice řízení, zpráv psycholožky poskytující rodině mediační služby a dalších důkazů. Na základě zmíněných podkladů došel soud prvního stupně k závěru, že matka výrazně narušovala výchovu dětí ze strany otce, a to tím, že děti ovlivňovala, zejména nezletilou dceru, a vyvolávala tak nebezpečí, že se otec stane "zavrženým rodičem". Soud sice konstatoval zlepšení situace, neboť rodiče začali využívat mediační službu i za přítomnosti dětí, což přispělo ke snížení napětí, nicméně vzhledem k závažnosti chování matky v minulosti přistoupil k uložení výchovného opatření v podobě napomenutí.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelka podala odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně, avšak došel k závěru, že v období řízení před soudem prvního stupně zlepšení situace a přístup matky uložení výchovného opatření neodůvodňovaly. V průběhu řízení odvolacího však došlo k opětovnému zhoršení situace za přispění stěžovatelky a podmínky pro uložení výchovného opatření byly naplněny, odvolací soud proto shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že tvrzení o jejím negativním vlivu na děti v podobě navádění proti otci nebyla podložena důkazy. Poukazuje na to, že se na děti, zejména na dceru, snaží působit tak, aby otce a jeho manželku přijímaly co nejvstřícněji a snaží se tak zlepšit situaci v rodině. Tvrzení otce, že komunikace mezi ním a stěžovatelkou se v průběhu odvolacího řízení zhoršila a že na dceři pozoruje zneklidnění a dochází ke zvýšenému ovlivňování ze strany matky, nebyla odvolacím soudem nijak ověřena a soud neprovedl ani výslech dětí k ověření podstatných skutečností.

III.
Hodnocení Ústavního soudu

5. Předně považuje Ústavní soud poukázat na skutečnost, že byť se stěžovatelka dovolává porušení práva na rovné postavení v řízení před soudem, z obsahu stížnosti plyne, že namítá především porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka taktéž namítá porušení práv nezletilých dětí. K tomuto Ústavní soud konstatuje, že uvedené ustanovení Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, dle kterého je třeba zohlednit názory dětí v řízení, které se jich týká, je dostatečně konkretizováno na podústavní úrovni (srov. dříve ustanovení § 30 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, nyní § 867 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Předmětné řízení o uložení výchovného opatření se však týkalo osoby stěžovatelky, nikoli nezletilých dětí a jejich práv, a stěžovatelka proto není v tomto řízení aktivně legitimována namítat porušení těchto práv. Stěžovatelka ve skutečnosti tvrdí, že soud nevyslechnul děti jako svědky, tedy taktéž pochybení spadající pod rozsah práva na spravedlivý proces. Optikou tohoto práva proto Ústavní soud ústavní stížnost posoudil.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

7. Stěžovatelka přitom namítá především věcnou nesprávnost rozhodnutí obecných soudů a polemizuje se závěry, které soudy učinily. Ústavnímu soudu však nepřísluší přezkoumávat jednotlivé závěry obecných soudů ani provedené důkazy, může hodnotit pouze dodržení zásad spravedlivého procesu. Na této úrovni pak dle Ústavního soudu rozhodnutí obecných soudů netrpí žádnými zásadními vadami. Obě rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna a jsou založena na rozsáhlém a důvěryhodném důkazním materiálu (znalecké posudky, výpovědi psycholožky). Tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud postavil své rozhodnutí na nepodloženém tvrzení otce o zhoršení komunikace, se nezakládá na pravdě, neboť z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že mimo výslechu otce vycházel taktéž z pohovoru opatrovníka s dětmi a zprávy pedagogicko-psychologické poradny, předložené právě stěžovatelkou, přičemž vše zasadil do kontextu již zmiňovaného důkazního materiálu. Skutečnost, že soud neprovedl výslech dětí jako svědků, nemůže založit porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, neboť je na uvážení obecných soudů, které důkazy provedou ke zjištění skutkového stavu. Z rozhodnutí je zřetelné, že znalecké posudky a vyjádření odborníků považovaly soudy za dostatečné ke zjištění postoje dětí, zjištěný skutkový stav je přitom dostatečně odůvodněn. Ústavnímu soudu v takovém případě nepřísluší závěry soudů přezkoumávat.

8. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2974/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies