III. ÚS 1850/14

10. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Červeného, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, K Brusce 124/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014 č. j. 28 Cdo 893/2014-362, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013 č. j. 24 Co 30/2012-328 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. června 2011 č. j. 34 C 235/2005-251, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu elektronicky dne 28. 5. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecného soudu, a to pro tvrzené porušení základního práva na ochranu majetku a na rovnost a na spravedlivý proces (podle čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla zamítnuta žaloba (podaná původní žalobkyní Annou Widmannovou), domáhající se určení, že žalující je vlastníkem pozemků v katastrálním území Velké Chuchle (označených identifikačními údaji z pozemkové knihy i nyní z katastru nemovitostí, jakož i výměrou pozemků či části pozemků). Bylo také vysloveno, že tímto rozsudkem se zcela nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 25. března 21005 č. j. PÚ 113/91/7.

3. O odvolání stěžovatele jako žalobce (právního nástupce původní žalobkyně) proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze, kterým byl napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 potvrzen. Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u pozemkového úřadu, v němž bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 23. ledna 2005 č. j. PÚ 113/91/7 o tom, že původní žalobkyně není vlastnicí předmětných nemovitostí. Správní orgán ve svém uvedeném rozhodnutí dovodil, že tu nejsou dány podmínky pro vydání nemovitostí podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), protože jde o pozemky nacházející se už od roku 1906, respektive v současném rozsahu od roku 1942, v prostoru dostihového závodiště a jsou jeho součástí, zatím co původní žalobkyně tvrdila, že tu nejde o tělovýchovné nebo sportovní zařízení. V průběhu soudního řízení původní žalobkyně zemřela a jednáno bylo dále s jejím procesním nástupcem (stěžovatelem). V soudním řízení bylo sporné, zda vydání předmětných pozemků brání skutečnost, že se na nich nalézá Dostihové závodiště ve Velké Chuchli a zda existence tohoto závodiště představuje překážku vydání pozemků ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991Sb. Soud prvního stupně, a shodně s ním i odvolací soud dospěly k závěru, že dostihové závodiště je sportovním zařízením; odvolací soud poukazoval i na to, že dostihy jsou obecně veřejností vnímány jako sport a dostihové závodiště jako sportovní zařízení. Bylo-li na dotčených pozemcích zřízeno dostihové závodiště před 1. 10. 1976 [srov. § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb.], je naplněna překážka vydání pozemků ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, a to již pro samu existenci závodiště na předmětných pozemcích. Podle názoru odvolacího soudu je toto závodiště areálem, který předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky a takový areál nelze ani dělit (tj. vydat jen jeho část); jeho součástí je vše, co je součástí areálu závodiště (tj. tribuny, přístupy k nim, šatny, stáje a závodní okruhy), ale i další potřebná zařízení (tj. vnitřky závodních drah, volná místa mezi objekty, odstavné plochy, slepé rohy apod.) Odvolací soud proto (s poukazem na právní závěry vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1939/2007 a 28 Cdo 2518/2006, ale i v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2744/2009 a IV. ÚS 342/02 (dostupných na http://nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, že nemovitosti, které jsou součástí areálu závodiště ve Velké Chuchli, nemohou být vydány žalující oprávněné osobě.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl a v odůvodnění poukázal na závěry v rozhodnutích pozemkového úřadu a zejména odvolacího soudu stran povahy dostihového závodiště jako sportovního zařízení (viz sub 3), kde odvolací soud argumentoval tím, že "dokumentace o výstavbě dostihového závodiště zmiňuje řadu objektů zcela evidentně sloužících pro funkce celého dostihového areálu ve Velké Chuchli jako sportovního zařízení, tj. klusáckou dráhu, tréninkové plochy, úpravy terénu pro skoky koní, jakož i tribuny pro diváky, což vede k závěru, že dostihové závodiště nelze považovat jako zařízení sloužící výhradně k výchově koní jako hospodářských zvířat v rámci živočišné výroby, ale jako zařízení využívané pro pořádání závodů koní - dostihů, při kterých jde o sportovní zápolení koní a jezdců na koních". Dostihy jsou také obecně širokou veřejností vnímány jak sport a v návaznosti na to je i dostihové závodiště chápáno jako sportovní zařízení; stavbu tohoto zařízení je třeba chápat šíře než jen z hlediska stavebních předpisů a odkaz na ně ve stavebních povoleních. Odvolací soud kladl důraz i na to, že také dovolací soud se v rozsudku 28 Cdo 1939/2007 "k uvedené otázce nevyjádřil odlišně".

5. Bez významu z hlediska Nejvyššího soudu bylo i to, že odvolací soud navíc vyšel z toho, že toto závodiště bylo na dotčených pozemcích zřízeno již v roce 1906 a minimálně od roku 1942 existuje v současném rozsahu. Odvolací soud byl proto toho názoru, že "bylo-li na uvedených pozemcích zřízeno závodiště před 1. říjnem 1976 (srov. § 11 odst. 1 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb.) je naplněna překážka vydání pozemků ve smyslu tohoto zákonného ustanovení, přičemž počáteční hranice zřízení sportovního zařízení v tomto zákonném ustanovení není upravena; tělovýchovné nebo sportovní zařízení, zřízená před 1. 10. 1976, jsou překážkami vydání pozemků již pro samotnou svoji existenci na pozemcích". Dále poukázal na skutečnost, že dostihové závodiště ve Velké Chuchli má nepochybně povahu areálu, takže podle ustáleného závěru z judikatury takový areál nelze dělit (vydat jeho část). V této souvislosti bylo poukázáno také na obdobné právní závěry, které byly zaujaty v rozhodnutích dovolacího soudu (např. v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1939/2007 a 28 Cdo 2518/2006), ale i na obdobné právní závěry z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2784/2009, II. ÚS 78/98 a IV. ÚS 342/02 (dostupných na http://nalus.usoud.cz).

6. Pokud šlo o otázku uváděnou v dovolání dovolatele, jak měl odvolací soud rozhodnout o odvolání JUDr. Jiřího Slavíčka, správce konkursní podstaty Dostihového závodiště, státního podniku, proti původně vydanému rozhodnutí v této právní věci, odvolací soud jednak poukazoval na postup soudu prvního stupně (uváděný i v jeho rozhodnutí ze dne 24. června 2011), že poté, co bylo soudu sděleno, že předmětné pozemky, jichž se původní odvolání týkalo, nejsou už zapsány v soupisu konkursní podstaty (s ohledem na ustanovení § 68 zákona o konkursu a vyrovnání), bylo nadále jednáno již přímo s úpadcem (Dostihovým závodištěm Praha) a nikoli s uvedeným správcem konkursní podstaty, a jednak odvolací soud uváděl, že už nebylo rozhodné, jak bylo rozhodnuto o původním odvolání správce konkursní podstaty, jež se týkalo rozhodnutí předchozího a nikoli již rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. ledna 2013 (Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 30/2012), napadeného dovoláním dovolatele. Nejvyšší soud posléze uvedl, že neshledal takové skutečnosti a okolnosti odůvodňující názor dovolatele, že by tu bylo třeba tyto v podstatě judikaturou již vyřešené právní otázky posoudit jinak (srov. § 237 občanského soudního řádu, in fine).

II.
Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že předmětné pozemky, o něž jde v tomto řízení, nejsou sportovištěm, a dále že ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb. přikazuje nevydat pozemky, na nichž bylo umístěno sportoviště, které bylo zřízeno po odnětí takových pozemků původnímu vlastníku státem v době do 1. 10. 1976. Posléze vyslovil názor, že správce konkursní podstaty byl osobou neoprávněnou k podání odvolání, které se netýkalo majetku zasazeného do konkursní podstaty uvedeného podniku a který naopak správce konkursní podstaty z této podstaty již vyřadil. Dále stěžovatel namítá, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoli stěžovatel byl nemocen, pro nemoc nebyl způsobilý se zúčastnit nařízeného jednání, řádně se omluvil a řádně požádal o odročení jednání. Konečně stěžovatel namítá zmatečnost usnesení Nejvyššího soudu, které ve výroku dovolání odmítlo, ale v odůvodnění hovoří o zamítnutí dovolání.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy v jeho kompetenci přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti podústavního práva, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu Nejvyšší soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva a sjednocování judikatury obecných soudů. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.

10. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatele, se kterou se obecné soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí. Tyto závěry jsou stěžovateli známé. Pokud se Ústavní soud z hlediska ústavněprávního s názory obecných soudů ztotožnil, bylo by samoúčelným formalismem je znovu zde všechny opakovat s následným dovětkem, že s nimi Ústavní soud souhlasí; proto postačí souhlasný odkaz na napadená rozhodnutí. Proto Ústavní soud mohl postupovat podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., které umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To je možné za předpokladu, že se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci, ve které se navíc jedná o závěry soudů tří stupňů, a to včetně vrcholného soudního orgánu ve sféře podústavního práva civilního a trestního (Nejvyšší soud).

11. V konkrétnostech Ústavní soud dodává, že jednáním odvolacího soudu v nepřítomnosti stěžovatele nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, když sám odvolací soud předložil na tomto poli hned více argumentů - stěžovatel měl možnost sjednat jiné právní zastoupení, žalující strana žádala opakovaně o odročení ústního jednání v této právní věci a při jednání nebylo činěno dokazování (šlo jen o právní posouzení vycházející z ustálené judikatury). Ostatně stěžovatel ani nic konkrétního nenamítá, co by při jednání u odvolacího soudu chtěl namítnout a co naopak nemohl namítnout již předtím v odvolání, tedy neuvádí, že by mu vůbec neúčast při odvolacím jednání byla reálně na újmu. Jde tedy ve své podstatě o námitku formální povahy, podobně jako v námitce o rozporu výroku a odůvodnění (odmítnutí oproti zamítnutí dovolání, doslova na s. 6 je uvedeno "zamítnutí dovolatele"). Nejvyšší soud se pravděpodobně vskutku zmýlil ve výroku, když chtěl patrně uvést zamítnutí dovolání i ve výroku, tak jak to koresponduje s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Jde však o chybu ryze formální povahy, která reálně v právní sféře stěžovatele nic negativního způsobit nemohla jak z hlediska výsledku řízení, tak možnosti bránit se proti tomuto rozhodnutí před Ústavním soudem. Tu Ústavní soud zároveň poukazuje na ústavněprávní rovinu věci, když kritériem jeho přezkumu je porušení nikoli jakýchkoli práv, nýbrž práv nejdůležitějších, "základních", zakotvených proto v právním předpise nejvyšší právní síly (viz např. i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3243/13, popř. sp. zn. III. ÚS 3343/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

12. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 1850/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies