III. ÚS 1873/14

10. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2014 č. j. 3 Tdo 1370/2013-28, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2013 sp. zn. 4 To 274/2013 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. května 2013 č. j. 2 T 73/2011-677, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 30. května 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry ve smyslu ustanovení § 248 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se dopustil tak, že jako ředitel příspěvkové organizace ZOO Hodonín převzal částku 80 000 Kč za prodej dřeva z majetku zmíněné organizace, avšak peníze si ponechal pro vlastní potřebu. Za uvedený skutek byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu. Naproti tomu byl uvedeným rozsudkem zproštěn obžaloby ze spáchání dalších dvou trestných činů souvisejících s jeho činností v ZOO Hodonín. Okresní soud rozhodoval napadeným rozsudkem v předmětné věci již podruhé, když původním rozsudkem ze dne 22. března 2012 č. j. 2 T 73/2011-541 byl stěžovatel zproštěn obžaloby ve všech jejích bodech. Tento původní rozsudek byl však zrušen usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 26. června 2012 sp. zn. 4 To 218/2012. Okresní soud se tedy při svém druhém rozhodování přiklonil k názoru krajského soudu a shledal, že stěžovatel je ze spáchání výše uvedeného trestného činu usvědčován zejména výpověďmi svědků. Tento závěr potvrdil i krajský soud, který napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání, když neshledal v závěrech soudů nižších stupňů rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, což jediné by mohlo odůvodnit zásah do jejich skutkových zjištění podle platné úpravy řízení o dovolání.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel především namítl, že rozhodující soudy při hodnocení důkazů extrémně vybočily ze zásad formální logiky. Soudy dále nedostály požadavkům vyplývajícím ze zásady in dubio pro reo, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. V projednávaném případě pak oba soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a rekonstruovaly zjištěný skutkový stav v rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel následně do odůvodnění ústavní stížnosti zkopíroval obsáhlou argumentaci z rozhodnutí okresního soudu (rozsudek ze dne 22. března 2012 č. j. 2 T 73/2011-541), kterým byl původně zproštěn obžaloby a které dle stěžovatele správně vystihuje okolnosti jeho případu. Na závěr stěžovatel shrnul nejzávažnější pochybení důkazního řízení, provedeného rozhodujícími soudy. Dle stěžovatele tak soudy nevysvětlily, z jakého důvodu podal korunní svědek trestní oznámení až s významným časovým odstupem od spáchání skutku. Dále nebyla řádně zjištěna výše způsobené škody, když vypracovaný znalecký posudek významně zpochybnil tvrzení obžaloby. Usvědčující výpovědi jsou kusé, nejasné a nejsou zasazeny do časových souvislostí, přičemž si výpovědi jednotlivých svědků dokonce odporují. Ze všech výše uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud již mnohokrát v minulosti konstatoval, že není příslušný k tomu, aby posuzoval pochybení obecných soudů, ležící v rovině věcné správnosti či "běžné" zákonnosti. Při zkoumání ústavnosti trestního řízení mu proto nepřísluší hodnotit provedené důkazy a vyvozovat z nich (ne)naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty obsažené v trestním zákoníku. To jsou úkoly nezávislých soudů, do jejichž činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen v případě, že tyto vykročí z hranic vymezených jim ústavním pořádkem, zejména porušením procesních práv zakotvených v hlavě páté Listiny nebo nerespektováním ústavních hmotných práv. Tímto směrem však stěžovatelovy námitky nesměřují. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, a to právě v oblasti hodnocení důkazů. Ta je však zásadně výhradní doménou obecných soudů a pouhý stěžovatelův nesouhlas se způsobem vyhodnocení provedených důkazů nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti, tím méně pak dokonce porušení jeho ústavně zaručených práv. Spatřuje-li stěžovatel porušení svých práv ve skutečnosti, že rozhodující soudy v průběhu řízení změnily svůj názor na právní nebo skutkové okolnosti jeho případu, sluší se dodat, že situace změny zprošťujícího rozsudku v rozsudek odsuzující není v žádném případě protiústavní. Listina naopak v určitých případech předpokládá změnu dokonce pravomocného zprošťujícího rozsudku (srov. čl. 40 odst. 5 Listiny). Pokud v ústavně souladném procesu dojdou soudy postupem času k závěru o stěžovatelově vině a tuto ústavně konformním způsobem odůvodní, nemůže tím spíše změna nepravomocného zprošťujícího rozsudku představovat porušení ústavně zaručených práv. Co se obsahu tohoto rozsudku týče, ten byl ústavně předvídaným způsobem shledán jako nesprávný. Ústavní soud tedy uzavírá, že neshledal žádné porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 1873/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies