IV. ÚS 1676/14

14. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky EDENHAM VENTURES LTD., se sídlem Withfield Tower, Third Floor, 4792 Coney Drive, Belize City, Belize, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 136/2013 ze dne 27. srpna 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 14 EXE 1660/2010 a ze spisu soudního exekutora Exekutorského úřadu Ostrava JUDr. Vlastimila Porostlého sp. zn. 069 EX 1505/10 Ústavní soud zjistil, že soudní exekutor JUDr. Vlastimil Porostlý (dále jen "Exekutor") usnesením č. j. 069 EX 1505/10-77 ze dne 21. listopadu 2012 rozhodl, že jako noví povinní do exekučního řízeni nařízeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 14 EXE 1660/2010-14 ze dne 1. července 2010, vedeného Exekutorem pod sp. zn. 069 EX 1505/10, na základě rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 10 C 16/2011-49 ze dne 8. března 2012, který nabyl právní moci dne 8. května 2012 (dále jen "exekuční řízení"), vstupují Jaroslav Kautský (dále jen "J. Kautský") a Jana Kautská (dále jen "J. Kautská"). K odvolání J. Kautského a J. Kautské Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 17 Co 136/2013 ze dne 27. srpna 2013 usnesení Exekutora č. j. 069 EX 1505/10-77 ze dne 21. listopadu 2012 ve vztahu k J. Kautské a J. Kautskému změnil tak, že nevstupují do exekučního řízení místo povinné Markéty Roučkové (výrok I.) a uložil stěžovatelce jakožto oprávněné zaplatit J. Kautské náklady odvolacího řízení ve výši 48.206,60 Kč (výrok II.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 31 Cdo 3139/2013-108 ze dne 5. března 2014 odmítl.

Stěžovatelka má za to, že výrok I. ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, kterým se mění rozhodnutí Exekutora o záměně účastníků, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť navozuje situaci, kdy účastníkem řízení o zpeněžení zástavy bude osoba, která tuto zástavu nevlastní, a naopak osoby, které tuto zástavu vlastní (a s jejichž majetkem má být v rámci exekuce nakládáno) účastníky řízení vůbec nebudou a nebudou tedy mít možnost v takovém řízení uplatňovat svá práva.

Stěžovatelka má dále za to, že pokud jí Krajský soud v Praze uložil zaplatit J. Kautské náhradu nákladů odvolacího řízení v souvislosti se záměnou účastníků řízení, kterou stěžovatelka nejen, že nepodnítila, ale o níž nebyla ani informována, došlo ze strany Krajského soudu v Praze k nesprávnému rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když soud mechanicky aplikoval ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a pominul skutečnost, že stěžovatelka svým chováním nezavdala příčinu k zahájení předmětného řízení o záměně účastníků. Krajský soud v Praze tak svým rozhodnutím podle stěžovatelky uložil nahradit náklady řízení někomu, kdo předmětné řízení nejen, že nemohl nijak ovlivnit, ale fakticky o probíhajícím řízení o záměně účastníků ani nevěděl a k jeho zahájení nedal ani žádný podnět.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

K otázce náhrady nákladů řízení pak Ústavní soud dále podotýká, že se k ní v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

V projednávané věci Ústavní soud žádný důvod ke svému kasačnímu zásahu nezjistil. Podle přesvědčení Ústavního soudu Krajský soud v Praze v ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Pro jeho rozhodnutí byl dostatečně zjištěn stav a ústavní stížností napadené rozhodnutí je též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněno. Závěrům Krajského soudu v Praze o tom, že za situace, kdy nikdo z účastníků řízení nepodal návrh na vstup nových povinných J. Kautského a J. Kautské do řízení, nebyly dány důvody pro postup podle ust. 107a o.s.ř., a že soudní exekutor není oprávněn bez návrhu rozhodovat o vstupu povinného do řízení, nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout, stejně jako nemá co vytknout přiznání náhrady nákladů řízení úspěšné odvolatelce. Pro stručnost proto Ústavní soud pouze odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí s tím, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. července 2014

Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1676/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies