IV. ÚS 2663/13

15. 07. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Františka Penka, zastoupeného JUDr. Hanou Kundratovou, advokátkou se sídlem Křesomyslova 284/23, 140 00 Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 839/2013 ze dne 6. 6. 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 53 Co 52/2012 ze dne 17. 5. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud se dále podaným návrhem zabýval rovněž z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti opožděná.

Z rozporovaných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání pro nepřípustnost z důvodu, že dovolání nebylo ze zákona přípustné ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též "o. s. ř."), ve znění do 31. 12. 2012, když dovoláním dotčeným výrokem ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. V projednávané věci stěžovatel dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně (výrok II.), jímž byla stěžovateli, v původním řízení žalovanému, uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 30.272,50 Kč s příslušenstvím. Dovolání stěžovatele tedy směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo ze zákona přípustné, a proto dovolací soud výše uvedeným usnesením dovolání stěžovatele jako ze zákona nepřípustné odmítl.

S ohledem na výše řečené lze dospět k závěru, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti shora citovanému rozsudku městského soudu po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání, neboť se v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhal dovolání, které bylo ex lege zjevně nepřípustné. Dvouměsíční lhůta určená k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu sice byla zachována ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu, avšak již nebyla zachována ve vztahu k dotčenému rozsudku městského soudu, poněvadž právní řád proti němu mimořádný opravný prostředek - dovolání - výslovně nepřipouštěl. Zde je třeba poznamenat, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována jen tehdy, byl-li opravný prostředek uplatněn v souladu s procesním právem, to jest řádně a včas. V daném případě však nemůže být řeč o řádném uplatnění dovolání, když jej občanský soudní řád v této situaci zcela jednoznačně zapovídá.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že byl nesprávně poučen o tom, že dovolání přípustné je, a proto vadné poučení mu nemůže být ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/97 k tíži při posuzování včasnosti ústavní stížnosti. Takové argumentaci však Ústavní soud nemohl přisvědčit. Totiž poučení odvolacího soudu bylo formulováno toliko v obecné rovině (a jako takové přirozeně nemůže vystihnout veškeré podmínky přípustnosti dovolání), kdy odvolací soud účastníky řízení poučil, že proti jeho rozsudku dovolání není přípustné, ledaže dovolací soud na základě řádně podaného dovolání dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce význam. Expressis verbis, poučení neobsahuje kategoricky vyjádřenou přípustnost dovolání. Nejde tedy o případ zjevně nesprávného poučení, jak má na mysli judikatura Ústavního soudu (obdobně viz kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3504/13 ze dne 5. 2. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nadto je třeba podotknout, že v daném soudním řízení sice za stěžovatele nejednal kvalifikovaný právní zástupce, avšak sám je účastníkem řízení s právnickým vzděláním (pročež nemusil být v dovolacím řízení zastoupen advokátem), tudíž objektivně vzato nemohl stěžovatel důvodně očekávat, že dovolání proti výroku (skrze potvrzující výrok odvolacího soudu), kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem stanovenou výši, bude shledáno - mimo rovinu uvážení dovolacího soudu - přípustným. Navíc vyčerpání tzv. nenárokového dovolání (tj. opřeného o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012, které by jinak - nebýt bagatelní výše přiznaného nároku - jako jediné ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu připadalo v úvahu) nebylo za této situace podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti (srov. ustanovení § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu ve znění do 31. 12. 2012). V kontextu všech těchto skutečností proto není namístě stěžovatelův závěr o tom, že dovolání, o němž bylo rozhodnuto nyní napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, podal z důvodu procesní opatrnosti, řídě se poučením odvolacího soudu. Naopak stěžovatel si sám tímto postupem přivodil důsledky v podobě opožděně podané ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní soud se tak mohl věcně zabývat pouze návrhem na zrušení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, který však nemůže být ve světle řečeného důvodný, protože Nejvyšší soud posoudil podmínky přípustnosti dovolání zcela v souladu s dříve platným zněním zákona (tj. podle dosavadních předpisů, neboť dovoláním dotčený rozsudek městského soudu byl vydán před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb.) a stěžovatel ostatně ani žádné výhrady k jeho postupu nevznáší.

Nad rámec řečeného Ústavní soud podotýká, že stěžovatel k ústavní stížnosti nepřipojil kopii napadeného usnesení dovolacího soudu (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), nicméně Ústavní soud jej již nevyzýval k odstranění této vady podání, neboť by to bylo nadbytečné vzhledem k tomu, že obsah předmětného rozhodnutí Ústavní soud bezpečně seznal ze zveřejněné (byť anonymizované) podoby rozhodnutí na oficiálních internetových stránkách Nejvyššího soudu na adrese www.nsoud.cz.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části pak jako návrh opožděně podaný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) téhož předpisu.

Poučen: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. července 2014

Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2663/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies